Zpívat v Čechách není jen tak. Je k tomu potřeba zbrojní pas. A je důvod. Aby to totiž nedopadlo jako 14. srpna u Domažlic. Sjel se tam nevelký houfec těch, kteří byli rozhodnuti žít si doma po svém. U ostatních domácích převládl názor, že se nám nepodaří prosadit si své, že je nutno přizpůsobit se vůli cizinců, ustoupit a udělat kompromis. Ti k Domažlicím nejeli. Přijeli ti, kteří kdesi v sobě byli odhodláni žádat a hájit své. Pak přijeli oni. Cizinci v cizáckém odění. Přijeli, protože cítili kořist. Sešikovali se do pevných útvarů, rozhodnuti zaútočit. Žádající, aby se houfec vzdal. Houfec odmítá, protože s těmito cizinci není domluvy. Zase by nás podvedli. Jana nám zabili. Pozvali si ho a už ho nevrátili. Ale je jich přesila. Je bláznovství se do něčeho pouštět. Vtom se ozval první hlas. Čistý jako to, proč se sem lidé ze všech stran sjeli. Přidaly se další a do řad násilníků udeřil chorál. Opancéřovaní poslové neomylnosti, kteří přišli ohněm a železem sdělit své stanovisko, znejistěli. Řady se bortily a železné pány popadla panika. Cizáci se dali na útěk. To se stalo u Domažlic 14. srpna 1431. První zpívaná bitva v dějinách. Husiti vyhráli. Pan kardinál ztratil klobouk a křižáci pověst.
  Před jedenácti lety jsem začal psát písně a když jich bylo víc, začal jsem je i zpívat. Vypískán jsem byl jen jednou. Na Silvestra, kterým začínal rok 1968. Před půlnocí jsme byli s Láďou Veitem dovezeni do později slavného sálu Čechie v Libni. Sál bouřil a až po vypískání jsme zjistili, že němčinou. Moc jsme se smáli a nedošlo nám, že ten rok pěkně začíná. Smáli se i všichni domácí. Všem bylo tehdy nějak radostněji. Zařizovali jsme se doma po svém.
  Málem jsme o své doma přišli. Přijeli cizinci se zbraněmi, vůdce pozajímali, inteligenci vyhnali za hranice a lid pobíjeli. Začali nám tu mluvit německy a mysleli, že to vydrží. Zimní král se po benešovsku ztratil. Lid byl donucen věřit pod jednou a ne pod druhou, i když v toho samýho pánaboha. Kdo přežil, musel na nové pány pracovat. Ti se nastěhovali do paláců a už se o nic nezajímali. Od toho byla inkvizice v civilu i v kutnách. Lidé si při povinné práci zpívali, aby jim temná staletí trochu utíkala a aby úplně nezapomněli. Inkvizice šmejdila okolo a zlobila se: „Zpěváci, neužívejte svých vlastních sbírek a písní, nýbrž jen knížek a sbírek od církevní vrchnosti schválených a doporučených. Nehledě k tomu, že ony bývají mnohdy obsahem závadny - modlitby a písně od církve potvrzené právě schválením vrchního pastýře větší působnosti nabývají, jelikož, abychom tak řekli, plynou pak z úst církve.”
  Ale ďábel se svým zpěvem neustával. Bylo ho nutno vymýtit. Ohněm, mučírnami, vězením, křikem, udavači, špehy a soudy. Ale lidé zpívali dál, až se prozpívali do minulého století a na holubičím peříčku propašovali nám zase češtinu a vůli zařídit si to doma po svém. A tak si opět žijeme doma mezi svými. A těmi jsem nikdy vypískán nebyl. Dokonce jsem měl pocit, že mě mají rádi. Pak jsem začal zpívat barokní písně a baroko mě obeslalo poštou: „Jak si představujete svoji další činnost ve svém oboru, aby byla v souladu s kulturní politikou našeho státu? Připomínáme Vám, že odevzdaný a schválený repertoár je základní podmínkou zprostředkování PKS.” Padlo na mě podezření, že jsme se zcela neprozpívali. Pak si mě pozvali. Vypadali na první pohled civilně a jako domácí. Ale dívali se tak divně, že se se mnou zhoupla staletí. Čekal jsem, že přinesou španělské rukavice, rozžhavené kleště, skřipec a kotel s horkým olejem. Hledali temné styky, temné záměry a ďábelskou rafinovanost. Chtěl jsem po nich vzkázat páteru Koniášovi, že se v tomhle století už nezvratně přišlo na to, že ďábel není. Pak mi to ale došlo. Patříme pobělohorským. I tímhle stoletím pašujeme dále češtinu a vůli zařídit si věci doma po svém. Ale jsme i děti zpěváků od Domažlic. Jak vlastně byla slova tehdejšího chorálu?

28. září 1977