„… a nakonec se stane, že co v normální společnosti zastávají celé instituce, musí zvládnout jedinec, dokonce od společnosti odříznutý. A společnost sama pracuje pouze na sebezničení a mění se v živnou půdu několika nepříliš zajímavých jedinců,” vysvětloval jsem na závěr Kitty, Holanďance dokončující studia slovanských jazyků. Poznal jsem ji, než jsem jel v březnu do Austrálie. Přišla udělat do školního časopisu rozhovor s Danou, protože Dana začala u nich ve škole vyučovat. Teď je Dana pryč a já řeším problém, co uskladnit do poliček, kde jedno celé desetiletí leželo ženské prádlo. Tedy mám problémy, kterým rozumějí všichni kromě těch, kterých se skutečně týkají. Kitty přišla s mladistvě zachmuřenou tváří probrat se mnou, jaké to je. Já na to zpočátku lstivě přistoupil, neboť mužský hozený do pralesa osamění se stává zase lovcem. Když mi zakázala lovit, došlo mi zahanbeně, že tuto noc halt strávím s fejetonem. Vzrušující to moc není, protože lidi to budou číst až za čtvrt roku. Jak tedy ve fejetonech konkurovat starému mládenci z Nerudovky či sekerníkovi z Veletržní? Jeden měl v Čechách úplně tištěné noviny, druhý tam má alespoň rukou ťukanou Petlici, kdežto já mám po ruce už jen věčně rozestavěný Rotterdam obehnaný pasoucími se krávami. A kdybych se v Nerudově balóně vznesl nad město a vítr mě hnal na východ, viděl bych travnaté čtverečky rozdělené vodními strouhami, mezi nimi plánovitě nasázená holandská městečka, pak bych zahlédl krabičky bezkonkurenčně fungujícího německého průmyslu a pode mnou by se otevřel kraj, který si hustotou obyvatel nezadá ani s tím nejvyplašenějším mraveništěm. A tam dole, v tom nekonečném koberci německých střech je jeden domek, kde redaktor těchto novin osamoceně opravuje chyby v tiskové sazbě, která přišla z Kanady zase s měsíčním zpožděním. Že se na to nevykašlem! Ale jak psal Franz Kafka: co tedy potom?
  „Tak napiš, jak jsi byl v Austrálii. Tam máme málo odběratelů,” ráčkoval ze zahraniční dálky prakticky pan redaktor.
  „A to je ten problém,” vysvětloval jsem neulovitelné Kitty za trest. „Osamocení redaktoři v cizím prostředí, osamocení autoři v cizím prostředí, osamocení čtenáři v cizím prostředí, osamocení disidenti topící se v policejních vodách, ale když to dělat nebudeme, zhasne hlas, který může mluvit česky i svobodně. Ale když to pak po sobě čteš, stejně dostaneš divný pocit, že přes všechnu tu snahu ani čeština, ani svobodnost úplně nehraje.” Kitty se na mě dívala očima plnýma pochopení.
  „A v Austrálii jsi zpíval česky?” otázala se holandsky. Podíval jsem se na ni též očima plnýma pochopení. Austrálie…
  Když mi Tomáš Novotný napsal, že bude zájezd do Austrálie, šel jsem si koupit mapu světa. Chvíli jsem se na ni díval. Pak ji zase sroloval s pocitem, že je to blbost. Pak přišla letenka. Dobře tedy. Sbalím si věci a budu včas na letišti. Teprve když jsme přelétali Libanon, Sýrii, Irák a letěli nad Perským zálivem, ožil jsem strachem o život. Vždyť se tady všude válčí a letadlo se čtyřmi sty lidmi na palubě ve výšce pouhých deseti kilometrů přece není žádná neviditelná papírová vlaštovka! Tak jak to vlastně je? Po mezipřistání v Bahrainu začalo svítat a já osel prospal celou Indii. V Singapuru se přesedalo a já měl pár hodin na bloumání letištní halou. Okolo mě přešla moc pěkná holka s barevnými vlasy trčícími na všechny strany a oblečená v černé síti. Otočil jsem se po ní. Vedle mne se zastavila paní s nákupní taškou, otočila se též a z úst jí vyklouzlo: „Bože!” Podíval jsem se po ní a zahlédl ty polabské roviny plné jitrnicové romantiky a špekové poezie. S úlevou mi došlo, že jsem v Singapuru. Baba ale stála neochvějně na návsi Českého Morálkova či Tučných Nadávkovic. Kdepak, tamtudy neprojde nic, ani hodně slušně učesaná perestrojka. Všechno umlátěj knedlíkama. A pak jsme letěli dál, stále na jih, ale teď už do chladnějších krajů.
