Naučit se komunikovat v cizím jazyce je záležitost tak půl roku. Ale skutečně mluvit je něco jiného. A tak mě nedávno popadla beznaděj, když jsem slyšel svůj vlastní hlas, který se snažil v cizím jazyce neúspěšně vysvětlit náhlý a nedůležitý melancholický pocit, že je totiž nemožné si v Rotterdamu zajít do řeznictví na dršťkovku. A jelikož k tomu, aby byl člověk někde doma, patří právě schopnost vyjádřit banality, rozhodl jsem se pokračovat v učení cizích řečí. A tak teď chodím na němčinu.
  Hodina začala jako každé pondělí v sedm večer, pouze s tím rozdílem, že si roztržitá učitelka tentokrát vzpomněla, na čem jsme se minule dohodli. Měli jsme doma srovnat německou a holandskou ústavu a meneer de Witterstraat slíbil referát o Irsku i s obrázky.
  Holandská ústava začíná tím, že všichni, kdo se nacházejí v Holandsku, jsou si rovni. Německá ústava začíná tím, že lidská důstojnost je nedotknutelná. V druhém článku se Holanďané zabývají tím, kdo je Holanďan a kdo může být z Holandska vyhozen, Němci říkají, že každý má právo na rozvoj osobnosti a že svoboda jednotlivce je nezcizitelná. Teprve ve třetím článku zaručují Němci všem rovnost, kdežto tam Holanďané říkají, že všichni jsou si rovni při jmenování do veřejných služeb, což si mnozí moji přátelé nemyslí. Obecně z obou ústav plyne, že holandská vláda má víc moci, ale jak je to skutečně, těžko říct. Tištěná slova a skutečnost nemají vždy zřetelnou souvislost. Holandští spolužáci chtěli mít ústavy rychle za sebou, ale jelikož sedí ve třídě ještě jeden cizinec, zůstali jsme u tématu.
  „A když Holanďani tvrdí, že spolčovací právo může být omezeno v zájmu veřejného pořádku, kdo určí, co je vlastně veřejný pořádek?” zeptal se ironicky cizinec z Říma.
  „No, kdo by na to mohl odpovědět?” otázala se učitelka a dlouze se přes velké brýle zadívala na staršího obchodníka v poslední lavici, jehož koníčkem jsou historická data.
  „No, asi soud,” zamumlal obchodník.
  „Ale řekněte to prosím hezkou němčinou. Kupříkladu: V Holandsku může být spolčovací právo omezeno výrokem soudu.”
  „Ale já nevím, jestli to může rozhodnout soud. Možná parlament.”
  „Já si myslím, že první komora,” přidal se zepředu obchodník s vínem, vnuk prvního holandského dodavatele cigaret.
  „Nebo možná královna,” bylo slyšet někoho vzadu.
  „Královna ne, to spíš vláda,” reagoval někdo další už holandsky.
  „Vláda vládne. O tom rozhoduje policie.”
  „Policie nemůže rozhodovat, ta zasahuje.”
  „No a jak má vědět, kdy zasáhnout?”
  „Na to budou jistě předpisy.”
  „Přesně. Ale ty předpisy musel někdo napsat.”
  „To není důležité. Podstatné je, co v nich stojí.”
  „Důležité je, jak tomu rozumí ten, kdo to čte,” zasmál se nervózně pojišťovák, který sedí vedle mne a vystudoval v Americe jakousi malířskou akademii. Měl referát minule a byl pro to, aby se ze všech galerií odstranily abstraktní obrazy. Ohlédl jsem se přes třídu na Římana. Ten si maloval na papír kundičky a neposlouchal.
  „Dobře, ale říkejte to, prosím, německy. Co si o tom myslíte vy, Herr de Wittestraat?” Její brýlemi zvětšené oči běhaly nervózně po obličejích sebejistých žáků, kteří si ji zaplatili.
  „Já se o politiku naprosto nezajímám,” zazněla nabroušená odpověď.
  „Dobře. Ale máte na to přece nějaký názor. Mně je jedno, co odpovíte, ale řekněte to hlavně německy.”
  „Já se o politiku nezajímám,” odpověděl německy.
  „Mohla byste mi říct, proč německá ústava začíná tím, že je nedotknutelná lidská důstojnost, a ne lidský život?” odvedl jsem téma a třída se po mně nenávistně ohlédla, jako před chvílí na Římana.
  „Ale to si musíte, Herr Hutka, uvědomit, že to bylo psáno po válce, kdy to mělo zcela jiný význam,”
  „Ale platí to přece dodnes.”
