Nevěřím na náhodu, ale souvislosti událostí se nemusí zrovna plazit po zemi v dosahu našich smyslů. Sice nevěřím na náhodu, ale moc si s tím zase hlavu nelámu a žiju tak, jako bych jí chtěl dát všechnu příležitost. Dnes máme 8. srpna a pocit kriminálu ze mne vyvanul. Trochu tomu dopomohli přátelé, kteří mi tvrdili, že se ničeho nemusím bát, že se ONI neodváží, že to nechají, když do toho nebudu šťourat. Že JEJICH cíl je zatím POUZE zamezit mému zpívání, což se vlastně už stalo, a o víc jim ZATÍM nepůjde. Nevím. Pořád nevím, co si mám o NICH myslet. Dnes je 8. srpna a za dva dny má syn Vavřinec sedm let a měl dnes přiletět z Paříže, kde propadl v první třídě, protože je tam necelý rok a učí se teprve mluvit po francouzsku. Chtěl jsem sice za ním jet, podívat se, jak a kde žije, ale ONI mi napsali, že „Vaše vycestování do ciziny by bylo v rozporu s ochranou vnitřního pořádku … a není v souladu se státními zájmy ČSSR, abyste byl v současné době držitelem cestovního pasu a cestoval do ciziny.“ Odvolání zamítli dopisem, ve kterém mi napsali, že už NENÍ dalšího odvolání. No, když nepřiletí dnes, tak snad přiletí zítra, pokud tím neohrozí ochranu vnitřního pořádku ve Francii. Těšili jsme se na něj s Danou, a když nejel, tak jsme se šli odpoledne projít. Dnešní návštěva nám říkala, že na Kampě je po zdech napsáno křídou spousta básniček, a tak jsme si je šli číst.
  Je začátek srpna, ale vypadá to, jako by bohatýr léta galantně pouštěl na své místo melancholickou dámu podzimu, aby se trochu prohřála a pustila mezi stromy svou jemnou akvarelovou barevnost. Podvečer na Kampě byl tichý a zasněný a všechna zeleň jako by stála na špičkách a tiše naslouchala tepu svého vlastního růstu a zamilovaně mlčela, ponořená ve vědomí své přechodné krásy. Usmívali jsme se nad verši na zdech a šli od jednoho ke druhému jako v galerii. Za zdí je přírodní divadlo a zrovna začínalo jakési představení a bylo slyšet lidi, jak reagují na cosi výbuchy smíchu.

