Když Neruda před sto lety napsal v pondělí fejeton, vysázeli mu ho v úterý, ve středu vytiskli a ve čtvrtek na něj už půl Prahy nadávalo. Když Vaculík napíše v pondělí fejeton, v úterý ho rozepíše, ve středu roznese a ve čtvrtek si ho už páni pozvou, aby vysvětlil, jak to myslel. Když já na podzim napíšu fejeton, vydají ho v zimě, na jaře můžu čekat nějaký ten anonym, a až zase na podzim se ve Svobodné Evropě rozhodnou, že se dále budou tvářit, jako bych nebyl. Tak běží čas. Dnes vyšel fejeton ze zimy, ale já musím už teď najít aktuální téma na léto. Ale Právo lidu mě tiskne a nestrčí na poslední chvíli zbaběle na moje místo nějakého toho Vaculíka nebo Nerudu, tak se budu snažit. Jdu se projít, aby bylo také poznat, kde to píšu. Emigrantští novináři píší do Čech, do polopravd a do bezčasí. Já píšu z Rotterdamu. Jaro se jako každý rok zpozdilo, je chladno a větrno. Že májový vzduch voní, je jedno z mnohých středoevropských tajemství zde nepochopitelných a nedůvěryhodných. Na konci naší ulice stojí každý podvečer holky. Od doby, co jim radnice toto místo přidělila, klesla cena okolních baráků o třicet procent. Když jdu okolo, tak se holkám pokaždé líbím, mluví na mne, chtějí mě někam pozvat, od doby, co cena domů klesla, cítím se denně daleko lépe oceněn. Na několik kroků se ke mně připojuje pěkná černoška. Potom blondýna. Tohle téma neztratí u Čechů na aktuálnosti v žádném ročním období, obzvlášť kdybych to ještě pocamral pivem, zamíchal hokejkou a polepil knedlíkama, ale pelcoviny přenechám Svědectví, mám svou hrdost, takže jdu dál a tvářím se, jako by tam ty pěkně nalíčené aktuality ani nestály. Ale jedno aktuální téma si už léta šetřím. To bylo v polovině sedmdesátých let v Olomouci na dožínkách. Před soudem, kterému se říká „U dvou lvů” a je spojen s věznicí, začali stavět tribunu a na nic se nesmělo zapomenout. Husák se přijede podívat na Hanáky. A aby se cítil jako doma, byli obyvatelé protějších domů upozorněni, že během slavnosti nesmějí přistupovat k oknu, to by se potom po nich muselo začít střílet. Do okolních kanálů vlezli ozbrojení žabí muži a kolem pana prezidenta byly namačkány děti, neboť to teroristy také odradí. Nocleh byl oznámen buď v hotelu Národní dům nebo na zámku ve Šternberku. Městečko Šternberk znám dobře, byl jsem tam v blázinci, takže mě neudivilo, že místní výbor všemocné strany pověřil národní podnik Barvy laky, aby trávu v okolí zámku nastříkali na zeleno, neboť v době dožínek bývá už jaksi zrale do žluta. A aby nejen tráva byla zelená, ale i průvod kolem tribuny nadšený, rozhodlo se u všemocných, že každá žena, která se zúčastní, dostane na seřadišti bílý šátek a padesát korun a každý mužský padesát korun a jakýsi bílý pláštík. Počítalo se s mnoha lidmi, bylo natištěno mnoho padesátikorun, ale přesto byl zájem neočekávaně větší. Ti, na které už se nedostalo, sice remcali, ale když už tam byli, tak se průvodu zúčastnili, a když už tam halt šli, tak i radostně mávali, zdarma volali a zdarma se šťastně smáli, k nerozeznání od těch, kteří to měli za padesát. Jenom já se nesmál a říkal si stejně jako léta před tím a léta po tom: blbí Češi. Večer v hospodě každý platil padesátikorunou a od srdce na Husáka nadával a k ránu se tu a tam po Olomouci zpupně a odbojně válel po zemi tu bílý pláštík, tu šáteček. To aby těm nahoře bylo jasno.
  „A představ si, Jarku,” stěžoval si mi večer otec, „že mě dneska nepustili do banky.”
  „Já myslel, že jako bývalý kapitalista tam nesmíš už od roku 1948.” Otec nebyl na srandu a nikdy nevěděl, jak na ni reagovat.
