Z toho policejního telefonátu jsem byl celej nervózní. Nepočítal jsem s tím, což byla chyba. Žil jsem s představou, že budem v Praze už jenom týden, počkáme na Vavřince, až přiletí z Paříže, a vypadnem s ním a do poloviny října mě nikdo neuvidí, a pak se uvidí. Rozdělil jsem si na léto práci, roztřídil rukopisy a zadal si termíny. Ale teď bude nutno představu zrušit a z jedné poloviny žít jako srna v džungli, pořád se rozhlížet a čekat, kdy z temnoty skočí dravec, a z druhé poloviny žít v klidu a pokojně pokračovat v psaní s vědomím, že v kterékoliv chvíli bude na neomezenou dobu přerušeno. Cítit nebezpečí a nenechat si narušit svou svobodu. Možná že to je také jediná národní perspektiva, pokud ještě nějakou perspektivu máme.
  Šel jsem to odpoledne k Vaculíkovi. Musel jsem tam kvůli nějaké svojí samizdatové knížce. Šel jsem k němu domů podruhé v životě. Poprvé to bylo v roce 1975. Myslíval jsem na něj, občas se mi do ruky dostal nějaký jeho papír opisovaný na stroji, a vždy mi připadalo, že on by mi mohl poradit, jak v těch dobách žít a nemít pocit nenávratně a pustě ztraceného času. V tom roce, co jsem se za ním poprvé vypravil, jsme s Danou neměli kde bydlet a spávali různě u kamarádů, kteří nás první dny měli nadšeně rádi, ale časem mrzutě zjišťovali, že u nich jsme OPRAVDU.
  Našel jsem si tehdy Vaculíkovu adresu v telefonním seznamu a blbě si zapamatoval číslo domu. Stmívalo se a podzimně poprchávalo a ve mně se už několik měsíců uhnízďovala tak rozleptávající marnost, že mi začala bloudit hlína pod nohama a já poprvé začínal mít děsivý pocit, že snad na jiné hlíně v jiné zemi by se mi lépe urodilo. Cosi ve mně chtělo umřít a já se dusil tím, čím snad jen smrt musí páchnout. Zastavil jsem u blbého čísla domu a DŮM NEMĚL DVEŘE. Ty byly za rohem, ale to byla jiná ulice, a žádná schránka ani dveře nenesly Vaculíkovo jméno. Chodil jsem jak pitomej kolem toho domu a byl to sen strašlivý tím, že ať jsem se štípal, jak chtěl, tak VCHOD ne a ne vykouzlit. Odcházel jsem s pocitem, ŽE VŠECHNO JE PODVOD a že i můj život se podobá domu, který je pěkně vystavěn, ale ve kterém prostě dveře nejsou. Šel jsem se za Vaculíkem přesvědčit, že naděje, kterou jsem cítil z jeho psaní, pochází od člověka, který žije v tomtéž světě jako já a ŽE TO JDE. Ale nebyly tam dveře. Bydlí o pár domů vedle, ale v té chvíli to na mne dopadlo jako temná existencionální mystika. Říkal jsem si tupě, že kdyby žil Kafka v jiném městě, že by psal jiné knihy.
  Dnes jsem našel správné číslo, zaparkoval a Dana si šla do bufetu na sekanou. Nemá ráda Vaculíka. Vyjel jsem výtahem a zazvonil. Otevřel mi pán v tlustých brýlích s mocným smetákovitým knírem pod nosem. Usmál se a hlavu a tělo trochu stočil na stranu, snad že musel přešlápnout z nohy na nohu.
  „Jé, dobrý den, co mi nesete?“ poptal se starosvětsky s přízvukem příjemně vyrušeného člověka.
  „Dobrý den. Já jdu kvůli té knížce,“ povídal jsem rozpačitě.
  „Já to ještě nečet,“ řekl polohlasem, jako by mi sdělil státní tajemství.
  „Pojďte dál. Madlo, přišel se na nás podívat pan Hutka. Pocem.“ Paní přišla z kuchyně, opřela se o futro, jako by se v hájíčku chytila kmenu břízy, a zrovna tak se mi usmívala do obličeje. Dveře za mnou se zavřely a my byli namačkáni v předsíňce malé jak včelí buňka. Vonělo to tam po nekuřácích.
  „Já bych vám měl něco nabídnout. Co mu dáme, Madlo? Chcete jabko? Madlo, dones jabko. Jé, to jste hodnej, že jste přišel.“ Přešlapovali jsme v předsíňce pro jednoho.
  „Já vám přišel jenom říct, že to není hotový, že v tom budu ještě škrtat. Já ani netušil, že se to k vám hned dostane.“
  „No ano. Já to dostal v pátek.“
  Paní Vaculíková mi donesla jablko. Bylo to jarní jablko, stejné jaké pěstoval olomoucký dědeček, které když je pak zralé, tak zmouční, ale je dobré tím, že je to první jablko v roce.
  „Nechcete kávu? My si zrovna budeme dělat kávu. Poďte.“
  „Dobře. Já vás nechci zdržovat, já jsem přišel říct jenom kvůli té knížce. Ještě se musím u někoho zastavit, kdo má zákoník o SNB, protože jsem na zítřek pozvanej na policii, ale na tu normální, na kriminálku.“
  „Já vím. Mně už to říkal Ivan Klíma.“
  „No to je rychlost. Před dvěma hodinama mi volali. A nevíte, musí být pozvánka písemně, nebo mohou pozvat i telefonem?“
  Sedli jsme si do kuchyně a Vaculík se přehraboval v kredenci a hledal nějaký hrneček.
