Dopíjel jsem kafe a díval se nepřítomně z okna. Už šest let tam stojí mému výhledu vystavené nudné budovy celnice, sociálního úřadu a konzervatoře. To už by snad stačilo. Na rok ten pohled vyměním za něco jiného. Akorát kde na to sehnat prachy? Musím psát, hrát a brzo vyprodat první náklad desky. A taky se pořádně naučit holandsky, udělat všechny německé zkoušky, znovu se dostat do angličtiny a naučit se španělsky kvůli příštímu létu. A napsat fejeton pro Obrys, na který jsem zcela zapomněl. Měl jsem už vymyšlených několik témat, ale na žádné si teď, jak na sviňu, nemohu vzpomenout. Do nesoustředěných myšlenek mi vpadly útržky telefonního rozhovoru, který Dana vedla s nějakým kulturním činovníkem. Pokoušela se mu vysvětlit, že jsem sice český zpěvák, ale že zpívám holandsky, že mám holandskou desku, že utáhnu celý večer, že to není žádný folk, že už mám sedmnáct let svůj vlastní styl. Mohl bych napsat o té Indce, která mě přišla do ateliéru verbovat, abych se pojistil na pohřeb, a vznikl z toho rozhovor o Indii, odkud byli uneseni její předci, o Surinamu, kde se narodili její rodiče, a o Holandsku, kam přišla v sedmi letech jako sirotek. A o východní a západní Evropě. Krásná a inteligentní holka. Jenže to za dnešek nestačím. Nebo o nedávném sjezdu skupiny Listy, kde jsem drze řekl, že mi emigrantský tisk a rádia nezaručují svobodu projevu. Shromáždění na to kývlo jako na něco samozřejmého, a já ztratil chuť se účastnit druhého dne jednání. Ale tím bych si rozházel ještě těch posledních pár Čechů, kteří se mnou mluví. O české historii ani o exilu prostě už psát nemůžu. Ještě že existují Holanďani. Ti alespoň reagují na moje poznámky o Holandku přátelsky. Češi a svoboda jsou halt písničky, které se zpívají na příliš rozdílné nápěvy. Pro ten vídeňský Paternoster už taky psát nebudu, když se bojí otisknout, co si objednali. Ach jo. Dana ukončila nabídkovou řeč a poslouchala odpověď. Je fakt, že to zní trochu nevěrohodně: Čech, který zpívá v cizím jazyku své vlastní české písně.
  „Co říkal?”
  „Že je to zajímavé, ale že jsem přišla pozdě. Program je hotový od jara a pokladna je prázdná. Mám zavolat příští rok v květnu.”
  „Co je to za blbost?”
  „Opakuju jen, co jsem slyšela.”
  „Tak blbý plánování není ani v bolševismu. I tam se musí každej měsíc hejbat s programem.”
  „Jak sám víš, na rozdíl od Holandska si tam kultura musí na sebe vydělat, a to ještě v podmínkách, který tam jsou. Takže kultura tam jede podle zákonů tržního hospodářství. Plány se tam dělaj na prodej cibule a květáku, takže ty nejsou. Prostě to funguje naopak.”
  „Ale tady by si to snad lidi nemuseli nechat líbit.” Dana se na mě shovívavě podívala a přehrabovala se dál v papírech s adresama.
  „Už jsi viděl v Holandsku stávku kvůli kultuře? U nás se lidi nezloběj kvůli cenám květáku a délce pracovní doby, protože to nemá smysl, v Holandsku se nezloběj kvůli kultuře, protože to taky nemá smysl. Nežiješ už ve světě reálného socialismu, ale reálné svobody.”
  „Taky jsem z toho úplně unesenej.”
  „Hele, seš tady, protože nejseš jinde a zůstaneš tady, protože jinam nemůžem. Takže sem patříme. Sám jsi to v létě prohlásil. Ostatně, jak jsi daleko s tím Nočním rozhovorem, co jsi slíbil Hanovi pro rádio.”