  „To ano, ale pochopte, co válka pro Němce znamenala,” a podívala se na mne trochu shovívavě a zároveň bázlivě, jestli to zase nebudu chtít roztahovat jako minule, kdy jsem tvrdil, že lidi mají osobní zodpovědnost za to být dobře a pravdivě informováni, že to je jediná záruka budoucnosti a kontroly moci. Ale já se tentokrát spíš snažil pochopit, že jde o hodinu cizího jazyka, a ne o to, co kdo považuje za správné. A pak si musím jako Čech dávat pozor na pusu. Goethe institut si platí jiní Holanďani, než o kterých se mluví v televizi nebo v zahraničí. Bankovní úředníci, pojišťováci, sekretářky, podnikatelé všeho druhu a vůbec slušní lidé. A pro ty má Východ a komunismus tentýž nezřetelný a směšný obsah a řekl bych, že i mraky, když táhnou od východu, se jim budou zdát narudlé, chudobné a nezajímavé. Takže i já jsem jim jasnej.
  Hodina pokračovala dál. Probralo se německé pojetí svobody slova a vyznání, rodiny a nemanželských dětí, školství, listovního tajemství a odborů, až se došlo k volnosti pohybu a to už meneer de Witterstraat nevydržel.
  „A proč se takové věci do ústavy píšou? To je samozřejmé!”
  „To není samozřejmé vždycky,” bránila učitelka ústavu.
  „Přece mi nikdo nebude říkat, jestli se můžu přestěhovat z jednoho města do druhého!”
  „Kupříkladu v Rusku to není samozřejmé,” pokračovala učitelka, narozená před válkou někde ve Slezsku.
  „Tam asi není samozřejmých víc věcí?” a třída se vesele zasmála.
  „Tam bych se ani nestěhoval!”
  „Možná na Sibiř,” podotkl jiný a zase se všichni zasmáli.
  „Ale v Holandsku se člověk taky nemůže volně stěhovat z města do města,” pokazil jsem zábavu.
  „Jak to?” otočil se meneer de Wittestraat. Třída zmlkla.
  „Člověk musí dát žádost na radnici a ta o tom rozhodne.”
  „Jo takhle. To ale vůbec nemám obavy, že by mi to nepovolili,” pousmál se úspěšný obchodník a moje replika, že nejde o něj, ale o zásadu, byla odzvoněna přestávkou a šlo se dolů na kafe. Tam mi vyprávěl Říman německy o Švédsku, kde studoval kompjútry, a já popisoval svůj šok z chudoby v severní Itálii. Ujišťoval mě, že v jižní je to ještě horší.
  Po přestávce jsme se už k ústavám nevrátili, probrali jsme něco gramatiky a pak měl meneer de Witterstraat referát. Ukázal mapu Irska a místo, kde byl na dovolené. Vyjmenoval všechny provincie, přečetl několik dat a na závěr jaksi bokem podotkl, že jsou tam taky jakési náboženské problémy, ale on že se o politiku nezajímá. Pak se zhaslo a na promítacím plátně se objevila a zůstala zahrada s bílým stolečkem a židličkami. Po chvíli bylo slyšet učitelku:
  „To je v Irsku?”
  „To je moje zahrada.”
  „V Irsku?”
  „Ne, v Holandsku. Tam bydlím.” Na druhém diáku byl pes.
  „A to je můj pes.”
  „To je krásný pes. Co je to za rasu?” Odpověď mi unikla. Pak se objevila ještě hlava toho psa zblízka, potom kožich na manželce zdálky, pak manželka v plavkách zblízka a pak jedno po druhém děti. Čtyři. Rozvinula se čilá diskuse o zahradě, psu, ženě a dětech. Pak se všechny ty osoby, kromě zahrady, objevily ještě v Irsku. Tu na skále, tu na louce, tu u moře, pak na krystalických skalách, kterým se u Ústí nad Labem říká Čertovy varhany.
  „V Československu to je,” dodal jsem nevhodně, a když už jsem málem vyslovil, že to je i v Rusku, zachránila mě učitelka tím, že v Německu to mají taky.
  Blbé obrázky skončily a hodina rovněž. Já si vyzvedl opravenou úvahu o demokracii s poznámkou, ať už domácí písemnosti nenosím, protože učitelka nemá čas takové věci opravovat. Při odchodu jsem ještě zaslechl, jak meneer de Witterstraat říká:
  „Ale kdybych to mohl udělat anglicky, tak by to bylo ještě lepší.”
  Sestupoval jsem do šatny nějak zmaten. Jsem opravdu dnes zase o dvě hodiny blíž k momentu, kdy náhodnému německému pijákovi piva v hospodě povím, jak jsem jednou v Rotterdamu nedokázal příteli vysvětlit, že mi nějak přišlo líto, že se tam nedá jít na dršťkovku?
  „Ja, ja, ale to u nás taky nejde,” odpoví klidně Němec.
  „Dnes už mi to tak nevadí.”
  „Ja, ja, člověk si zvykne i na šibenici,” a oba se zhluboka napijem.

15. dubna 1984