Kdyby se o hnutí Charty 77 nikdo nezajímal, nemohl bych se zlobit, protože nezajímat se je také jedno z lidských práv. Ale svět se stále zajímá. Poslední dobou na stránkách některých západních novin, v poznámkách televizních vysílání a mezi politickými odborníky na univerzitách a historických ústavech se začíná proslýchat, že Charta 77 je v krizi, a jsou lidé, kteří tvrdí, že je dokonce mrtvá. Nutno říci že se nejedná o krizi Charty 77, ale o krizi západního veřejného vědomí.
  Když Charta 77 vznikla a nikdo nevěděl, kam se bude ubírat a jestli přežije první týden, byla uvítána na Západě tak halasně, že si pražská vláda netroufla toto hnutí rozmetat, pouze se ho snažila přidusit a čekala na příhodný okamžik, kdy se zájem obrátí jinam, kdy se vypjatá pozornost trochu unaví. Východní režimy mají jedinou valutu a umějí s ní skvěle hospodařit a dostat skrze ni všechny valuty ostatní, a to je čas. Východ má čas, kdežto Západ jej nemá. Po okupaci Československa v roce 1968 stačilo několik let počkat, a už to přestalo vypadat jako okupace a bylo možno zasednout ke konferenčnímu stolu v Helsinkách. Po vzniku Charty 77 stačilo dva a půl roku počkat, a už to nevypadalo tak vážně. Sice je čtyřicet dva chartistů ve vězení, z toho čtyři mluvčí, jeden mluvčí je mrtev, několik desítek chartistů je už v exilu a zbytek doma bez práce, peněz a možnosti žít jako člověk, ale to už není tak zajímavé, tak děsivé. Zvykli jsme si. Západní vědomí je humánní a upřímné, ale bojí se vytrvalé zarytosti a konfliktu. Často dá více na dojem než na fakta a někdy šikovný lhář je úspěšnější než nešikovný poctivec. Západní veřejné mínění nedokáže žít dlouho v nepřátelství. Po čase si zvykne na jakéhokoliv protivníka a začne ho brát jako partnera a začne o něm uvažovat a snaží se ho pochopit, porozumět mu. Východ ví, že Západ se nikdy nadlouho neurazí, že dokonce sám začne nabízet další dialog. Ale nechci tuto vlastnost Západu vyčítat, je to jeho povaha, která ale také bohužel znamená, že není možné se na něj příliš spoléhat. Nejen československá zkušenost posledních čtyřiceti let mi v tom může dát za pravdu. Jeden z prvních mluvčích Charty 77, český filosof profesor Jan Patočka, po dvou měsících existence Charty 77 řekl, že se mu zdá, že Západ začíná být už Chartou unaven. Krátce na to zemřel způsobem, který je pro toto století příznačný – zemřel na následky policejního výslechu. Zemřel takto uprostřed civilizované Evropy, a nic se nestalo. Jen v den jeho pohřbu se nesměly v celé Praze prodávat květiny a věnce. V okolí hřbitova byla zastavena doprava, na hřbitově umístěno pět moderních televizních policejních kamer a ráno bylo množství lidí zatčeno, aby se nemohli dostavit na pohřeb.
  Na Západ se nelze zlobit ani spolehnout, ale stále je to jediné místo, kde lze požádat o pomoc a pozornost, i když s výsledky různými a dočasnými. Toto se v Československu ví a toto se ví i v Chartě 77. Charta se dočasně opírá o západní pomoc, ale činí to slušně a bez vydírání. Její hlavní těžiště zájmu a působnosti je v Československu. Ale v Československé historii je to poprvé, po zklamání všech vůdců a spojenců, kdy skupina občanů bez mocenského zastoupení se snaží ve středu Evropy vybudovat životní prostředí hodné dvacátého století i evropské a československé tradice. Kdy vrstva obyvatelstva zjistila, že už dále nemá co ztrácet, neboť v podmínkách okupace ztratili vše, co považovali společensky i osobně za hodnotné. V této zoufalé situaci „nezatížení“ se rozhodli začít znovu budovat vědomí společnosti a života. V první chvíli bylo západní vědomí fascinováno tímto sebevražedným činem. Ale sebevražedný čin, když vyjde, stává se činem hrdinským, a stejně jako průměrný člověk ani západní vědomí nemá hrdiny rádo, neboť živí hrdinové vzbuzují ve svých pozorovatelích svědomí a otázku morálky. Ve chvíli, kdy se bezmocný stane morálním, nelze už mít dále žádnou sympatii k mocnému nemorálnímu a svědomí žádá, aby bezmocnému bylo pomoženo. A zde se západní vědomí dostává do rozporu: být jednoznačně na straně bezmocného a morálního, či na straně nemorálního, ale suverénně mocného? Charta 77 je dnes v pozici bezmocného morálního, ale západní vědomí nemá chuť a sílu vstoupit do konfliktu s východním, dobře vyzbrojeným a drze prolhaným diktátorem. Proto se chce raději tvářit, že se toho tolik neděje, a ve své tendenci k optimismu jaksi nechce a nemůže připustit, že by se věci vztahu Východu a Západu vlastně zhoršovaly. Jen tak je vysvětlitelné, že nenastala zuřivá reakce na to, že zastánce lidských práv Carter objímal Brežněva, jenž má odpovědnost za československou okupaci, že ho objímal ve chvíli, kdy deset předních zástupců lidských práv bylo v Československu uvězněno. Hned po uvěznění se s jakousi úlevou začalo na Západě vyprávět, že Charta je vlastně mrtva. Málo lidí si všimlo, že Charta má znovu tři mluvčí a že Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných získal okamžitě nové členy. Ale těžko měnit trend obecné touhy, která začíná Chartu pohřbívat a připravuje už poslední řeči pohřební.
  Jen rád bych pro přesnost dopověděl, že zatýkání může zpomalit celkovou práci, ale v žádném případě nemůže zničit Chartu, neboť ta se stala součástí československého života i vědomí, neboť vyslovila něco, co zasáhlo hluboce každého občana v Československu žijícího. Charta není jen politické prohlášení, ale zároveň zkušenost a poznání, jak žít dál v okupované zemi s vědomím svého života a potřeby svobody. A to, jestli Charta 77 bude žít či nebude, není v moci profesorů politologie na univerzitách a neovlivní to ani skeptické články na stránkách novin. Charta vyrostla logicky z dnešní československé situace a tato situace ji bude chtě nechtě držet při životě. Bude držet při životě to nejzákladnější, co je v člověku: potřebu žít. A i kdyby Charta 77 přestala být záležitostí a zájmem slušných lidí tohoto světa, nepřestane být nikdy zájmem a vědomím lidí v Československu. Velké myšlenky a velké činy se z historie národa neztrácejí, na nich národ žije, a možná jen proto žije. A celá ta skepse k Chartě může mít jen ten výsledek, že učiní pro pražskou vládu pronásledování svých občanů o něco snazším.

1979