Pokud touha po svobodě lidi spojuje, nutno říci, že i rozděluje. A jelikož svoboda není soubor pravidel, ale individuální prožitek smyslu života, je třeba dávat velký pozor, kudy mají být lidé k němu vedeni. Všechny cesty v Římě nekončí a cíl dosahovaný jakýmikoliv prostředky ztrácí smysl. Je lépe jít po dobrých cestách k poněkud nejasnému obzoru, než za cenu zářivých idejí razit cestu divočinou a bezbranným vytřepávat kapsy nad propastí.
  V sobotu a v neděli 12. a 13. dubna se konal v Bruselu festival proti Eurovizi. Byl jsem pozván, těšil jsem se a byl jsem zvědavý. Základní ideou festivalu byl boj proti komerci a manipulaci s uměním vůbec a zde se mi zdálo, že je má účast na místě. Byla neděle odpoledne a začátek byl o hodinu posunut, neboť byl první horký a slunný den, a já měl poprvé program připravený v angličtině.
  „Co ti to připomíná?” ptal jsem se Dany.
  „Trampský festival v Ústí nad Labem před osmi lety,” odpověděla.
  „Mně politický festival v Sokolově, akorát že zde je účast po všech stránkách dobrovolná.”
  „Měli bychom si dát pozor, abychom nebyli hloupě kritičtí. Oni nemůžou za to, že věří ještě na ideje, které my považujem za nesmysl.”
  „Já ale nevidím, že by je ty ideje příliš rozradostňovaly, a začínám mít podezření, že je efekt politický zajímá víc než umělecký.”
  Sál byl veliký a předsálí také. V předsálí si rozložil svůj krámek kdokoli, kdo byl proti čemukoli, a Dana si poťouchle koupila za českou korunu rusky psaný odznak proti atomové energii. Lidé u vědomí své progresívnosti svobodně courali ze sálu do sálu a podle zdvořilého potlesku jsem poznal, že berou na vědomí i mne. Má předposlední píseň měla více taneční takt, takže se stala obětí rytmického potlesku, a i když jsem se snažil tempo měnit, nepodařilo se mi ji uchránit od něčeho, co se podobalo pravidelnému tlučení pražců pod vlakem ujíždějícím do tupého bezvědomí. Bylo slunné nedělní odpoledne, čas, který je nutno nějak přežít. Program postupoval volným krokem dále a divákům se naskýtala stále větší příležitost připojit se k hudbě tancem a pohybem. U večeře jsem se snažil vysvětlit, že Východ nemá představu o Západě a Západ má stejně špatnou představu o Východě, že vzájemná neinformovanost a nepochopení je katastrofální, že svět neohrožují ani tak ideje, jako lhostejnost davu a fanatismus jednotlivců, že ptát se východních emigrantů či disidentů na socialismus je nesmysl, protože každý mluvíme o něčem jiném, a co se mě týká, mně je jedno, jak se režim jmenuje, mně záleží na tom, nakolik je slušný a kolik si toho nechají obyvatelé líbit.
  Večeře skončila a na pódiu byla černošská rocková protirasistická skupina, kterou nebylo vidět, protože i pódium bylo plné tančících lidí, kteří se vesele pohybovali a vážně tvářili. Pak jsem zahlédl obličej černošského zpěváka, který se smál docela nadrasově lidsky. Blížila se půlnoc a došlo na záležitost honoráře a dopravného.
  „To, že ses účastnil akce proti Eurovizi, znamená, že s ideou souhlasíš a budeš ji šířit na dalších svých vystoupeních. Do čtrnácti dnů ti pošleme desky udělané z tohoto festivalu, a ty se je pokusíš prodat, říkal funkcionář nad smlouvou.
  „Já s vystupováním teprve začínám, ale s deskama bychom vám mohli pomoct přes naše české nakladatelství Šafrán ve Švédsku,” promluvil jsem celkem konstruktivně.
  „Dobře. Tedy ti vyplatíme polovinu honoráře a za tu druhou ti pošleme do čtrnácti dnů pět desek. Souhlasíš?”
  „Nesouhlasím. Honorář je jedna věc a prodávání desek druhá,” říkal jsem malinko zneklidněn.
  „Všechny skupiny tuto podmínku přijaly a není možné, abys byl výjimkou. My jsme tě na festival pozvali jako zástupce Východu. Loni jsme tu měli Palestince, abychom ukázali, že myslíme i na jejich problémy. Ty ses rozhodl akce zúčastnit, to znamená, že bereš v úvahu i její pravidla, a my stejně nemáme peníze na to, abychom ti honorář podle smlouvy zaplatili,” říkal funkcionář zcela vážně a já začínal mít dojem, že tento sloh už odněkud znám.
  „Tak mi honorář snižte, jestli vám tím pomůžu,” řekl jsem kapánek jízlivě.
  „Dobře,” řekl funkcionář, aniž ho zaujal podtext mého návrhu.
  Od určité chvíle v minulém století není příliš jasno, co se jak nazývá. Jsou dělnické státy, kde dělník je bezprávným otrokem, a kapitalismy, kde si dělníci vydupou, co potřebují. Východní komerce se nazývá pokrokem a západní pokrokovost nemívá dostatečný úspěch u diváků. Obě tyto pokrokovosti rády mluví o dělnickém mozolu a lidské svobodě, ale co mají skutečně na mysli, se dá poznat jen podle jejich činění. Ale hlavně si to na obou polovinách tohoto rozděleného světa nemusím nechat líbit! Dana se na mě v předsálí udiveně dívala.
  „To, že mi dali polovinu honoráře, mi nevadí, to se mi stává často a nehraju kvůli penězům, ale vadí mi, že jsem se stal politickým materiálem. Už nejsem individuální umělec, ale zástupce Východu, který zabírá políčko na něčí politické šachovnici. Mám teď povinnost šířit jejich ideu, prodávat jejich desky a podle smlouvy se mám zříct autorských práv písní, které jsem dnes zpíval, v případě, že se je oni rozhodnou vydat na desce, či je nechají hrát v rádiu. To znamená přistoupit na princip zotročení, kterému jsme se v Československu ubránili. To ať si trhnou!” Tak jsem jim šel oznámit, že s nimi končím a že žádná spolupráce nebude. Nastaly rozpaky, neboť není zvykem být při pokrokové akci proti. Moc hodná pořadatelka Mariela narozená v Římě se na mě smutně dívala: „To je škoda. Zatelefonuj mi, kdyby sis to rozmyslel. Je to veliká škoda. Ty jsi prostě disident.”

21.dubna 1980