Přišel jsem trochu dřív, takže jsem musel postát před dveřmi, než dojde někdo s klíči. Knihkupectví se sálem v prvním poschodí se nachází v centru Rotterdamu. Centrum bylo Němci vybombardováno. Ještě dnes z toho obchází Holanďany hrůza a říkají: ano, Rotterdam a Stalingrad to odnesly. Něco jsem o tom četl. Když se vyjednávalo po pěti dnech bojů o kapitulaci, nechali Němci vzlétnout bombardéry, Holanďani se vzdali, ale poslední letka ze vzdálenějšího letiště už bohužel nechytila rozkaz k návratu a shodila bomby. Dřevěné centrum shořelo, mrtvých byla necelá tisícina ve srovnání se Stalingradem, ale tak se to nedá brát. Statistické srovnání jedné hrůzy s druhou neubírá hrůznosti ani jedné. Hrůza se nedá poměřovat, je vždy celistvá. Dá se jen zapomínat, zatajovat a zalhávat, a tím si ji ukládat na budoucnost.
  Jemně pršelo. Čekal jsem před dveřmi, kytaru vedle sebe, a přemýšlel o dnešním večeru. Požádali mě, abych promluvil o české literatuře, a bylo to tak i oznámeno v novinách. Díval jsem se přes ulici na vybouraný blok baráků. Chystají se tam stavět něco jiného. Tenhle způsob stavění se mi nelíbí. Zruší se domy a ulice, celá plocha se zaveze pískem a začne se vyměřovat znovu. Tak to ale snad nejde. Nejde přece tam, kde byla ulice, stavět domy, a kde stály domy, zase nějak naměřit ulici. Město roste, tak jako se historie vyvíjí. Ne podle pravítka. Jak začneme historii mazat, jak vjedeme do města s buldozery, abychom je proměnili v kdykoliv přeoratelné sídliště, ztrácíme duši i domov a stáváme se tupými, dočasnými spotřebiteli toho, co nám bezprostřední biologické funkce diktují.
  Představení jsem začal později. Sál nebyl plný, ale prý plnější než obvykle, a já stál před neřešitelným problémem. Jak vysvětlit Holanďanům něco o české literatuře, když pořádně ani nevědí, kde Československo leží. Tak jsem se omluvil, že o literatuře mluvit nebudu, protože stejně žádné velké spisovatele nemáme, že promluvím o vývoji a pozadí, které způsobilo současný hlad po čtení. Pak jsem se omluvil, že nebudu mluvit o Československu, ale jen o českých zemích, a to hlavně o Bohémii a méně o Moravě, protože ta byla založením republiky obětována vyšším cílům. Publikum v rozsvíceném sále se dívalo nedůvěřivě. Tak jsem chvíli hrál písničky, a když jsem cítil, že se nedůvěra rozplývá, spustil jsem.
  „Češi jsou národ, který hledá zemi. A přestože mají stát, je jim cizí, a přestože mají svou zemi ve svém státě, nepřirostli k ní. Jsou zranitelní, dumaví a nejistí. Bojí se, že zase budou podvedeni, nevědí, z které strany, tak se do ničeho nepouštějí, nic neriskují. A jelikož jediné, co ještě dokážou zřetelně vidět, je soukromý život, obětují se alespoň na tomto poli. Češi ztratili identitu a současná česká literatura je jedno jediné dlouhé, únavné a nejisté hledání ztraceného zrcadla. Jako by z pohledů okolo vytušili, že s jejich obličejem není něco v pořádku a najednou si uvědomili, že svůj obličej ještě neviděli.”
  Pak jsem vyprávěl, že na počátku našich dějin byla Bohémie osídlena dvěma druhy lidí. Jedni mluvili česky a přišli z východu a druzí mluvili německy a přišli ze západu. Toto střetnutí bylo užitečné a většinou se ty dva jazyky dobře snášely, no a na trůně se střídali králové nejrůznějších jazyků a to dělalo zemi dobře. Mnohý jinojazyčný král si udělal z Prahy střed Evropy a to prospívalo Bohémii na duši i na těle. Česky mluvící obyvatelé byli čas od času paličatější, puritánštější a konzervativnější a jelikož dokázali válčit s fanatismem i střízlivým rozumem, jako později protestanti vůbec, dosáhli na centrech evropské moci mnohých ústupků. V sedmnáctém století došlo k první předsvětové třicetileté válce, z jedné strany Evropy byli vyhnáni protestanti a z druhé katolíci a Evropa se rozdělila. Bohémie padla do katolické půlky a protestanti odtáhli. Střední Evropa byla zničena a Bohémie též. Obyvatelé, kteří přežili a mluvili česky a neměli kam odejít, zpívali a mluvili česky dál, ale čas a nová politická konstelace přála v úřadě a v knihách němčině. Historie postupovala a Bohémie se znovu vzmohla a hluboce prožila svůj nádherný barokní sen. Pak udeřilo na Evropu romantické století. Evropa začla myslet v jazycích. Ty se začaly čistit a odplevelovat, začaly se psát dějiny a uvěřilo se, že ryzí dějiny jsou jen ten sled událostí, který se udál lidem té samé řeči. Z evropské historie byly vyoperovány větší či menší obludy, které si potom milovníci stejného národa přiřkli jako dějiny svého národa, a najednou byla Evropa plná sporů o nadřazenost vlastní národní historické obludy nad obludou sousedovou. Bohémii tato vlna zasáhla