Jestli jsem Karla Hvížďalu dobře pochopil, měl bych napsat fejeton, v němž popíšu svůj pracovní stůl, a tento fejeton pak přijde do knížky, kde mnoho jiných českých spisovatelů učiní totéž, takže vznikne jakási symfonická báseň české literatury s ústředním motivem pracovní stolovitosti, či stolní pracovitosti. Takto jednotné a neromantické téma má v sobě cosi odpudivého… začal jsem upoceně toto psaní.
  „Tak jak to jde?” zeptala se Kateřina z vedlejší místnosti, když slyšela, že jsem vstal a šel do kuchyně pro houbičku, abych utřel mokrý flek vedle psacího stroje. Nalil jsem si totiž na kuráž skleničku Martini a dal do ní led, takže se sklenička potí a pot po skleničce stéká na stůl a mě to rozčiluje.
  „Nejde,” odpovídám.
  „Hm. To se podle mlčení nepozná,” snažila se mě svést k nějakému mluvení. Nedal jsem se nachytat, ale zapomněl ironickou větu, kterou jsem chtěl první odstavec ukončit. Takové blbé téma! Teď se tiše připlížila a vzala mi ze stolu tabák. Prý celý den nekouřila. Nereagoval jsem. Sklenička zatím vypotila další loužičku. A co kdybych změnil téma a napsal něco o liliích? Byli jsme dva týdny na divokých plážích severně od jihošpanělského města Almerie. Je to suchá, prašná a kamenitá oblast, kde nehostinné hory padají rovnou do moře, aby zanechaly jen malé jazyky šedivých pláží a odehnaly turisty. Na jedné takové pláži jsme postavili stan, a jelikož se tam už vyznám, věděl jsem, na která místa začít lít vodu, abychom během několika dní měli stan obklopený množstvím kvetoucích lilií. Poušť se nedá podceňovat a nehostinnost skrývá mnoho čistých a voňavých věcí. Ale teď už jsem zase v Rotterdamu a venku známě mrholí. V bytě je ticho, lísteček nezašumí, telefon nezazvoní, já občas ťuknu do stroje a za okny se zasekla hodina šedivosti, stejná ráno i večer, na jaře i na podzim, takže Kateřina, nezvyklá Holandsku, si šla lehnout. Výsekem přístavu, na který vidím z okna, zatím projela obrovská zámořská loď směrem do moře. A je protestantská neděle, čas úzkosti a nudy, ve které i sebevrah zapomene, co chtěl vlastně ještě dneska udělat.
  Takže k tématu: Můj první pracovní stůl mi bolševici sebrali před vánoci v roce 1952. Přijeli vojáci s auty a samopaly a vystěhovali nás. To mi bylo pět a měl jsem stoleček a židličku u okna v kuchyni. Tehdy se mi líbila samota a u toho stolečku jsem pořád něco kreslil, a jelikož jsem tehdy zcela nahodile objevil princip perspektivy, kreslil jsem cesty, které někam vedou, které vedou někam hodně daleko. Snad jsem měl jakési tušení. Když byl papír pokreslený, položil jsem ho na zem a do večera byla podlaha pod stolečkem pokrytá. To bylo kvůli pohádkové větě: a byla tam papírová zem a propadli jsme se až sem. Chtěl jsem také. Ráno byly pokaždé papíry pryč a to jsem nechápal.
