Jsou tajemné převodové páky ze světa do světa. Kdyby dnešní uklízečka z Mnichova vzala svůj jednodenní plat a postavila se s ním na Václavák, dostane za něj během desíti minut tolik korun, kolik dostane uklízečka v Praze za měsíc. Kdyby si na totéž místo stoupl americký vysokoškolský profesor se svým jednodenním platem, tak mu za něj elegantní mladíci odpudivého zjevu dají měsíční plat profesora v Praze, pokud ten zrovna nedělá kotelníka nebo nočního hlídače. Mladíkům se říká veksláci a vekslák je trpěné zvíře, které se přiživuje na tom, že čas na různých stranách světa nemá z různých důvodů stejnou hodnotu.
  Z určitého pohledu lze chápat peníze jako čas. Když si spočítám své peníze, velmi rychle zjistím, jak dlouho se budu moci ještě zabývat tím, čím se zabývat chci. Turisté vědí, jak dlouho musí pracovat, aby se uživili jeden den na Západě, a jiní turisté vědí, že jeden jejich pracovní den jim zajistí mnoho dnů pohodlného života v Čechách. Od určité pomyslné čáry za Chebem se začíná čas počítat a zhodnocovat jinak. Ale nebylo to vždycky a nebude to navždy. Jsme zvyklí počítat čas podle Slunce, ale je ještě dvanáctiletý rok Jupiterův, třicetiletý Saturnův, osmdesátiletý Uranův atd., a každý ten rok má své jaro, léto, podzim a zimu. Praha je srdce Evropy a na jejím orloji čte vycvičené oko skryté děje, o kterých burani říkají: kecy. V Praze sledoval Franz Kafka soukromou přednášku Alberta Einsteina, v Praze byl zvolen Stalin do jejich ústředního výboru, v Praze se zrodil Švejk a v Praze skončila druhá světová válka o den později a o rok dřív začala. Některé děje jsou skrze optiku pivní české zaprděnosti jaksi neprůhledné, ale nedejme se mýlit. Pražský kalendář má jiný rytmus a pražský orloj má vnitřní mechanismus.
  Žiji v městě Jana Keplera. Byl největším astrologem své doby. Tvrdil, že když budeme umět myslet analogicky, tak nejenže poznáním jedné věci pochopíme věc zcela jinou, ale podle malých pochopíme velké a podle stavu makrokosmu můžeme přehledně pochopit chaotický stav mikrokosmu. Jednoduše řečeno, že pohledem na nebe se o zemi dozvíme víc než od té nejlepší špionážní služby. Rád se dívám na nebe. Nejenže mě to vzrušuje, ale mám i pocit, že se cosi dovídám. O minulém, jsoucím i budoucím, o různých rytmech a hodnotách času. Znamení a planety mají poetická jména a už sama kombinace jejich jmen je krásná. Třeba Slunce v Býku v pátém domě, kvadratizované Saturnem ze Lva z osmého domu a k tomu Jupiter ve Štíru v prvním domě v trigonu na Venuši ve čtvrtém domě. Půvabné, viďte! To je část mého vlastního orloje. Jsou lidé, kteří tvrdí, že se v tom dá číst i něco podstatného. Já to netvrdím. Já si to jen tiše myslím. Deset let si kreslím planety do zvířetníkového kruhu a vím si své, a co nevím, s tím jdu na radu ke kamarádům, kteří si také tiše myslí své. Několik let se už nad Čechami pohybují planety zvláštně. V roce 1975 se Uran ponořil do našeho štírovského Slunce a začal skrytě novou kapitolu. Rok nato se tranzitní Saturn z Raka konfrontoval v trojité kvadratuře s radixovou Venuší, postavenou vysoko na Váhách v desátém domě. To byl rok 1976. Zákon se konfrontoval s českými umělci. Slabý Saturn, silná Venuše. Jistě nikdo nevěděl, že bod Prahy je 13.08 stupňů Lva a v ten den, kdy tam bude stát Saturn, bude soud s českým undergroundem. Jen několik astrologů si uvědomilo, že Prahu čekají události. Saturn se pak rychle vracel do vyslovení tvrdé a marné kritiky v trojité kvadratuře s Merkurem, a když naposledy prošel „pražským” bodem, odjel Zdeněk Mlynář do ciziny.
  Mnoho se děje v této době nad Čechami. Napjatě jsem sledoval postavení kolem první půle listopadu 1977 a říkal si, že to nikde nesmím vyprávět, protože astrologové vždycky končili na hranici. S obavami sleduji Saturna letošního dubna, jeho vliv na ekonomii a vytváření trvalých závislostí a přemýšlím o letním postavení výbušného Urana a srpnové poloze tvrdého a nesmlouvavého Saturna, nadobro už odcházejícího do Panny. Mám z toho strach, tak jako mám strach vždycky, když si myslím, že má dojít ke změně shora i zdola, protože výkupné bývá v životech nevinných. Šel jsem za kamarády, aby mi vyložili, jak to čtou oni. Jenže astrologové jsou v base! Ivan Maňásek a Michal Kobal jsou už pomalu dva měsíce na Ruzyni v hrůzyni. Oba chartisti. Ptám se ostatních chartistů, za co, a nikdo neví. Ladím zahraniční rozhlasy, dozvídám se všechno možné o Sadatovi a Beginovi, ale o Maňáskovi a Kobalovi nic. Kruci fix! Kdybych měl alespoň jejich horoskopy! Ale to jim nepomůže. I kdybych byl vševědoucí, nebudu všemohoucí a oni by potřebovali pomoc. Hladolet vězeňské cely bude do jejich dvacetiletých duší vpisovat nesmazatelně hořké poznání marnosti, bezmoci a násilí.
  Stojím před Staroměstským orlojem. Orloj je pohyblivý horoskop, který měl sloužit těm, kteří neumějí počítat. Kobal a Maňásek počítat uměli skvěle. Dívám se tupě na pohyblivý horoskop, na loutkovou smrtku a bílá holubí hovínka, a vytanul mi na mysli bájný stavitel orloje, Mistr Hanuš. Když orloj postavil, panstvo si nepřálo, aby takový měli ještě na jiných místech, tak mu vypíchli oči. Jakousi analogií mi to připomíná vděčnost těm, kteří v této zemi toho tolik postavili, vybudovali a vymysleli. Kdybych měl několik desítek tisíc prstů, přesto bych se jich nedopočítal. A stalo se, že mechanika orloje přestala fungovat a páni museli pozvat stavitele, aby jim ho opravil. Mistr Hanuš ke svému dílu přistoupil, vzal kladivo a švihnul jím do mechanismu a tím ho zničil docela.
  Vracel jsem se domů na Vyšehrad a přemýšlel. Mars je železo, Saturn je úder. Uran může být výbuch mechanismu. Vracel jsem se rozkopanou Prahou, která mi připomínala porouchaný mechanismus orloje, a moje představivost mi zahrčela jako telefon. Někdo zvedá sluchátko: „Je Mistr Hanuš doma?” „U telefonu.” „Něco bychom od vás chtěli…”
  Potřeboval bych bystrého Ivana Maňáska a temného Michala Kobala, aby mi to vidění vymluvili.

31. března 1978