  Myslím, že nám spolu něco neklape
  chybí nám tu k naší lásce kanape

byla jedna z posledních veršovánek, jediná nevznosná a nemelancholická, neoslovující ani život, ani Boha, ani lásku, ani mlčení a zármutek, ale konstatující fakt, který zde pod stromem u zdi asi v jedné chvíli nastal. Smáli jsme se a vzali to ke Karlovu mostu kolem poloopraveného kostela Panny Marie Pod řetězem. Mohlo se to už mnoho let jmenovat kostel Panny Marie Pod lešením.
  „Vypadá to jako francouzská gotika,“ povídám.
  „Já tak poznám, že je to snad gotika, ale už ne, že francouzská,“ povídala Dana.
  „No, slohem to francouzský není. To bylo stavěný v době, kdy jsme si tady stavěli po svým a nemuseli se rozhlížet po světě. Ale podobné kostelíky jsou na francouzských pohledech.“
  „Pravda.“
  Než jsme vešli do Mostecké ulice, spatřil jsem známou tvář.
  „Dobrý den,“ povídám s přívětivým úsměvem.
  „Dobrý den,“ zastavila se známá tvář a pohlédla na mě. Kriminalista Janeček. Měl na sobě citronově žluté tričko, které pěkně obepínalo jeho chlapský hrudník, módně ošoupané džínsy, úzký pásek a v ruce aktovku.
  „Tak to dopadlo všechno trochu jinak. Vy jste mi říkal, že jsem na informativním pohovoru, a zatím už pár dní před tím bylo napsáno trestní stíhání.“
  „Já jsem vám říkal, že budete stíhán,“ povídal s úsměvem, jakým se úspěšně maskují rozpaky. Měl výhodu, že byl o hlavu větší. Jemný černý knírek pod nosem oznamoval, že za několik let by z něj mohl být skutečný vous.
  „Ne, vy jste říkal, že možná, že vlastně určitě, ale že BUDE, ne že bylo.“
  „To jste mu to mohl dát rovnou, on by se vám tam z toho nesesypal,“ zapojila se do toho Dana.
  Pan Janeček se s úsměvem začal vymlouvat, že on to celé měl v ruce akorát týden, a mám dojem, že to vysvětloval tak nějak, že jsou tři části mého spisu, že jedna část je na StB, druhá byla u něj a ta třetí je u vyšetřovatele, a každý dělá svoje. On mě předvolal a ten druhý mě začal stíhat. Co dělají ti třetí?
  „Já jdu na nějaké představení Smoljaka se Svěrákem. Nevíte, je to tam?“
  Měnil téma.
  „Myslím, že ano, slyšeli jsme smích.“
  „Mám tam nějaké jednání v Maltézské zahradě.“
  Možná si dovedu představit jaké.
  „Tak vy už můj případ nemáte?“
  „Ne, už jsem to odevzdal. Ale řeknu vám upřímně: kdybyste zpíval jenom trochu jiné písničky, tak by se váš případ ani k nám nedostal.“
  „To mi nemusíte říkat. To víme oba stejně dobře. Ale zpívám ještě lidové písničky, a to je pozitivní, ne?“
  „Jistě, to je pozitivní, ale to druhý to překreje.“
  „Zvrátí,“ pomáhal jsem mu gestem, kterým jsem napodoboval váhy.
  „Jenom trochu méně by stačilo. Víte, já se také tím trochu zabývám. Napsal jsem nějaké scénáře a nějaké ty blbosti mi vyšly v Dikobraze.“
  Usmívali jsme se na sebe, já ve výhodě civilu v civilním prostředí, kdežto on v nevýhodě odhaleného policisty, ale bavili jsme se srdečně.
  „Udělali jste z mého muže podvodníka. S jakým vědomím má pak člověk na váš úřad chodit?“ vyjela na něj najednou Dana.
  „Podívejte se, paní Hutková…“ zvážněl.
  „Jednoduše je to všechno křivá válka,“ nedala se Dana.
  „Ne, pane Hutka,“ otočil se raděj ke mně, „opravdu to není křivá válka. To by vypadalo jinak a to byste poznal.“
  „Myslíte?“
  „No jistě,“ odpověděl s důrazem, který měl trochu pustit hrůzu, něco v tom smyslu, že on VÍ a že se mám raděj držet od toho zdaleka. „Vy jste mi celkem sympatickej a říkám vám, kdybyste trochu změnil repertoár, bylo by všechno v pořádku.“
  „No jo,“ smál jsem se.
  „Já nemám jenom váš případ, to víte, klientů je hodně,“ spiklenecky se usmál. „To je hrozný, dneska už mě čtyři lidi poznali na ulici.“
  „Všichni máme hodně práce,“ potvrdil jsem, čímž jsem ho možná upamatoval, že tady s náma klábosí a představení mu zatím běží.
  „Já vám dokonce podám ruku,“ rozřešil naše nepatřičné setkání, podal mi tuhou ruku s pevným stiskem, otočil se a zmizel. Na Danu se ani nepodíval.
  Bylo to sice nezdvořilé, ale v určitých situacích se nedá všechno zvládnout a všem se zavděčit.
  „Tak máš další kapitolu,“ povídala mi se smíchem Dana. Šli jsme na most.
  „To je hrozný, já už to včera definitivně ukončil, a pořád se to rozvíjí. Takže včerejší kapitola by se mohla jmenovat Skála se brání a dnešní Skála se drolí.“
  Sedli jsme si na kamenný rantl nad Čertovku a já se bál dívat dolů, jak to bylo hluboko. Vykouřili jsme si cigaretu, povídali si o tom všem a prohlíželi lidi a tipovali, kdo z nich by mohl být policista. Asi kdokoliv mimo ty hodně zarostlý a hodně odrbaný, ale kdo ví?
  Na konci mostu mě zastavili dva hoši v odrbaných džínsových soupravách. Jeden z nich měl kolem krku omotaný provaz.
  „Pane Hutka, promiňte, kdy budete zase hrát v Praze?“
  „Jo, to já nevím,“ a začal jsem jim vysvětlovat všechny své problémy. Dopodrobna je znali, až na příhodu, která se udála před dvaceti minutama.
  „Tak ať vám to všechno dobře dopadne a ať vás na podzim zase uvidíme zpívat,“ říkali mi při loučení a já si jen myslel: AŤ NÁM TO VŠEM DOBŘE DOPADNE.

15. srpna 1977