Žiji v městě Franze Kafky. Jsem básníkem v jeho městě a jeho tušení a vize začínají být pro mne denním chlebem. 17. října se udál v Praze zase jeden Proces. Mimo Kafku nebyl do soudní síně vpuštěn nikdo. Možná, že bych se šel také podívat, ale o půl šesté ráno na dveře našeho bytu začaly tlouct obušky. Žena se pak v předsíni hádala s cizími muži a dva uniformovaní potom se zdviženými obušky běželi do pokoje, kde jsem se probouzel. „A zout!” poručila žena. Uniformovaní položili obušky na práh pokoje, rozšněrovali si boty a vešli. Žena rozsvítila. Rozespale jsem se díval na civilistu, který mi ukazoval jakousi kartičku se svou fotografií. Seděl jsem v posteli a uniformovaní se z kouta stydlivě dívali a zapomněli obušky v napřažené poloze. To mělo být probuzení, ale začínal jen další sen. Bartolomějská ulice vystupovala z bartolomějské noci do dne. Já seděl v místnosti se dvěma muži, kteří se živě zajímali o mou osobu, o mé názory a o několik dalších věcí, o kterých jsem nechtěl mluvit. A prý mi zakazují mluvit kdekoliv o tom, co jsme si vyprávěli. Hlavně mě přesvědčovali o tom, že je všechno tak zkorumpované, že jsem šílenec, jestli se chci o něco lidského snažit.
  „Stejně, pane Hutka, by mě zajímalo, co byste řekl manželce o tom, co jsme si tu vyprávěli?” ptal se ten prošedivělý.
  „Řekl bych jí, že jsem si tu povídal se dvěma pány a rozuměli jsme si a na mnoho věcí měli shodné názory a byli jedné duše a jedné řeči, akorát, že se nad námi vznášela kdesi vysoko divná věc, která v jednom okamžiku dokáže udělat to, že tu budou najednou sedět dva policisté, pro které budu nepřítelem státu. Viditelně se nic nezmění a přitom bude všechno jinak.” V tašce jsem měl knihu Franze Kafky - Popis jednoho zápasu. Nemusel jsem ji číst. Četla se sama. Po poledni se kdesi vysoko cosi změnilo. Začal sem vstupovat starší muž, který na mne křičel a přinesl růžové vězeňské papírky. Jestli prý nebudu vypovídat o české literatuře, tak půjdu do vězení na tak dlouho, než si to rozmyslím. Oni mají času dost. Česká literatura zatím seděla o několik ulic dál na lavici obžalovaných, protože chtěla být také světovou. Rozklepal jsem se rozhořčením i odporem a zároveň se uklidnil. Už jsem ztratil vše. Teď mohu ztratit pouze život.
  „Vládnete tělu a chcete vládnout i duši,” řekl jsem pomalu, když bylo vše odbyto.
  „Ne, to není pravda! To se mýlíte!” vylétl divoce a trochu zoufale onen prošedivělý muž ze židle. Zasáhl jsem ho.
