Nadávka je hrdinství slabochů a opora zbabělců. Čtu po sobě tuto namyšlenou a mudrlantskou větu a říkám si: no jo. Každá moudrost se vztahuje k něčemu. Když je sama o sobě, je to jen aforistický pšouk.
  Kdosi mi vyprávěl o Bělehradě a já šel po ulici domů a nadával. Pak jsem si přečetl jakýsi článek v novinách a tam také nadávali, ale na něco jiného, i když šlo vlastně o totéž. Halt jinak nadává pán v kočáře a jinak truhlář na dvoře, jinak nezaměstnaný, na kterého už práce nevybyla, a jinak ten, který práci nedostane, protože by ji dělal příliš dobře. A jinak ten, kdo nadávat smí.
  V Bělehradě se jednomyslně shodli na tom, že se neshodli, a radostně si podali ruce. Cosi mi připomíná diplomatický výrok, že bezpečnost Evropy je upevněna. Slyšíce to, zachvíváme se v Čechách obavami. Už zbývá málo měst, abychom při vyslovení jejich jména necítili hořkost.
  Celé odpoledne jsem nadával a večer se pustil do čtení válečných knih, protože to mě spolehlivě zavede k zapomenutí a začnu dětsky bloudit v rámci bitevních strategií. Nejraději si vymýšlím dobývání a bránění hradů, bitvy s kopími a meči, kdy slabší, ale šikovnější a víc v právu po strašně napínavých a strastiplných obratech početnějšího a blbějšího protivníka porazí. Pokaždé jsem vůdcem toho, nebo alespoň skromně poradím vynález, pomocí kterého se vyhraje. Ale vybral jsem si tentokrát pitomou knížku. Z minulé války a z moře. Konvoje do Murmanska, tajemné tím, co vozily, neboť ve škole nám říkali, že američtí generálové si přáli něco jiného než to, jak to na východě dopadlo. Po dějepisu jsem míval touhu se ptát. Možná lodě nevozily zbraně do Murmanska, ale z něj pryč. Ptával jsem se otce, ale ten mi vždy říkal, o to ať se nestarám, že to jednou pochopím, zrovna jako to, proč on, když je odborník na nábytek, dělá natěrače. A já se chtěl ptát, proč chodí volit, když ho označili za nepřítele, a proč nám prohrabali ve sklepě uhlí a ptali se na zlato, když nemáme ani na mlíko. Ale neptal jsem se. Vymýšlel jsem si válečné příhody o dobývání hradů, které jsem ubránil, a o hrstce partyzánů v lese, kteří porazili pancéřovou divizi. Otec nikdy nenadával. Je to mírný a spravedlivý člověk a zdá se mi, jak tak tiše po odpolednách sedával a kouřil jednu za druhou, že také snil.
  Seděl jsem nad knížkou z minulé války a z moře a nemohl se začíst. Mám v sobě také něco z matky, která uměla třísknout nádobím a vyhodit pány ze dveří, i když vím, že v našich krajích se to, co udělá ženská, může mužskému nevyplatit. Také jediná rozumná válka byla dívčí válka a jediný hrdinský epos v lidových písních je ženský epos. Ale kruci fix, čert už to všechno vem!
  Takový konvoj, to je hejno bezbranných, pomalých a bachratých lodí, po vrch naložených čímsi strašně důležitým. Okolo konvoje krouží několik rychlých obrněných a po zuby ozbrojených lodí, které vezou jenom samy sebe, a kdyby o to šlo, dokázaly by kdejakému lapkovi pěkně zatopit. Při jednom konvoji přišla zpráva, že nablízku jsou lupiči pod hladinou i na hladině. Admirálové sečetli kanóny a řekli si, kdoví jak by to dopadlo, a po anglicku se ztratili. Naloženým bachratkám vzkázali, ať se do Murmanska dostanou, jak chtějí. Četl jsem to ještě jednou a nechtěl věřit svým očím. Bachraté lodě se jako popletené kachny s přistřiženými křídly rozprchly na všechny strany a jedna po druhé šly ke dnu. V té chvíli mě přestal zajímat výsledek války. Zavřel jsem knihu a zasnil se. Začal se mi odvíjet příběh lodi, která až po palubu byla naložena tanky a ze žádného z nich nemohla vystřelit, protože to byla loď nákladní a jenom to vezla. Námořníci se sesedli kolem kapitána, zastavili motory, otevřeli si láhev rumu a čekali na torpédo. Padla noc. Už byli opilí, vytáhli mapu a začali si na ní ukazovat, vyprávět si o ženských a o tančírnách, o tichých domcích na kraji města, o dětech a životě na vlastní pěst. Natočili motory a hrnuli se nocí k jakémusi břehu, kde prodali železo do sběru a z těch peněz žili do konce života spokojeným životem sedláků, kteří nechodí s pány na led.
  Ráno jsem vstal a šel si pro další potvrzení k žádosti o vystěhování. Paní mi řekla, že dlužím státu daně a že mi potvrzení nedá. Já říkal, že nic nedlužím, že stát spíše dluží cosi mně, ale když mně ona to potvrzení dá, tak že to na státu vymáhat nebudu. Že jsem se urazil, mám vztek a jdu jinam. Řekla mi, že je jenom úřednice a že s tím nemůže nic dělat, že to není v její moci. Prokurátor mi řekl, že můj proces také není v jeho moci. Všichni jsou tu nemocní. Mám platit něco, co jsem už zaplatil, a vracet cosi, co nikomu nedlužím. A tak nevím, jak jim vzkázat, že chci pryč a ať po mně nic nespravedlivě nevymáhají, nebo začnu vymáhat, co patří mně, a nikdo mě už odsud nedostane.

10. března 1978