To, že na světě žijí různé národy a různé civilizace, je sice známé, ale nic to nevysvětluje. V tom základním jsme všichni totožní, ale na různých místech zeměkoule po sobě zanecháváme odlišné stopy. Zda je to způsobeno přírodními podmínkami, železnou košilí zvyku anebo jazykovou bariérou, je mi záhadou. Blížili jsme se s Danielou po dokonalé švýcarské silnici k průsmyku Svatého Bernarda. Svítilo jasné podzimní slunce a kolem nás čněly k nebi masivní Alpy. Kdesi vysoko nad námi jsme viděli vesničky s kostelíky jako z dětské obrázkové knížky. Uhnuli jsme ze silnice a auto namáhavě šplhalo do výšky. Vyjeli jsme o dalších tisíc metrů výš a o tisíc let zpět. Kostelíky vypadaly čerstvě postavené, fresky v nich právě dokončené, ale přesto mezi jimi a mnou se rozkládala celá evropská historie. Zde začíná a končí Evropa. Projeli jsme Svatým Bernardem a před námi se otevřelo mohutné údolí, které se propadalo do úděsné hloubky a byly tam vodopády a městečka s rovnými střechami zatíženými kameny a dálniční betonové mosty, které vypadaly titěrně, a polozřícené románské hrady. Na této straně světa vymysleli renesanci, vyhnuli se tíži gotické mystiky a antické památky jim nepřipadají ani vzácné, ani vzdálené. Sestupovali jsme od městečka k městečku a na mě čekal podivný objev. Zde neexistují ulice! Domy jsou stavěny bez ladu a skladu a proluky, které mezi nimi zbývají, je něco, co se jako ulice používá, ale ulicí to není. Každý dům je samostatnou jednotkou, která není k městu vztažena žádným plánem.
  Sjížděli jsme dál na jih, rozhodnuti, že přespíme v nějaké vesnici co nejblíže italských hranic. Na dálnici stopoval chlapec s cedulkou: Milán.
  „Tak tam dnes nejedeme,“ prohodil jsem pro sebe.
  „Proč ne?“ zeptala se Dana. Tato otázka mě svou prostotou vylekala.
  „Já nevím, jestli nám tam platí pasy.“
  „Přinejhorším nás vrátí.“ Ani si nás nevšimli a já to v první chvíli cítil jako urážku, ale velmi brzy jsem na to zapomněl, protože začal provoz po italsku. Silnice a cesty jsou pro ně pouze cosi, co je potřeba překonat, a jakým způsobem se to provede, to je záležitost každého jedince. Ale pouhé překonání vzdálenosti a vytvoření cesty jsou dvě různé věci. V Americe je cesta cosi až posvátného a věčného. Vybuduje se také dříve než domy a přežije je. Domy se tam snadno dají postavit znovu, ale cesta je nedotknutelná. I bohaté čtvrti jsou od chudých odděleny pouze silnicí a bere se to smrtelně vážně. Cesta je tam stále něčím, po čem se dá jít dál, co ukazuje směrem do nového života, po čem se ubíráme k budoucnosti. To je Amerika. Cizinec v jakémkoliv městě může začít dělat taxikáře ode dne svého příjezdu. Stačí k tomu znalost základní násobilky. Na dolarových bankovkách by mohlo být klidně napsáno „V cesty my věříme“ a že svoboda je pohyb kupředu anebo prostě pohyb kamkoliv, ale po cestě. Zato v Evropě, a mám na mysli neitalskou Evropu, silnice a ulice připomínají příručku o správném společenském chování. Jsou výrazem toho, že se řídíme podle vlády a pravidel, jsou výrazem sousedských vztahů, jsou předehrou ke vstupu do našeho domova a jsou jeho součástí. Kdežto v Itálii domov začíná až za vraty a cesty, autority a zákony jsou čímsi, co se musí pouze překonat, a jak to provedeš, to je tvá soukromá věc. Sice to také znamená, že lidé mají k sobě přímější vztah, ale to jde zase někdy na nervy.
  Chodili jsme po Miláně s lahví červeného vína pod paží a s trochu závratným pocitem. Zbytek noci jsme dospali v hotelu a v poledne jsme se vydali zpět na druhou stranu Alp. Když jsme znovu vyjížděli do závratné výšky Svatého Bernarda, začala se obloha zatahovat těžkými mraky a z mohutnosti horských masivů kolem padala podivná hrůza. Když bylo všechno za náma, ulevili jsme si. Hřáli jsme se večer u krbu a já naše česky mluvící hostitele dopaloval tvrzením, že jediný rozdíl mezi Německem, německy mluvícím Švýcarskem a Čechama je ten, že v Čechách se před nedávnou dobou zavedla znovu čeština. Před půlnocí jsme si pustili závěrečné televizní zprávy a tam bylo ohlášeno, že na Svatém Bernardu napadl sníh a že silnice budou až do jara uzavřeny.
  „Tak to jste měli z pekla štěstí,“ smál se náš hostitel. „Zítra byste měli cestu o dva tisíce kilometrů delší, protože byste museli přes Francii. Teď se k nám z jihu nikdo půl roku nedostane.“
  Když jsem usínal, začalo sněžit i zde a se sněhem se dostavil onen středoevropský pocit příjemné a toužící samoty a zdálo se mi, že rozumím něčemu velmi podstatnému v rozdílu života pod Alpami a nad Alpami.
  Když jsem se vzbudil, voněla z kuchyně vepřová pečeně a já si už zaboha nemohl vzpomenout, na co jsem to při usínání myslel.

6. srpna 1980