Seděli jsme na schůdcích cihlového alžbětinského domku a vyhřívali se na slunci. Celá tahle ulice je jeden domek jako druhý, kromě těch dvou naproti.
  Tam spadla za války bomba. Od té doby okna a dveře v okolí nepřiléhají, ale nikdo si z toho hlavu nedělá. Dá se říct, podle britského pojímání skutečnosti, že zima zde byla v minulém století zrušena zákonem, a proto zde existují jen jednoduchá okna a potrubí se vedou po vnějších stěnách. Pokud některý rok Londýn zamrzne, nebere se to jako důsledek zimního období, ale jako nepředvídatelná přírodní pohroma.
  „A jak řešíš depresivní stavy?“ ptala se mě Zina.
  „Já nejsem depresivní typ. To teď jsem jenom na rozpacích, zda mám zůstat tady, jak jsem plánoval, anebo jet domů do Holandska a pokračovat v učení způsobem, jaký jsem si navykl.“
  „Tady máš větší příležitost slyšet živou angličtinu. Na ulici, doma, v obchodech, kdekoliv.“
  „Já vím. Vlastně je to pro mne otázka produktivnosti,“ odpovídal jsem a snažil jsem se kostrbatou angličtinou vysvětlit jakési složité hnutí v duši zpěváka, který se rozhodl přejít z jednoho jazyka do druhého.
  Prosluněnou ulicí se k nám zatím blížil táhlý zpěv. Před nízkou brankou se objevil opilý, špinavý a šťastný stařec. Ze žluté igelitové tašky vytáhl zpola vypitou láhev, postavil ji na nizoučkou zídku a začal zpívat něco o bledé luně a božím požehnání. Byl krásný i hnusný. Trpím před takovými lidmi jakýmsi studem a vlastně nevím, co si o nich myslet. A když to vezmu podle současného duchovního stavu Evropy, jsou na to dva náhledy.
  Ten první je, že společnost nechala tohoto ubožáka padnout na dno a nedokázala se o něj postarat, což by znamenalo, že společnost za jedince ručí a on na oplátku musí zúžit šíři své nevázanosti. Druhý pohled je, že každý má právo si dělat se životem, co chce, v rozsahu od nejvyššího vzestupu až po nejhlubší pád. Ale v této konkrétní chvíli to znamená volbu mezi tím, jestli má přijet záchranka a odvézt starce do ústavu, anebo zda bloumat od domu k domu je jeho svaté právo. Nevím, co je lepší anebo šťastnější. Mám pouze jen hlubokou nedůvěru ke společnostem, které považují jedince za svůj majetek. Stařec šťastně dozpíval svou píseň a z vedlejších domů se ozval potlesk. On se potácivě ukláněl, sbalil si svou láhev a motal se někam dál.
  Člověk na východě Evropy je stlačen do mechanismu společnosti, který sám sebe nazývá pozitivní a jehož cílem je vytvořit ideální model, kterému se všichni časem začnou podobat. Vše ostatní se vystrnadí, izoluje nebo přikreje. Na Západě je to nějak jinak a chvíli to trvá, než si člověk uvědo mí, že se nejedná o prostý opak, ale o jinou kvalitu. Věcem je ponechána vlastní vůle a štěstí i neštěstí, bohatství i bída zde žijí nezakrytě vedle sebe. Proti tísnivému pocitu povinného se přidružení k východnímu neosobnímu pozitivismu je zde člověk bez pomoci ponechán napospas nezakryté kráse i ošklivosti, risku i naději. Podivné je, že ve chvíli, kdy to člověk pochopí, ztrácí měřítko ke srovnání. Jsou to dva jiné světy, a přestože je obývají ti samí lidé, rozličné prostory dávají jejich životu jiný smysl. A tak se tak nějak stane, že po nějaké chvíli se přestane cítit vděčnost za věci, které jsou v tom pozitivním světě nedostupné. I svoboda je samozřejmým veřejným prostorem, ve kterém člověk může čestně i nečestně bojovat o prosazení svých tužeb, chutí a představ, a je to prostor tak samozřejmý, že se vůbec nezdá posvátný, proto místní, zde narození, špatně chápou, že to jinde může být jinak. A jak tam tedy lidé žijí? Inu, jako tady, ale vlastně úplně jinak.
  Seděli jsme se Zinou na schodech červenobílého alžbětinského domku a povídali si o dvou světech, které jsou si tak blízké vzdáleností a tak daleké životem.
  „A všiml sis, že dneska už rozkvetla jedna slunečnice?“ zeptala se mě. Stoupnul jsem si na nizoučkou zídku a díval se zblízka na otevřený květ.
  „Slunečnice je v Anglii kytka, která byla zapomenuta a patří do starých dob. Sousedé se mě vyptávali, co je to za rostlinu. Tolik listí a pořád žádný květ!“ dodala.
  Slunce zašlo za mrak, ochladilo se a my se vrátili do domu. Před oknem žlutě zářil nový květ a mně se najednou zdálo, že celá ulice zešedla. Ještě včera, když jsem se díval jenom přes zelené listí, se mi zdála tak jasně barevná.

2. srpna 1980