  Pak už jsem kreslil málo, ale cesty se staly skutečností a napřed s rodinou a od patnácti už sám jsem táhnul z místa na místo, až jsme v roce 1966 na rok přistáli s Vladimírem Veitem ve dvou prázdných místnostech bez elektřiny a plynu nedaleko centra Prahy. To už jsem chtěl psát a zpívat. Místnosti byly prázdné a peníze nebyly, tedy jsem jednou v noci na dvorech ukradl dveře od jakési kůlny, na jedné straně je zasádroval do zdi a na druhé straně podepřel dvěma prkny a měl jsem bytelný stůl, na kterém jsem dokončoval své první texty, psané na stolech v hospodách a na sklápěcích stolcích ve vlacích. Později na Vyšehradě jsem měl už skutečný stůl, ten jsem ukradl v divadle Maringotka, ale i na něm jsem pouze dokončoval to, co jsem napsal na stolech venku. A první stůl, který jsem si skutečně koupil, byl až tady v Holandsku, ale brzy jsem ho celý zastavěl květináči, ve kterých jsem pěstoval od rána do večera kytky, kterým jsem byl vděčný, že mi nenechaly žádné místo na psaní. Trestal jsem sebe i svět a sledoval jak kytky rostou. Objevila se angličtina, holandština, němčina a izolace.
  Jelikož to teď ztrácí vtip a nějaký mameluk z Čech by mi mohl zase napsat, že na to, abych psal depresivně, jsem nemusel emigrovat, přeskočím pár let. Nic jiného se s nimi stejně dělat nedá. Před dvěma lety jsem si založil kazetové vydavatelství Fosil a okamžitě zjistil, že je kolem toho takové množství práce, že potřebuji pořádný psací stůl. To jsem měl ještě ateliér a ženu Danu a obojí vypadalo nadějně. Tak jsme s horníkem Ivanem po setmění obešli okolní stavby, natahali do ateliéru množství dřeva a trámků a pomocí ostré pily a hrubých šroubů vytvořili několikametrový monument, tak stabilní a ošklivý, že jsme se ještě několik týdnů nafukovali pýchou při pohledu na toto dílo. Začal jsem ze studia vozit hromady nakopírovaných kazet a učil se je polepovat a oblékat do bezkonkurenčně nádherných obalů. Odkrýval jsem možnosti barvení a zlacení a ateliér pokryla třpytivá vrstva bronzového prášku, který jsem po marném shánění v Holandsku a Německu protekčně sehnal v Olomouci. Fosil se rozběhl kolem zeměkoule a stůl se pokryl barvami. Kazety mě začaly vést zpět před české publikum a já se dopustil v emigraci neodpustitelné nehoráznosti, že mi totiž zase začalo být dobře na světě. Abych ovšem, jako český básník, zůstal figurou tragickou, zmizela napřed žena Dana a potom peníze na ateliér. Tak jsem objednal velké popelářské auto a do něj nechal ateliér přestěhovat, kromě monumentálního a ošklivého stolu, který jsme s Ivanem rozebrali a sestavili ho zase v této místnosti s výhledem na přístav. Z depresivního bytu plného desetiletých vzpomínek se stala radostná dílna, odrazující kohokoliv, kdo se zhlédl v sektorovém nábytku. Stůl pokryl pyšně celou stěnu, naplnil se kazetami, barvami, mušlemi z Austrálie a zkamenělinami z druhohor a jeho vzdálený konec u okna včera pokryly kaktusové rostliny ze španělské pouště, které Kateřina nasadila do dávno prázdných květináčů. A pak tu mám ještě jeden pracovní stůl, ten patří psacímu stroji a adresáři, stojí u protější stěny a odtud to všechno teď obhlížím. A jelikož se venku setmělo, rozsvítil jsem, a kdyby tu někdo byl, viděl by ještě stolek za mnou, na který přijdou příští týden jakési vypůjčené studiové aparáty, na kterých budu míchat a kutit záznamy z jarních koncertů v Austrálii.
  No a teď bych to měl nějak skromně zakončit, protože skutečnost, že jsem to dotáhl už na tři pracovní stoly, by mohla čtenáře v Čechách tentokrát vést k pocitu, že se tu moc naparuju a že jsem zapomněl, jak to oni mají těžké. Takže o jídelním stole ve vedlejší místnosti už mluvit nebudu. Mohlo by se na sociální úřad donést, že nezřízeně stoluju a zastavili by mi podporu a já bych musel nechat psaní fejetonů, kazet a českého písničkaření a začít na svých pracovních stolech dělat něco, čím se skutečně uživím.

28. srpna 1988