Loni jsem se rozhodl nepsat fejetony pro exil, právě kvůli kádrovákům a mravnostním policajtům. Ještě jsem si postěžoval na loňské schůzi skupiny Listů, že exil nezaručuje svobodu slova, a když všichni uznale pokývali hlavami, včetně redaktora Svobodné Evropy, a dále vedli diskusi o nesvobodě v Československu a nikdo nemínil vzít mou připomínku vážně, zastesklo se mi. Šel jsem na pivo a už mě tam neviděli. Pravda, tehdy v Čechách to bylo o hubu, ale člověk byl alespoň ušetřen zápasu s větrnými mlýny exulantských totalitních představ o svobodě a „demogracii”. A co to, že zase píšu? Nejvíc chuti k psaní mi vzala ona vše rozkládající nudná a přihlouplá česká malodušnost. Lokální puritánství, antikomunismus na bezpečnou vzdálenost a učitelsko-obrozenecké vychovatelství. A ne že by Svitákův článek Šmejd z andrgraundu nebyl výchovně mravnostní, ale má jednu vlastnost: pokouší se být nadmíru vzdělaný a to už je přece jen výzva.
  Dodnes mi není jasné, co je to za magii, která z emigrantů v Americe, nejen těch českých, udělá Američany američtější než ty tam narozené. To se hlavně pozná z prudce vytrysklé jistoty, že všechno, dobré či špatné, pochází z Ameriky, takže věřím, že v příštím americkém vydání bible, pokud ji ovšem budou dělat emigranti, už nebude stát, že na počátku všeho bylo slovo, ale na počátku všeho byla válka ve Vietnamu. Ale jak k tomu přijde chudák Jan Pelc se svou knihou …a bude hůř? Vím o této knize a jejím vzniku mnohé, a i když se ji Sviták pokouší pojmout jako jakýsi manifest českého podpodlažnictví (ach, ta věčná hledání organizovaných spiknutí), zůstává tato kniha pouze knihou, jejíž erotická náplň, která našeho obrodného filozofa tak zlobí, není ani tak důležitá, ani tak originální a až bych měl pokušení říct ani tak nezvyklá. Vytáhl jsem si před chvílí z knihovny Satirikon, skoro dva tisíce let starého otce našeho evropského románu, už tehdy obsahově tak „pelcovského”, a hledal svitákovské vlivy sovětizace a amerického liberalismu. Našel jsem ale jen poznámku tehdejšího historika Tacita o autorovi Petroniovi: „A čím víc jeho slova a skutky stavěly na odiv nevázanost a jakousi lhostejnost k vlastní osobě, tím vděčněji byly vítány jako výraz prostoty.” A dál sahat do knihovny nebudu, neboť než bychom vůbec došli ke dvacátému století a k naší křesťanské Evropě, měli bychom už na stole pěknou hromadu pelcovin a vaculíkovin, českým filozofům neznámým a jimi nehledaných. Ale kdo ví? Čeští filozofové a dokonce i čeští historikové vědí mnohé, pouze se vybraně vyjadřují, vybraně v tom smyslu, že si vybírají to, co se jim do jejich národních pohádek hodí, takže pak i jinak politicky hrdinní máchové si své šukánky píšou i do deníku šifrovaně. Tedy v čem se Pelc tak strašně provinil, že se do něj kádrováci z Bartolomějské i z Kalifornie tak zatvrzele pouštějí? Samozřejmě že ne tím, že napsal ty své Děti ráje, ale tím, že to všechno napsal česky! On nám zasvinil naši svatou češtinu, pro kterou už na Bílé hoře moravští páni, mimochodem jazyka německého, svou krev prolévali, kterou nám Jan Hus tak hezky očárkoval a už tehdy se zlobil, že Češi nerozlišují ve výslovnosti tvrdé a měkké i. Pelc nám zasvinil chrám i tvrz, kterou Komenský a Jungmann tak obětavě budovali, kterou tolik vzdělaných duchů vyšperkovalo nekonečně dobrodružným pravopisem. A co jsme vybudovali mocných ústavů, aby se s konečnou platností vědělo, co my Češi smíme vypouštět z huby a co ne! Ten Pelc češtinu zludrařil a starej Tigrid ho v tom ještě podporuje! Už nebudeme česky v poryvech stříbrného větru jen pět o ztracené domovině, teď budeme dokonce česky i blejt! Jak nečeské!
