To bylo den nato, co umřela Nataša. Začala se potit a teplota šla prudce nahoru. Někudy spodem jí pak vytekla všechna voda. Umírala už dlouho na mnoho nemocí a tohle byl její poslední záchvat. Dojezdila. Zítra budu muset jet do Voorburgu vlakem. Někteří přátelé se podivovali tomu, že máme ruské auto, auto okupantů. Teď máme konečně auto německé.
  Druhý den jsem musel vstát nesmyslně brzo, protože můj koncert na náměstí začínal o půl jedenácté dopoledne. Po dlouhé době jsem zase viděl holandskou krajinu z náspu. Malodušný půvab, nevkusné krávy a dynamický průmysl. Slunce na mě do vlaku svítilo s jakousi břitkou svěží ironií a já se už dávno necítil jako v cizině. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru dvou bab naproti. Mluvily o rodině a o tom, co všechno mají a co je ještě potřeba. Jako kdekoliv. Život je jenom jeden.
  „A s hráčem na zvony jsem to domluvil, že od půl jedenácté do jedenácti budete hrát vy, potom půl hodiny on a potom zas vy,” říkal mi knihkupec, který se rozhodl jít do akce a probrat ospalý kulturní život malého městečka. Polovina náměstíčka ke kostelu byla zabraná stánky s knihami, druhá polovina jehličnatými stromky ve velkých květináčích a uprostřed byl trávník a u něj pár kavárenských židliček a stolečků. Moje pódium stálo stranou, a když jsem si na něj sedl, měl jsem hlavu stejně vysoko, jako kdybych stál. Kostelní zvonečky vesele cinkaly a mně bylo na srdci také jaksi zvonivě. Kostel i domečky okolo náměstí mohly být padesát či pět set let staré. Starodávnost jakoby právě dokončená, rozmanitá jednostylovost. Zpoza tabulového okna pod střechou na mne shlížela hlava. Podíval jsem se nahoru. Zmizela. Pohlédl jsem na vedlejší dům a i tam zmizela hlava. Zvonečky dozněly a já začal zpívat. Hlas se mi vracel z amplionů na sloupech. Nikde ani člověk. Na knihovnické stánky jsem neviděl a okna nade mnou byla průzračně čistá a plná drobných, blejskavých a barevných cetek. Vše okolo se třpytilo, vše bylo maloměšťácky čisté, udržované, bezvýchodné a milé. Půlhodina uběhne rychle. Nebe modré a bez mráčku a jen občas přeletěl racek. Třetí a čtvrtou písničku jsem zahrál česky. Lépe jsem si tak rozuměl. Konečně se zjevil člověk. Asi dvanáctiletý parchant si stoupl rozkročmo přede mne. Založil si ruce a výsměšně se mi díval do obličeje. Zpíval jsem a pozoroval jeho škleb. Když už to trvalo dostatečně dlouho, tak jsem na něj jedním okem mrknul. Poskočil, jako by ho nakop. Poděšeně se rozhlédl a utek. Zbabělec. Další písničku se neobjevil nikdo. Pak přišla taková babka v baloňáku a stoupla si skromně na stranu. Připomnělo mi to hraní na Karlově mostě v osmašedesátém. Tehdy si babky vždycky stouply stranou davu a skromně připoslouchávaly. Když přišla přestávka, daly do klobouku desetikorunu. Dozpíval jsem píseň a ještě bylo času tak na dvě, aby byla půlhodina odpracovaná. Než jsem se stačil nadechnout, stála babka přede mnou.
  „Vy jste ten český zpěvák?” zeptala se.
  „No… ano,” odpověděl jsem překvapeně.
  „Četla jsem v novinách, že tu budete hrát na náměstí.” Na to jsem neměl odpověď.
  „Já jsem taky Češka,” řekla najednou česky. My už tu žijem třicet let, celá rodina,” pokračovala zase holandsky a to mě zmátla docela, protože jsem teď už ani nevěděl, jestli bych jí měl odpovědět česky nebo holandsky.
  „To jste se sem provdala?” pokusil jsem se o urážku.
