Vrátil jsem se o den dřív z Amsterdamu, abych napsal tenhle fejeton, ale sedl jsem si k patnácti kanálům, které nám Rotterdam přidělil na televizní kabel, a až do zblbnutí střídal jeden za druhým. Mimo stresové výbuchy a soukromá neurotická zhroucení je na Západě klid. Život svou přítomností neděsí ani nepovznáší. Vytlačíme ho možností zabývat se něčím barevným a nepodstatným, jako je právě oněch patnáct kanálů ve čtyřech jazycích. Až v noci jsem začal číst Nizamedtinovy básně.
  Dnes jsem se celý večer zase díval na patnáct kanálů, ale co jsem skutečně viděl, ani nevím. Střípky olympijských marností z Calgary, z Belgie jsem si natočil nahatou holku, která se proměňovala v Pantera, nepochopil jsem ale, proč. Sledoval jsem totiž mezitím na Německu levný historický film. Za nahatou panterku jsem natočil z BBC konec zřejmě dobrého pořadu o Kerouacovi. Pak jsem trefil holandské zprávy a viděl , jak izraelští vojáci šutry a kopanci lámou ruce dvou palestinských mladíků. Jestli si takto chtějí udržet existenci státu, ztrácejí právo ohánět se vlastními umučenými. Ale už při zprávách se začala holandská veřejnost telefonicky bouřit, že se takové obrázky nemají ukazovat, že je to hrozné. Rozumím. Jde o život, a ne o fotky z dovolené a opona se nadzvedává právě ve fázi dramatu, která si žádá, abychom zaujali skutečný postoj, a to po nás zde na svobodě nikdo nemůže chtít, to je privátní záležitost. „Tam, kde je všechno privátní záležitostí, prostě není o čem společně hovořit, o co společně usilovat,” psal včera Josef z Mnichova ve svém sedmistránkovém dopise o západní demokracii a Svobodné Evropě. Čumím dál na patnáct kanálů, ale stejně myslím na toho Rusáka. Taky bych chtěl někam zatelefonovat, ať se nám takoví lidé neukazují. Zpochybňuje to náš život a probouzí to pradávné přízraky základních otázek. Nizamedtin Achmetom byl dvacet jedna let ve vězení, stal se tam básníkem, pustili ho až v červnu 1987, v červenci vyjel na návštěvu Západu a Izvestije díky nové glasnosti o něm napsaly, že je stejně nemocnej na hlavu. Na podzim ho pozvali do Rotterdamu, ale neměli překlady a překladatele. Od jednoho životem kypícího punka, který pořád mele o sebevraždě, se rotterdamští dozvěděli, že ho moje Dana učí rusky, tak jí to hodili na krk. My se připravili na nejhorší a začli v sobě oprašovat kýčové sošky soucitu k zmrzačenému zvířeti, neboť co jiného může z člověka zůstat po jednadvaceti letech pracovních táborů, z čehož poslední čtyři roky byly pobytem v „psychiatrické léčebně”, kde bylo do něj vpumpováno tolik chemie, že přestal ovládat svaly, neudržel jazyk v ústech, přestal být pánem obsahu svých střev.
  Přijel dobře stavěný, tichý a usměvavý Tatar, napůl Baškir. Šli s Danou do hospody a on si posteskl, že ještě neviděl moře. Nastartoval jsem naši nastavenou nohu a u moře jsem si představoval, co asi cítí. Později se přiznal, že se mu chtělo házet do moře kamínky, ale před námi se styděl. Kolem nás se přehnalo hejno dětí na koních ze statku za dunami.
  „Už jsi někdy sedl na koni?” zeptala se Dana mimoděk.
  „Jsem přece Tatar,” odpověděl pobaveně. Zavřeli ho v roce 1966, když mu bylo sedmnáct. Opozdil jsem se. Slyšel jsem už jen jejich hlasy a smích, díval se pod nohy do písku a polohlasem si opakoval: kurva, kurva, kurva…
  Druhý den bylo představení, Nizamedtin s Danou dostali pět minut, stejně jako nekončící řada nudných holandských básníků. Když to nejde na léta, alespoň na minuty si přidělíme stejnou porci.