  „To se zadrhlo kvůli překladu a taky je to dlouhý. Musím to zkrátit. Dnes ale musím něco napsat pro Strože.”
  „Ne aby mi potom zas někdo telefonoval, že jsi mě ve fejetonu ponižoval.” Zasmáli jsme se a já se teď nad psacím strojem zarazil s pochybou, jestli mám ten dnešní rozhovor dál zapisovat a jestli to celé není vlastně pitomost. Spisovatel je zcela závislý na představě publika. pro které píše. Jaké publikum si vlastně představuju? Lidi nejrůznějších věků a přesvědčení, beznadějně roztroušené skrze celý západní svět, pro které čeština a Československo jsou osudem, který je ale bez jakékoliv živé souvislosti s místem dnešního života, Mnozí se to snaží hystericky zapomenout, mnozí na tom hystericky lpí, většina to ale prožívá jako jakési absurdní nezhojitelné poranění, které bolí. Bolestivé poranění být cizincem, bolest, kterou lze umrtvovat, ale ne vyhojit. Slabší povahy to pak vede do funkce exilových dozorců, se kterými to má potom vlasatý fejetonář složité. Zase zadrhuju. Kdysi dávno se mi dostaly do rukou jakési exilové noviny a mohl jsem se potrhat smíchy a ještě několik týdnů jsme si to s Danou nahlas předčítali a smích pořád nebral konce. Dnes už se nesměju, ale taky čtu exilový tisk čím dál míň. Je mi úzko z těch osamocených vzrušených monologů, které se nepojí s časem ani s místem, za kterými člověk nevidí ten prostor, který vzniká zcela samozřejmě, když se píše pro jakékoli existující publikum. Žádnou z písní, které jsem napsal v Československu, bych nemohl napsat zde, neboť bych je neměl komu zpívat. Svoboda zpěváka není v tom, že může zpívat, ale v tom, že mu někdo naslouchá. Vydávání mých českých desek se zde v zahraničí zastavilo, protože není ani naděje, že by se našlo těch 500 kupců, kteří by alespoň zaplatili náklady vydání. A z mých fejetonů se může stát časem něco, co jednou zase nějakého „utlačeného” zpěváka v Praze bezmezně rozesměje. Jakýsi kulhavý, jednooký, záplatovaný chumel slov, který se podpírá představou českosti, která ale tam, kde je doma, vypadá docela jinak: totiž má svůj konkrétní prostor a aktuální letopočet. Českost, která je možná politicky skřípnutá, ale má skutečné tělo, ve kterém proudí skutečná krev.
  Přečetl jsem si po sobě, co jsem napsal, a zase jsem zaváhal. Tak jsem vstal a šel zatelefonovat domů Daně. Vybral jsem si svou oblíbenou budku, ze které je vidět na obrovské zámořské lodě, které se teď v noci přece jen podobají tomu snu, který jsem o nich v Praze míval. Dana si vyposlechla trpělivě celou mou exilovou tirádu.
  „No a co? Kdybys bral vždycky vážně svoje pochyby o publiku, tak jsi nikdy nic nenapsal. Jen si vzpomeň, co jsi říkal o Češích ještě v Československu. A pak ty tvoje nekonečné hádky, že publikum není blbý, že se s ním jenom jako s blbým zachází, a že se pak není co divit, když zmizí. Jenom to dopiš. Víš, že s tím Strož počítá.”
  „Víš, ale pořád ta závislost. Na exilu, na překladatelích, na náhodách, na cizích jazycích…”
  „Vyhejbání se psaní má vždycky jinej důvod než vnější překážky. Vzpomínáš si, jak Havel vždycky vymejšlel všechno možný, jenom aby nemusel psát hry, který od něj všichni čekali. A jak i teď na tom sjezdu Listů se emigranti rozčilovali, že moralizuje, ať raděj píše divadelní hry, že to mu jde líp.”