  V podzemním vězení jsem musel před křičícím civilem umývat podlahu a slyšet, že zítra tedy vypovídat budu. Usměvavý hoch, který byl zadržen pro rvačku a už měl za totéž odsezeno devět a půl roku, mi z dek rozházených civilem po zemi tajně ustlal postel a nakonec vzal hadr z ruky a udělal to za mne. Cikán, který se porval s nějakým teploušem na Václaváku pro peníze, se ponuře díval. Obtloustlý zedník se znásilněním se usmíval prasečími očky. Ital Salvo Salvatoro nechápal, proč ho na hranicích vytáhli z jeho Mercedesu a dali na osm dní do cely a nedovolili mu spojit se s velvyslanectvím. Pak už byl klid, umělé světlo, třikrát denně žrádlo, strašlivá nuda a vědomí, že jde o život. Za dveřmi jsem slyšel Jiřího Dienstbiera hádat se o fousy v občance. Zatím Pavel Kohout v nějaké policejní místnosti psal básničku o Havlíčkovi Borovském, Marta Kubišová v jiné pletla svetr a mnoho dalších bylo pouštěno a chytáno. Ludvík Vaculík slíbil, že na Proces přátel nepůjde, snad až na svůj vlastní, k čemuž jsem měl přispět svou výpovědí. Obžalovaný Václav Havel vycházel ze soudní síně informovat svět, obžalovaný bratr básníka Ortena Otto Ornest mluvil o lítosti, Jiří Lederer se necítil být vinen a Vlasta Chramostová začala křičet a plácla po ruce muže, který ji chtěl zatknout na ulici. Muž šel tedy dál pátrat po Pavlu Landovském, který se jako štvané zvíře skrýval po Praze, protože mu soudili nejlepšího kamaráda, a kdyby se šel podívat, bylo by to chápáno jako výtržnost. Nakonec úkryt herce našli, vyštěkali ho jako jezevce z nory a on se vyřítil jako raněný medvěd a nepochopil, že jsou to zastánci zákona. Provinil se úkrytem, ohnal se tlapou, a je ve vězení. My ostatní, kteří jsme se od začátku tvářili jako viníci, jsme teď už zase na svobodě. Do cely dovedli mladého krásného cikánka, který s dalšími dvěma kopal jednu starou paní do obličeje, aby jim dala své úspory. Když jsme mu to s Janem Rumlem, kterého mi přivedli do cely druhý den, vyčetli, rozklepal se strachy a už se neuklidnil. Rumla odvedli v úterý v poledne z Procesu, aby mě informoval, co se děje. Já zatím složil písničku. Měl jsem s sebou pytlík kafe a na ústředním topení jsme si ho na hořících záchodových papírech v ešusu uvařili. Krásnému cikánovi jsme napít nedali.
  Ve středu jsem odcházel z cely poslední a sen pokračoval. Zavedli mě k nejvyššímu pánovi, který zase křičel, že jsem proti socialismu a budování a že vypovídat o české literatuře je moje občanská povinnost. Chtěl jsem mluvit o Kafkovi. Pán mi vyhrožoval, že paragraf na vězení se pro mne v každém případě najde. Pak si z rozčilení hodil zapalovač do kávy a ukázal mi desku Šafránu, která do obchodu nepůjde. Snad kdybych napsal nějaké prohlášení. Taška s Franzem Kafkou mi už byla těžká. Pak mi řekl výsledky Procesu a šel jsem. Strávil jsem tu 58 hodin a žena se teprve před několika hodinami zde ve vrátnici dozvěděla, co se mnou je. Svět se radoval z vítězství nad teroristy v Somálsku.
  Deset let jsem myslel, že jsem zpěvák a básník a že mě mají lidi rádi, i když s přibývajícími lety čím dál hůř hledali místa, kde hraji. Pak jsem začal být trestně stíhán pro nedovolenou živnost. Mnoho tisíc lidí, kterým jsem způsobil radost, napsalo ministrovi kultury, aby se mě zastal. Odpověď přišla včera v podobě dalšího trestního stíhání, tentokrát za příživnictví. Tedy jsem dohrál. Budu mít Proces. Myslel jsem, že jsem básník, ale podle toho, co mi napsali, prožiju mnoho let smutného života bez ženy a přátel v prostoru obehnaném ostnatým drátem a hlídaném ozbrojenými muži. Možná, že mi jen tak naznačují, že cizina by se mi mohla stát bezpečným domovem, neboť domov se mi stává nebezpečnou cizinou. Ano. Žiji v města Franze Kafky. Jsem odsouzený tím, že jsem se narodil a uvědomil si to. Zdálo se mi, že jsem mírný člověk, zpěvák, který odhaluje poklady lidové kultury, a zatím jsem si už jednou 55 hodin a podruhé 58 hodin odseděl za výtržnost, které jsem se nedopustil. Řekli mi, že je to moje vina a že je mě škoda. Ano. Sním zločinecký sen být básníkem a nemohu už déle utajovat, že se za to platí životem. Vstupuji do ghetta Charty 77, protože nevidím jinou cestu, protože přiznávám svou vinu, neboť jsem pochopil, že jsem Člověk. Z toho jsem obviněn a z toho se budu zodpovídat ve svém Procesu.

21. října 1977