  Odjel zpět do Němec, po dvou měsících se vrátil a chtěl bydlet u nás. Na deset dní. No a že v Holandsku pro básníky není do čeho píchnout, měli jsme na sebe čas, a kdybych fejeton začal až zde, byl by to fejeton veselý. Udělali jsme několik pánských jízd po hospodách. Dana se zatím mořila překládáním básní do jazyka obchodníků a z mlčenlivého Rusáka se stával veselý kumpán. V jedné hospodě ho jakýsi Holanďan poznal a poslal mu pivo. Nizamedtin ho za to pozval na společnou cigaretu. Byl to předčasně plešatý malíř. Patnáct let by učitelem kreslení, pak se v jeho karvinské duši něco přehodilo a jedné noci se opil, ukradl auto, vykradl obchod a usnul kdesi u otevřeného trezoru, kde ho ráno vzbudila policie. Dostal devět měsíců, tak říkal, že ví, o co jde. Dnes žije na podpoře a jednou za rok namaluje obraz. Jeho přítel chodí v Rotterdamu na kurs spisovatelství a plánuje teroristické akce, protože se mu nelíbí, jak společnost zachází se zvířaty. My se mohli potrhat smíchy. Nizamedtin je nepustil domů a museli to s námi táhnout až do rána, bez křiku a opilosti, na křídlech svobodného veselí, které rozbije výlohu života na nekonečné množství ostrých střepin, ale duši nepořeže. A mně se tak nějak zdálo, že chápu, proč přežil, a to i potom, co se zacházení zhoršilo, když přišel k moci Gorbačov. Nikdy předtím ho tolik nebili, nikdy předtím mu obličej nemáchali v záchodové míse, nikdy předtím se mezi vězni tolik nemluvilo o naději na zlepšení.
  „Pod Gorbačovem začali používat slova jako glasnost a perestrojka, ale každý přece rozumí slovu svoboda, proč tedy takové slovo jako glasnost? Jako spisovatel věřím, že je nutné nazývat věci pravými jmény. Oni používají eufemismy. Svoboda není glasnost. A i tuhle glasnost nacházím pouze na stránkách tisku, totiž že je dnes možno číst věci, které dříve číst možno nebylo.”
  „A jak to, že jsi seděl tak dlouho?” ptala se Dana.
  „Dokážu dlouho trpět, možná i nekonečně, ale utrpení druhého člověka prostě nesnesu, Tak se stalo, že jsem se někoho zastal, že jsem protestoval, že jsem něco napsal, a oni mi za to prodlužovali trest.”
  Člověk žije jen sám za sebe, hájí své tělo, své svědomí, svůj život. Ale naše tělo vzniká v tělech jiných, je to nedohledná řetězová reakce rození. Naše vědomí se formuje skrze vědomí jiných. Naše těla vyplouvají z moře těl, která necháváme za sebou, a z našich těl vystupuje dále vlna těl, vlna nové generace. Naše vědomí pluje v moři všelidského vědomí, v moři blízkém i vzdáleném, i dávném, zaznamenaném slovem a uměním. Jak prorocké tedy je, že on svůj vlastní zájem, vlastní život hájí v jiných lidech. Totiž uhájit život, právo a svobodu jiného člověka, zajistit spravedlnost onoho okolního lidského moře je jediná cesta, jak do svobody nakonec vstoupit…
  „Svobodu zažívám jako něco, v čem mohu být sám sebou, kde mohu jednat pod kontrolou vlastního svědomí. Pokud je jednání diktováno jinými pocity, nemůže to člověk nazývat svobodným jednáním. Například pocity jako láska, hlad, zoufalství, ideologie, víra, možnost výběru umožněná západními svobodami, to všechno nutí člověka k jinému jednání. Ale svoboda, to je jediný skutečně nezávislý pocit v člověku. Jednal jsem vždy podle svého svědomí a násilí proti ostatním nemohu vystát. Někdy jsem protestoval velmi hlučně, ale vždy, když jsem se k tomu rozhodl sám.”
  Po deseti dnech přišlo představení. Nizamedtin četl rusky, Dana holandsky. Pozvánky byly rozeslány na všechny strany a přišel malíř i zvířecí terorista a jeho učitelka spisovatelství a profesor práv, který je po práci známým rotterdamským básníkem a vydává časopis Krásný Rotterdam.
  To musíš být opravdový básník, když se ti zdá Rotterdam krásný,” říkal mu Nizamedtin. Inu byli tam všichni, dohromady asi deset lidí. Novinář nepřišel žádný. A když večer skončil, shodli se všichni, že to byl večer milý a zajímavý.
  Já bych měl možná ještě něco dodat, ale dodejte si to každý sám. Já teď budu s úsměvem přemýšlet o dnešní výhružce anglické vlády novinářům, že totiž jestli nebudou dodržovat dobrovolně pravidla hry, budou jim prostě předepsána. Nizamedtin je stará škola. Svoboda a glasnost od sebe zase nejsou tak vzdáleny, alespoň ne na stranách světového tisku, a do tohohle moře můžeme házet kamínky a těm dospělým budeme připadat jako děti.

1. března 1988