  Tak jsem si po sobě přečetl poslední odstavec a přišlo mi na mysl, jestli jsem tam náhodou nenapsal taky něco trochu ironicky. To se do češtiny taky nehodí a komplikuje to úsilí čtenáře. Navíc jsem dostal v jednom svobodném rádiu školení, že je nutno psát tak, aby to „obyčejný člověk” pochopil, a tím byl nakonec vychován, snad i na úroveň nás vzdělanců. A já pořád objevuji svůj literární amatérismus, mně totiž nejde psát s představou, že píšu jenom pro blby. A to už prosím píšu dvacet let! A co teprve Jan Pelc, který se do psaní pustil nedávno! On je ještě tak hluboce zesovětizovaný, že doufá psát pro samostatně myslící lidi. Ale ještě tak dvacet let života v českém demokratickém exilu a začne psát pro ovečky a telátka, kterým je nutno předkládat pravdy předžvejkané, nešmejdovské a hodné „prestiže vzdělaného člověka”.
  Se smutkem se dívám na svůj vlastní text a zjišťuji, že přestože jsem ho nadepsal jako fejeton, fejeton to není. Hlavní téma se drží neodbytně celého textu, lepí se na něj a nedá mu najít překvapivý a svobodný vývoj. Myšlenky propadají exulantské stísněnosti, oné přehnané emotivnosti vyvolané špatnou dýchatelností v našem ghettu, kterému říkáme svoboda. Jde ale jen o předrážděnost z bezmoci. A předrážděnosti z bezmoci se také říká moralizování. A když si Ivan Sviták ke svému nazlobenému mentorování zvolil čas od času univerzitní slovník, jeho rozhořčené kázání správných mravů a počestného myšlení je stejně pro kočku. Škoda. Vytáhl do boje s těžkou kanonádou a předpokládám, že ho teď bude následovat mocný šik božích bojovníků, ale no jo, střílí se slepejma patronama. Snad by bylo lepší si o tom všem trochu rozumně povykládat. Nakonec i já patřím mezi ty, kteří stáli na dně jak před Literárními novinami, tak i po nich, a stále tam stojí i v emigraci, ať v Rotterdamu, ve Vídní či u Čárlího. V takovém postavení se sice jeden nenaučí jíst čínskejma tyčinkama a nekupuje si tak snadno letenky z kontinentu na kontinent, ale… a málem bych řekl nějakou filozoficko-sociální pravdu o životě. Tak nevkusný nebudu. Ale jednomu pokušení neujdu. Udělat šlus tak jako Sviták, totiž uzavřít to jako v kramářské písni nějakým tím hodně podstatným morálním poučením. Radit, jestli někdo má či nemá emigrovat, nebudu, vezmu to o řádek výš: Tedy jakou radu bych dal… ochráncům dobrých mravů v exilu a zastáncům „hodnotné” literatury? Nekádrujte! Nekádrujte, dokud je ještě čas! A pokud je už příliš pozdě si odvykat, nečtěte toho Pelce. Ještě se stane domýšlivým a začne opravdu psát blbosti a skutečností se stane to, co nad exilovou literaturou ponuře jako Damoklův meč visí, že totiž bude mravně čistá, ale nebude ke čtení a pak našinec ani nepozná, jestli žije v Budějovicích nebo v Torontu. Já sám už s tím čas od času problémy mám.

3. ledna 1986