A tak mě napadá, jestli krása a kouzlo Evropy není vlastně jen krása podzimu. Sklizené plody a barevné okouzlující umírání. Svoboda se stává běžným způsobem existence a vládní rutinou a není už ztotožňována s vlastním bytím a měřena ochotou položit za ni život.
  „A stalo by se tolik, kdyby se dostali k moci komunisti?” ptal se mě jeden bezvadný holandský kamarád.
  „Nebylo by už cesty zpět, a pokud byste si znovu vybojovali návrat ke svobodě, už byste byli někým jiným, už byste to nebyli vy. Kupříkladu já jsem teď v Holandsku, zpěvák v cizí zemi a s cizím publikem.”
  „Tady máš svobodu. Tutéž možnost jsme dali Chilanům. Ale Američani nebo Rusové, obě jsou to velmoci a žádný rozdíl nevidím,” mluvil Holanďan.
  „Já rozdíl vidím. Ale nejsme ani v Americe, ani v Rusku. Jsme v Evropě, ta má svůj způsob života a tím ještě stále žije a to je nutno hájit.” Začali jsme si povídat o Evropě, o Holandsku, o historii, o zvycích. Seděli jsme na tlustém koberci, marnili čas a mluvili, jak mluví celá Evropa. Večer se lidé scházejí, aby hledali svou minulost a motiv, a obsah všech hovorů je jen a jen vzpomínání. Budoucnost jako by nebyla, ale historie je v každém domě, v každé ulici, v každém zákrutu silnice, v každém zvlnění krajiny, v každém jménu. Neuvěřitelné bohatství minulosti, jemné a zvláštní nepochopitelné a krásné, tragické a bolestné. Evropa v úžasu nahlíží a prožívá svou bývalost, svůj smutek nad neschopností zastavit čas a hlouběji se do něj položit a dozvědět se ho celý jako podivnou mnohakořenovou báseň o kráse a velikosti lidského žití a umírání.
  „Stejská se mi po Americe, povídám. Krb tiše plápolal a rozsvětloval v temné místnosti jemné odlesky starobylého cínového a měděného nádobí.
  „Co máš pořád s Amerikou? Velká auta, coca cola, hamburgery, Hollywood a mrakodrapy. Snad bys tam nechtěl žít?”
  „Byls tam někdy?”
  „Mám Američanů po krk, když je vidím tady. Projedou celou Evropu za čtrnáct dní a myslí, že něco viděli.”
  „Americký turista v Evropě a Amerika jsou dvě různé věci.”
  „Já rozdíl nevidím,” a začal si cpát dýmku pradávného tvaru tabákem, na kterém byl vytištěn starý letopočet.
  „V Holandsku si většina lidí plete Československo s Jugoslávií, ale v Americe dokonce i čínský vrchní nebo černoch v New Orleans věděl, kde to je a co je hlavní město. Na rozdíl od unavené Evropy se Američani o svět zajímají. V Evropě znají Československo jen Němci.”
  „Němce nech bejt. Rozbili Rotterdam a okupovali nás.”
  „Američani vás zase osvobodili.”
  „Ale bombardovali taky.”
  „Nalej mi,” uzavřel jsem toto téma. Přítel vytáhl skleničky, které znám ze středověkých obrazů, a nalil pití, které se i tehdy nalévalo. Chutnalo hořce i sladce, jemně i drsně.
  Kdybych se býval narodil na západní straně Evropy, byl bych podobný svému příteli nebo bych studoval Marxe. Měl jsem štěstí. Jenom nevím, jako každý v Evropě, co dál. Ještě donedávna jsem byl přesvědčen, že jako národ už nemáme žádné pojítko mimo zplošťujícího se jazyka. Všechny naše národní symboly ztratily vůni, a jelikož neoslovily mladou generaci, staly se prázdnou veteší, která má nanejvýš co vyčítat svým bývalým nositelům, že je neudělali přitažlivými a srozumitelnými. Ale v dotyku s tímto světem cítím, že jakési národní vlastnictví máme. Je to nepředatelná zkušenost, která je pouze nám vzájemně hluboce srozumitelná. Ale stejně. Před dvěma měsíci jsme seděli vzadu za regály českého řeznictví v Chicagu a povídali si. Jeden návratný turista vyprávěl o korupci, podvodech a protekcích v Československu a o tom, jak vlastně tam lze celkem dobře žít, když člověk ví, jak na to. Pak se obrátil k řezníkovu synovi, který se právě vrátil z americké dobrovolné vojny.
  „Ale kdyby byla válka, tak bys proti nám nestřílel, že ne?”
  „Střílel,” odpověděl s přesvědčivou lehkostí, „vy jste podvodníci a já vím, zač bojuju.”
  Všude po Americe je cítit, že svoboda je ideou, která je stále dráždivá a živá, neideologická a o držku. V Evropě člověk hledá zatěsnění v detailu, v zakončení, v učení, v historii, v panovníkovi. Východ Evropy upírá oči ke svobodě minulé, Západ se soustřeďuje na své historicko-sociální vymezení. Evropanství znamená krásné nebo kruté poddanství. Za Atlantikem jdou lidé naivně divokou a širokou krajinou s pocitem, že když budou bránit svobodu, budou bránit sebe, a ne pouhé nesrozumitelné klenutí gotických kostelů s barokními oltáři. My se jim za to můžeme posmívat, ale oni, pokud nás vůbec uslyší, jen udiveně zakroutí hlavou a půjdou si dál svou cestou, neboť na ní mají ještě mnohé činění.

23. července 1979