Podle jedné z Einsteinových teorií platí, že jakýkoli předmět, překročí-li rychlost světla, zmizí. Filozofové tvrdí pošetilosti, ale občas se ukáže, že nejsou pošetilí oni, ale svět. Filosofové jsou jen jeho pozorovatelé. Také jsem jednoho potkal. Julia Tomina. Jako strojník v elektrárně se naučil řecky a prostudoval řeckou filozofii a jako občan se někdy dožere a drží protestní hladovky. Jednou šel na návštěvu ke kolegovi Hejdánkovi, ale přede dveřmi bytu stál policajt a oznámil, že dovnitř nikdo nesmí. Hejdánek otevřel dveře a Tomin podběhl policistovi pod rukou. Policista řekl, že až půjde zpět, zatkne ho. Tomin odpověděl, že tam zůstane, a jestli toho nenechají, že tam podrží desetidenní hladovku. Šel jsem se rozloučit s Tominem k Hejdánkům ještě před hladovkou. Dveře se otevřely a policista zatarasil vchod svým tělem.
  „Stěhuju se do Holandska.”
  „Já zase nemůžu z tohohle bytu,” začali jsme rozhovor přes výložku na policejním rameni. A jelikož jsem byl na odjezdu, podal mi sklenici vína, přiťukli jsme si policistovi pod paží a klábosili. Do sklenice mi naléval pod druhou rozpaženou policejní paží. Takové jsou v Praze rozhovory s filozofy. Inu, síla filozofů je v tom, že donutí svět, aby ukázal pravou tvář.
  Od té doby jsem většinou v Holandsku a o hladovce jsem se dozvídal už jenom z místních novin. Noviny si nechávám překládat, ale dopisy dostávám z celého světa česky. V dnešní poště byl ale jeden holandsky od nás z Rotterdamu. Píše mi ředitel pošt. Nemůže to pochopit, strašně ho to mrzí a neví, jak se to mohlo stát, velmi se omlouvá, ale bohužel, zásilka pro Julia Tomina, Keramická 3, Praha 7, se ztratila. Znovu se omlouvá a nabízí mi 50 guldenů jako odškodné. V Holandsku se nic neposílá doporučeně. Všechny důležité doklady od holandských úřadů mi pošťák prohodil dírou ve dveřích, protože Holanďani nemají schránky a ve všech domech padá pošta za dveřmi na zem. Doručování je spolehlivé a posílat doporučeně je pošetilost. Když Dana podávala dopis Tominovi, požádala o červenou kartu, to znamená, že to bylo doporučeně a ještě si zaplatila Tominův potvrzující podpis na vrácence. Na poště tvrdili, že nic takového neexistuje. Ona trvala na svém. Všichni úředníci se seběhli a hledali, kde se dalo, až našli několik zaprášených červených karet i zákon, podle kterého je to možné. Kroutili hlavami a jistě ji považovali za blázna. Teď je z toho blázen ředitel pošt.
  Holandská byrokracie jde Čechovi na nervy. Je pomalá, důkladná, sebevědomá a přesná. Holanďani mají rádi své království, staromódní přeuctivá oslovení, kupecké počty a fungující úřady. Policie jezdí na koni po dvou vedle sebe, kapesní kompjůtr stojí jako jízdenka do Amsterdamu a zpět a bicykl, na kterém smí jet tolik lidí, kolik se na něj vejde, má všude přednost. Chartu 77 většinou znají, Československo většinou ne. Podivná země, kde mají rádi cizince a kde voda teče do kopce. Není tu jediná hora, jediný pramen vody a my bydlíme na ostrově uprostřed největšího přístavu světa nějaký ten metr pod hladinou moře. Holanďani mají pochopení pro vše mimo Němce a industrializaci. Mohou popukat smíchy, když vyprávějí, že před dvěma roky chytili nějaké dva Rusy, kteří měřili nosnost mostů kvůli tankům. Mně je z toho k popukání taky, ale trochu jinak.
  Holandský voják je něco značně legračního a holandský kupec cosi velmi nebezpečného. Do arabských zemi prodávají kubický metr písku za 100 guldenů. Bratr vlasatého majitele našeho domu prodává svetry z Maďarska do východního Německa a nikdy v těch zemích nebyl. Jiný zase zbohatl na tom, že vozí máslo z Nového Zélandu do Evropy. Loni se předělával systém hrází, aby se zachránilo několik pobřežních mořských šneků, a na severu se nebude moře vysušovat, protože tam v jednom místě odpočívají ptáci při jarních a podzimních přeletech. Je to země s největší hustotou obyvatel na světě a s odborovým svazem v armádě. Žena majitele našeho domu měla nedávno devětadvacáté narozeniny. Pozvala všechny možné přátele a pustila hudbu naplno do beden, které by jí záviděl kdejaký český big beat. Holandské domy mají stěny málem z papíru a celá ulice nespala. Po půlnoci nějaký soused zavolal policii. Zazvonili, oslavenka jim otevřela a oni se jí ptali, proč hraje hudba tak nahlas.
  „Mám narozeniny.” Policista sundal rukavici a poblahopřál jí.
  „Nemohla byste to trochu zeslabit? Sousedi nemohou spát.”
  „Já mám narozeniny jen jednou za rok!” Policista se usmál, pokrčil rameny a odjel. Do šesti do rána přijeli ještě dvakrát. Já se styděl za hluk a za to, že když vidím policejní uniformu, tak se mi otevírá kudla v kapse.
  „Proč pořád jezděj?” křičel jsem skrze hudbu na hostitelku.
  „Oni musej. Sousedi telefonovali, na to je zákon.”
  „A proč hudbu nezeslabíš?”
  „To je přece můj dům a v něm si mohu dělat co chci. Do toho nikomu nic není.”
  V holandských novinách teď pořád píšou o Václavu Havlovi, že ho policie nechce pustit ani koupit jídlo a že mu postavili u jeho lesní samoty hlídací věž a v noci dům osvětlují. Takový jakýsi privátní koncentrák.
  Zítra jde Dana na poštu. Požádá o červenou kartu a pošle Tominovi tenhle fejeton. Až dostanu další omluvný dopis od ředitele pošt, začnu měřit rychlost světla mezi mnou a Tominem. Jsou totiž záhadná území, kde je světlo tak zpomaleno, že dopis ho předstihne, a tedy se ztratí. Einstein tvrdil, že příliš silná přitažlivost světelný paprsek ohne a zrychlí. Ale jsou na světě země, kde zase uvedli do praxe takovou odtažitost, že se světlo zastaví. Ale co s tím chtějí dělat do budoucna, když, jak to vypadá, už žádnou přitažlivost nemají.

9. března 1979