  „Emigrantský kádrovácký kecy o tom, jak kdo má a nemá psát, mě nezajímaj. Mě spíš zajímá, jestli bude vůbec někdo číst to, co píšu, a to byl taky Havlův problém, celý jeho trauma, že nemohl vidět ty hry na jevišti, protože se hrajou jenom tady, v cizině, a on nemá nejmenší tušení, jak jsou přijímány. Tak začal inscenovat v politice a na to si alespoň může šáhnout, za to dostane sice po zobáku, ale alespoň ví, kde je a o co jde.”
  „No nevím, jestli je to nejlepší způsob poznání domova.”
  „Dostat po hubě?”
  „Jo.”
  „Přinejmenším je to cesta, jak se nevznášet v prázdnotě.”
  „A ty se vznášíš v prázdnotě. A co ty tři poslední koncerty minulej tejden a co reakce na to v novinách. Přece už tady stojíš na obou nohách, jenom ti to ještě nedošlo.”
  „To je Holandsko, to je něco jinýho. Mě uvádí do rozpaků ten emigrantskej svět, do kterýho, ať chci nebo nechci, taky patřím. To je prostě fakt. Osudová pokrevnost, kterou si můžu před sebou zalhat, ale ne změnit. To tak je.”
  „Ale přece ti nikdo neříká, že to tak není.”
  „To já vím. Spíš jde o to, že když čtu nebo poslouchám, mám pocit, že všichni kecaj, tvrděj, že jsou na svobodě, a přitom převracej skutečnost jak na Východě, tak na Západě. Každej se dřív nebo později začne ohánět jakousi ideologií, která je pouze opakem toho, co je na druhé straně, a ve skutečnosti to taky nemyslej vážně, stejně jako na druhé straně. Je to jenom pohodlné připojení se k ideologii jednoho nebo druhého mocenského systému. A slova jako pravda a svoboda si věšej jako okrasy na uniformy tý armády, ve který právě sloužej. A já začínám mít pocit, že už jsem do toho taky nějak zataženej, docela proti své vůli.”
  „Tak si to nenech líbit.”
  „To je to. S překvapením jsem si dnes uvědomil, že i k exilovému psaní musí mít člověk odvahu.” Dana se rozesmála a zeptala se mě velmi mile, jestli to celé neberu moc vážně. Tak jsem jí velmi vážně vysvětlil, jak je důležité formulovat, že dokud skutečnost neformulujeme slovy, je jenom mlžným tušením nebo omylem, že člověk musí hledat skutečnost a pravdu i v těch nejméně důležitých oblastech, jinak začneme žít ve světě zcela falešném a nespolehlivém, a k tomu člověk musí mít odvahu a jasnou hlavu.
  „Tak už to, ty odvaho, běž napsat. Já teď tady vypisuju z telefonního seznamu adresy všech spolků a rozešlu jim tvoje nabídkové listy a k tomu potřebuju taky odvahu a jasnou hlavu. Budeš ještě teď v noci jíst?”
  „Rád.”
  „Tak uvařím něco českýho.”
  „S moravským salátem?”
  „Hele, ty moravská písničko. Běž psát, ať nepřijdeš až ráno. To už se mi nebude chtít vařit.”
  Položil jsem sluchátko a díval se ještě chvíli na ty potemnělé zaoceánské lodě a pak jsem se vydal zpět ke svému psacímu stroji, který mi jednou ti čeští spisovatelé, kteří mají v tamtom českém světě odvahu psát, darovali na cestu do ciziny. To byl tehdy tajný a veselý spisovatelský sjezd k desátému výročí tankové bratrské výpomoci těm, kteří rádi myslí v rámci nějakého mocenského systému. Neznámí cestáři nasypali na obou koncích horské silničky, která se klikatí kolem Havlova domu, obrovské hromady štěrku, aby tamtudy nemohla projíždět auta. Takže se návštěvníci museli s tím psacím strojem vláčet několik kilometrů lesem.

8. listopadu 1984
zveřejnění odmítnuto