  Začínal jsem v Perthu. Na letišti mě čekal Jirka Lochman, písničkář a cirkusák. Toho bych tu nečekal. Ale závodní výbor čs. cirkusů mu před deseti lety zakázal z politických důvodů krotit lvy. Tedy vyčadil. Dnes je jedním z nejznámějších australských fotografů divokých zvířat. Co mi se ženou vyprávěli o australské přírodě se sem nevejde a taky o to teď nejde. Jel jsem odehrát dvanáct představení pro Čechy a moc jsem od toho nečekal. Před devíti lety zrušili už tehdy plánovaný zájezd kvůli fejetonu Požár v bazaru, takže jsem čekal spíše uvítání palcátem. Oni zase čekali zarputilého řvouna se sukovicí, takže překvapení i úleva byly na obou stranách. Až se zdálo, že místo od místa se já i publikum probouzíme z emigrantské zapšklosti, a nebýt těch ponurých zvěstí z Rotterdamu, byl bych na závěr i šťastný. A když jsem viděl, že rozřehtám i poúnorové pohlaváry obce sokolské, trochu mě zamrzelo, že jsem je párkrát i rozzlobil. „Čtyřicet let už jsem v emigraci, ale tak hezkej večer jsem ještě nezažil,” říkal mi jeden dědek v Sydney, který by mě do toho dne pravděpodobně nejraději nechal kamenovat. „Ale je to tak,” pokračoval, „myslet si můžem každý, co chcem, hlavně, že jsme všichni proti bolševikům.” Řečeno možná trochu jednoduše, ale přesněji už to zase nejde. Takže pokorně přiznávám, že toleranci se můžeme stále učit na všech březích našich dnes už časově tak rozsáhlých emigrantských proudů. To ovšem neubírá na úsměvnosti všelijakým sklerotickým krajanským vysíláním, funkcionářské posedlosti, mávající českými spolky, trapné fízlománii a bezmyšlenkovitému pravičáctví.
  Tedy jak to ještě jinde popíšu, bylo v Austrálii dobře. Perth je tichý a zelený jako zapomenutý kousek ráje, Adelaide se zálivem a vinicovými kopci okolo má v sobě cosi ženského půvabu, Melbourne, otevřená antarktickým vrtochům, rozváží svou půvabnou antikvární tramvajovou sítí věčně bludného Evropana, Sydney se svým monumentálním gaudiovským skalnatým pobřežím by i duši rozervané nabídlo svobodu a Brisbane se odvážně vydalo na pospas severním tropickým dešťům. A že se mi zpět do toho evropského jara, plného nových lásek, nechtělo, vrátil jsem se ještě na týden do podzimně zbarvených kopců kolem Adelaide.
  „Na co myslíš?” ptala se mě tam australská holka v hospodě „U botanické zahrady”.
  „Na život,” odpověděl jsem po pravdě.
  „Vypadáš tak nějak filozoficky,” zasmála se a pozvala mě druhý den k sobě na večeři. Ale tu noc už jsem chodil v Singapuru po čínské čtvrti, sledoval hrající si krysy a rozpačité kočky s useknutými ocasy a ještěrky přepadávající obrovské šváby. Vlhký nehybný tropický vzduch byl plný smradu z otevřené kanalizace a hořících svazků voňavých tyčinek. A nejvíc tam bylo žijících trosek domů a lidí. Pekelný sen protkaný jakousi mně neznámou nití svobody, neboť ti lidé nebyli ani nešťastní, ani nepřátelští. A pak už se zase vzneslo letadlo, a když se nad Pákistánem rozednilo, ukázali nám na světelné mapě, že přeletíme Kábul a míříme do Ruska. Tak jak je to s těmi všemi válkami? Když jsme přiletěli do moskevské oblasti, zatáhla se všechna okénka svobodného australského letadla a my se museli povinně dívat na film. Venku svítilo slunce a zuřila glasnost. Nad Polskem jsme mohli zase rolety zvednout. Na zasněžených Krkonoších jsem vypotřeboval zbytek filmu a byl dojat, že proti slunečnému Polsku se Čechy koupaly pod bílou mlžnou hladinou, ze které vystupovaly mohutné věžovité mraky. Už zase vařej ty svý knedlíky!
  „V Austrálii jsem zpíval česky,” odpověděl jsem Kitty, „a hned bych se tam vrátil. Tam je dobře, jenom měsíc tam chodí naopak.”
  „Jak je to možné?” podivila se.
  „Člověk tam totiž chodí hlavou dolů.” Chvíli se na mě napjatě dívala a pak jsme se dali do smíchu.

14. června 1988