  „Tož jsem ti přece říkal, když’s tu byl naposledy na jaře, že jsem měl zařídit nábytkem jeden trezor. Dnes to mělo být hotové.”
  „Trezor nábytkem?”
  „Však to je celá taková místnost. Chtěli tam tapety a koberce, křeslo a širokou válendu na spaní. Všechno jsem to mohl dělat podle svého. Taková práce se mi líbí.” Otec mohl zase od roku 1968 pracovat v nábytku a nemohl se toho nasytit. Poslední léta dostával na překládání vagónů ruské vojáčky a byl pyšný, že jim může rozdělovat cigarety. Jinou odměnu nedostali a on s nimi soucítil, měl s tím svou vlastní zkušenost.
  „A to zařizuješ, aby si česká koruna konečně trochu odpočala?” Ale otec na legraci nebyl. Začal mi zeširoka vyprávět, jak tam dnes ještě vezli jakési švédské skříňky, jak byla všude policie, jak je chtěli legitimovat, ale nikdo neměl průkaz, tak se za ně musel zaručit ředitel banky. Banka stojí vedle soudu, asi tři sta metrů od tribuny. Druhý den vešlo ve známost, že Husák si nezvolil ani zámek uprostřed zeleně, ani hotel podezřelého jména Národní dům. Nechal si ustlat od mého otce v trezoru. Dlouho jsme se tomu doma smáli, ale divná otcova přecitlivělost mu nedovolovala smát se s sebou, tak se časem na příhodu zapomnělo. Vybavila se mi, až když jsem viděl na BBC záběry z Gorbačovovy návštěvy v Praze. Nakyslý Husákův výraz mi připomněl tu jeho dožínkovou představu o kontaktu s národem…
  Zastavuju psaní, čtu to po sobě a dostávám se do pochybností, jestli má cenu o takových blbostech psát.
  „Už se vrátila J. z Prahy?” otáčím se na Danu. Dana si hraje s malou Ilonkou, která přijela na rodinnou návštěvu z Dijonu. Stali jsme se tam před dvěma lety tetou a strýcem.
  „Volala už nejmíň před týdnem. Vždyť jsem ti to říkala.”
  „Zapomněl jsem. A co říkala?”
  „Že lidi při Gorbačovově návštěvě úplně šíleli a představovali si, že on jim všechno změní, a teď na něj zas nadávají.”
  „Ach, ti blbí Češi. Stále čekají, že jim nějaký ten Franz Josef nadělí svobodu, a když z toho nic není, chytěj se zase svých půllitrů a jitrnic a stěžují si, jak jsou na tom zle.”
  Danu tahle moje hlubokomyslná věta nezaujala a otočila se zpět k tomu malému okatému stvoření z Francie.
  „A taky prý ti vzkazují, aby ses vrátil,” řekla zády ke mně.
  „Budou se fasovat bílé šátečky a padesátikoruny?”
  „Co?” ohlédla se.
  „Ale nic. Jen jsem si vzpomněl na ten nedávný telefon z Čech, že kdybych byl ochotný, že by ten návrat šel nějak zařídit, a jak jsem řekl, že se na ně vyseru. Ale hrozný je, že to nebyl žádný policajt ani ministr kultury. Normální fanda, který má rád písničky, a který je ochoten dobrovolně pánům rovnat cestu. Od roku 1969 za mnou chodili dobří lidé po každém představení, upozornit mě, že bych mohl být možná někdy zavřenej. Nikdy nikdo nepřišel, aby mi řekl, že bych mohl být také odvážnější. Opatrnost, úslužná vstřícnost moci a nadávání do půllitru, to jsou Češi…,” ale Dana mě vůbec neposlouchala.
  Sedám si zpět k psacímu stroji. Vždyť je to otrava, psát fejeton na to věčné aktuální téma, na téma malodušné vystrašenosti člověka, kterému se sice nedaří tak špatně, ale který má jen jediný cíl - aby se mu dařilo lépe - a jelikož si to neumí sám zařídit, tak žadoní a posluhuje. Už o tom psát nebudu. Příště si dáme něco ze Západu. O těch hezkých věcech jsem ještě nepsal. A tak jsem si říkal, že po čtyřicítce pověsím to obrozenectví na hřebík, takže už mám vlastně dva týdny zpoždění.