  „Ne, dcera se sem vdala. Já šla s ní,” a začala vyprávět svůj příběh dvěma jazyky, z nichž jeden napůl zapomněla a druhý se pořádně nenaučila.
  „A nedávno jsme byli v Německu a tam jsem viděla českou televizi a to mně vám bylo tak divný. Jak ty lidi v Československu vlastně myslí? Tam už bych vůbec nemohla žít. To je tak divný národ, ti Češi. Já jsem té televizi vůbec nerozuměla…” Začly hrát zvonečky, takže jsem byl vysvobozen. Vstal jsem a zamířil do café, ke kterému patřily stolečky a tu babu jsem nechal stát. Poručil jsem si panáka a kafe a vynesl si to ven na sluníčko. V hlavě jsem měl příjemné křišťálové bezmyšlenkovno. Až se myšlenky dostaví, pohoda skončí. Opodál si sedli dva lidé. Zvedli skleničky piva a naznačili mi přípitek. Patří to opravdu mně? Váhavě jsem opětoval.
  „Tuhle melodii hraje pro vás,” zavolala ženská asi tak v mých letech. Zkoušel jsem v tom cinkání najít melodii, ale bez úspěchu.
  „Pro mne?” podivil jsem se. Aha. Projelo mnou nepříjemné zamrazení. Psali o mně v novinách. Co tam asi zase psali? Rozhlédl jsem se. V okně nade mnou zase zmizela hlava. Naznačil jsem dvojici opodál také přípitek, kopnul to do sebe a šel pro nového. U baru stála baba v baloňáku a mluvila s děvčetem, které vypadalo jako právě dospěla krásná Arménka. Objednal jsem si. Krásná Arménka mluvila pěkně česky, baba do toho pletla holandštinu. Arménka zmizela a baba se otočila ke mně.
  „To byla moje vnučka. Naučila jsem ji česky. Teď už ale mluví šest jazyků a učí se ještě persky.” Vzdáleně jsem si vzpomněl na nedávné setkání s jednou Peršankou, která mi vyprávěla, že teď už jsou v Íránu normy na velikost kamenů, kterými se ukamenovávají ženské. Nesmí být ani moc veliké, ani moc malé. Odtrhl jsem oči od baby a prohodil:
  „Chytrá holka,” kopnul jsem do sebe zbytek skleničky a zamířil do svého kouta na náměstí. Zvonečky docinkaly a mně zase začínala služba, která proběhla bez incidentu. Dva lidé vedli kolo jedním směrem, třetí člověk šel pěšky v protisměru. Po mně se nepodívali. Pak ještě projel chlapec na prskoletu a mezi květináči proběhla plaše kočka.
  „Máte moc hezké písničky,” říkal knihkupec, když mě vyplácel.
  „Líbily se vám?”
  „Všem se tady moc líbily. Mám doma tu vaši holandskou desku. Rád ji poslouchám, ale hlavně děti to mají rády. To o té tkaničce a o kamnech…”
  Díval jsem se nedůvěřivě. Tedy o mně vědí! Když jsem šel k nádraží, zase jsem měl pocit, že za okny nahoře mizí obličeje, ale možná to byly jen odlesky racků na modré obloze. Kytara se mi houpala na rameni jako zastara a na druhé straně v podpaží jsem si nesl vyryté linoleum, také jako zastara. V Leidenu má přítel ruční lis, tak tam natisknu ještě dnes vnitřky svých fosilních kazet. Na kazety jsem kalkuloval s pěti sty zájemců a ozvalo se jich necelých padesát. Takže ruční práce je zase ta nejlevnější. Došel jsem na nádraží, položil kytaru a vytáhl tabák. Nikde ani noha. A Češi o mně vědí také!
  Přijel vlak a já se zase nesl travnatou krajinou, geometricky dělenou vodními příkopy. Vše se opakovalo. Malodušný půvab, nevkusné krávy a dynamický průmysl a já se cítil plný břitké, svěží ironie a v hlavě měl příjemné křišťálové bezmyšlenkovno. Ale až se myšlenky dostaví…

16. září 1986