později a zdála se být méně nablblou než jinde. Zatoužilo se po českém jazyku, ten se našel, a co v něm bylo zanedbané, se úspěšně opravilo. Lid byl spokojen, četl si v rodném jazyce úpadkovou literaturu, zpíval krásné písně a učil se ve škole pravopisu. Jelikož hospodářské a sociální poměry nebyly tak špatné, popřál jen málo sluchu několika inteligentním a pracovitým tvůrcům národní obludy, kteří se snažili tvrdit, že Bohémie jsou vlastně Čechy, a co je v Čechách dobrého, udělali ti, co uměli česky, a co je tam pitomého, udělali ti, co mluvili německy. Takové a podobné řeči roztahovali buditelé ve svých kávových kroužcích s bezbřehou vynalézavostí, ale přesto velmi nezajímavě. A tak se romantismus v Bohémii pomaloučku připravoval na výměnek a Praha znovu začala toužit stát se centrem evropské kultury, když vtom padly v Sarajevě výstřely. Evropské napětí, o kterém v Čechách moc nevěděli, vybuchlo ve světovou válku a Češi museli bojovat a od začátku až do konce nevěděli ani s kým, ani proti komu. A pak se stala podivná věc. Kdesi v zahraničí byly neotesanou tužkou nakresleny hranice čehosi podlouhlého, co se natáhlo přes střední Evropu a dostalo jméno Československo, a na Bohémii padl nepěkný stín nacionalistické obludy. Na Hradě hledali v jejím kožichu humanistické vši, v podhradí se začali cvičit ve velké násobilce samoděržaví. Pokušení bylo příliš veliké, úředníci dobře vycvičení a ze všech zemí Evropy začal být vidět na obzoru vršek plachty nacionálního socialismu, aniž se tušilo, co je to za loď a jaký náklad veze. Češi dosadili své poštmistry a radní všude tam, kde se mluvilo německy, slovensky, maďarsky a ukrajinsky, což byla většina země, a snad v koutku duše věřili, že tím rozšíří český duch po celé té nudli. Nestalo se tak. Při první příležitosti se všichni česky nemluvící na východě, západě, severu a jihu od nudle odtrhli a přidali se, chudáci, na špatnou stranu. Nenahraditelný vůdce Čechů byl prozíravý a zmizel do Ameriky. A bylo to trapné jako ta hranice protektorátu, která se snad kryla s územím, kde Češi skutečně bydleli, akorát že byla malována tím největším darebákem ze všech. Češi ale moc nereptali. Byli už zvyklí na příděly ze zahraničí, a kdyby jim jejich vůdce z Londýna neposlal leteckou poštou pár ostrostřelců na odbouchnutí místodržícího, dalo se to všechno docela slušně přežít pod k ničemu nezavazujícím heslem Pravda vítězí. Co zvítězilo, se dá dnes těžko říct, jisté ale je, že nacionální socialismus a fašismus prohrály. Náš Vůdce, který uletěl na západ, se vrátil po vítězství z východu konečně s novým odhodláním a měl velkou radost, jak si Češi svou zemi přes všechen nečas uchovali. Tedy za to dostali dárek. Mohli si naložit se vším, co mluvilo německy, jak chtěli. A když už je něčeho tři milióny a půl a má to majetek, dá se s tím něco začít, řekli si ti podnikavější a vraždili, znásilňovali, kradli, ubíjeli, mučili, dětí, žen a starců se nebáli a prováděli to neúnavně a s překvapivou fantazií a jediným cílem: vyhladit. Koncentrační tábory byly znovu uvedeny do provozu a založeny nové. Z radosti z osvobození bylo tři sta tisíc lidí zavražděno a přes tři milióny dalších vyhnány nenávratně ze svých domovů. Jeden národ z Evropy zmizel, zničen a ubit nacionalistickou obludou svého tisíciletého spolubydlícího.
  Ani se nemusím přiznávat, že takto ironicky jsem to nepovídal. Také vývoj jsem popsal stručněji, události po válce podrobněji. Pak jsem ještě řekl, že po válce u nás demokracie nikdy nezačala, protože na území Čech a Moravy byl každý třetí obyvatel zabit nebo vyhnán, a to Čechy samotnými. A že Češi na válce vydělali. Obsadili území, kde se česky nikdy nemluvilo, a zabydleli se v domech, které nepostavili. Vyhráli území a prohráli svobodu. Pak se narodila generace, ke které patřím, před kterou bylo všechno zatajeno. Co teď?
  Na konci představení bylo ticho a nepřidávalo se. Lidi odcházeli, jako by se chtěli vytratit. Ach ano. Vědění dává odpovědnost. Dokážeme ji nést za to, co jsme nezpůsobili, ale čeho musíme sklízet ovoce? Válečné drama malých, vojensky nedůležitých států je možná teprve skutečné drama. V příšeří a na okraji se dějí jiné věci než pod světlem. Více bolesti a méně odvahy.
  Vyšel jsem ven a stále ještě mrholilo. Spatřil jsem před sebou zase tu písečnou pláň, kde ještě před dvěma měsíci bylo několik řad domů a několik ulic. Ve dvou hospodách jsem tam pil pivo. Už bych nedokázal říct, kde to bylo, a pouze mi bylo divné, kolik domů se vešlo na tak malou plochu a kolik osudů je dnes vysypaných pískem. Ne, takhle město neroste, tak nevznikne domov.

4. února 1984