  „Tenhle hrneček je nejhezčí, ten bude pro vás. Madlo, kde je kafe? Aha,“ a začal rozměřovat zcela nesmyslně kafe do hrnečků, každému silné na míru, takže na mne vyšel nakonec úplně jiný hrneček, ale všechny byly hezké, hezké tím, že každý byl jiný.
  „To já nevím, jestli to musí být písemně. A kvůli čemu tam jdete?“
  „Říkali, že kvůli jejich paragrafu 19.“
  „Počkejte, já vám to půjčím, já ten zákon tady mám.“
  „Já bych si to jenom tady u vás přečetl.“
  „No, já nemyslím půjčit domů. Tady přečíst.“ Ale nepůjčil ani tady, začal si to číst sám. Vypadalo to, že je napnutý a mně by to trvalo moc dlouho, než bych se tím prokousal. Paní Madla míchala své kafe. Na okně byla spousta velikých pokojových kytek.
  „Jak to vypadá s Jonáš klubem?“ ptal jsem se paní Vaculíkové. Její muž se zvednutými brýlemi nad obočí silně krátkozrakým pohledem četl zblízka text, spíše studoval, a připomněl mi pana Arelího z Olomouce, za kterým jsem vždycky v neděli dopoledne chodil jako dítě do kavárny na burzu známek. Podal jsem mu své album, on zvedl silné brýle a z nesmírné blízkosti studoval moji chudobnou sbírku, čímž oslepl pro celý okolní svět a já mu vždycky v té chvíli z jeho vystavených šlohl několik známek, takže časem jsem měl doma docela slušnou sbírku. Dnes se za to stydím, ale tehdy jsem svou chudobu cítil proletářsky a nezdálo se mi nemravné ukrást známkovému kapitalistovi něco z jeho majetku. Sice ten majetek celý život sestavoval, ale to mi nepřišlo. On měl a já ne, takže duch PRÁVA byl na mé straně. Ani mi nedošlo, že totéž před pár lety postihlo otce, a proto jsme byli teď tak bezvýchodně chudí. A kvůli té chudobě jsem teď kradl já. Jako u blbejch.
  „Víte, že nevím, jak s tím Jonáš klubem to je? Já už nejmíň rok s nimi nejsem ve styku, ale snad se pořád o něco pokoušejí. Vy jste pro ně také hrál, ne?“
  „Asi před rokem. V takové velké budově, tam za náma, co bydlíme, na Pankráci, nebo jak se to tam jmenuje. To byl nějakej jejich sjezd, nebo co. Ale skvělé publikum, reagovali i na ty největší jemnosti.“
  „To jo.“
  „Tak už to mám,“ skočil nám spisovatel do řeči. „Oni mají právo si pozvat kohokoliv k pohovoru za účelem vyhledávání trestné činnosti. Člověk musí vypovídat pravdu, ale jenom tehdy, když by tím nezpůsobil sobě nebo sobě blízkým stíhání. Kvůli čemu myslíte, že tam jdete?“
  „Myslím, že kvůli koupi auta a smlouvám na koncerty. Mají představu, že na tom by mě mohli skřípnout.“
  „Tak víte co? Zeptejte se jich, proč se vás na to ptají, jestli proto, že jim to připadá špatné, a když vám odpovědí, tak řekněte, že kvůli tomu, abyste si nedělal nepříjemnost, že o tom nebudete mluvit,“ zakončil lišácky.
  „To bych mohl.“ Ale věděl jsem, že asi ne. Každý si musí najít způsob, aby si zachoval sebe. Zpívám veřejně, a proto na tom není nic k utajování.
  Mám sice dojem, že se ke mně moc slušně nechovají, ale musím JIM přece dát MOŽNOST, aby i ONI mě viděli takového, jakým jsem. Zákon jim neukládá povinnost shledat mě vinným, ale NALÉZT PRAVDU.
  Musí zrovna tak vážit okolnosti, které svědčí v můj prospěch, a tu možnost jim také musím dát. Nakonec to dělá i Vaculík. ONI se sice snaží nacházet jenom to špatné, ale my jim musíme z této rutiny pomoci. Žijeme přece v jednom městě a v jednom státě. Policie se snaží nás vychovávat, ale my se musíme snažit také vychovávat policii, když už nám byla určena za partnera. Dát jim nahlédnout, CO DĚLAJÍ, když už se pohybují ve sférách umění. Musíme vyzkoušet všechny možnosti, než se rozhodneme je pochopit tak, že ztratili pro nenapravitelnou neschopnost vstupenku do našeho světa kultury. My jsme se změnili tímto partnerstvím, ale není možné, aby to mělo vliv pouze jednostranný.
  „To je správné, učit je slušnosti,“ říkal Vaculík, když jsem se ho ptal, jestli nemám trvat na písemné předvolánce, „ale tady není uvedeno, jakým způsobem mají předvolávat. Tady je psáno, že předvolat mohou, možná je to na jiném místě, možná se to bere tak, že záleží na jejich úvaze.“
  Pak jsme si vyprávěli ještě o všeličems, já jim snědl chleba se salámem a vydržel kafe bez cigarety, protože o tom, že se u nich nekouří, se povídá s posvátnou hrůzou. Dal mi do pytlíku ještě několik jablek a meruněk a velice mile mě vyprovodil ke dveřím. Já běžel ze schodů s tím pytlíkem jablek a vzpomněl si na jeho podplukovníka Nogu. Já jablíčka dostal.

1. srpna 1977