|
UTKÁNÍ SE SKÁLOU:
úvod |
KONEC DESÁTÉ SEZÓNY V CPZ
Rudé právo, v rámci kampaně proti čs. undergroundu napsalo, že je u nás 1400 beatových kapel a potíže nemají. Toto číslo je nesmyslné. Beatových kapel, které se snaží svým uměním něco vyslovit, ať už jakoukoliv metodou, která zarytě věří, že hudba má jen tehdy smysl, když je svobodná, je sotva několik desítek a všechny mají potíže základního rázu. Z osobní zkušenosti a známosti s mnoha hudebníky a zpěváky vím, že jedinou píseň, kterou pějí je STRACH. Rozpolcení, do kterého se dostali z toho, že musí obstát před agenturou a publikem jsou opačné. Umělci mají strach z institucí a instituce mají strach z umění, protože se bojí publika. Těžko docenit, kolik akcí nedošlo ani do stavu zrodu, ale popíšu tři festivaly, které byly zardoušeny zaživa. První festival byl v roce 1973 v Náměšti na Hané a měl být přehlídkou celé mladé hudební scény v republice. Pořadatelem byl severomoravský podnik služeb mládeže. Několikaměsíční přípravy probíhaly dobře, nic nebylo opomenuto. Třídenní festival s 30 000 diváky! Na předběžné letáky přišlo 20 000 objednávek. Tři týdny před zahájením však přišel zákaz. Ve dnech, kdy se měl festival konat, bylo na nádraží v Olomouci a Prostějově množství policajtů a ke každému vlaku bylo hlášeno, ať cestující jedoucí na festival vystoupí, že byl zakázán. Policie procházela vagóny a kdo se jí nelíbil, byl z vlaku vyveden. Kontroly byly i na přístupových cestách a přesto se tam sjelo několik tisíc lidí. Pořadatelé byli dotazováni policií na SKUTEČNÝ motiv festivalu. V roce 1976 byl zakázán druhý ročník celostátního festivalu mladé hudby v Dobrušce, pořádaný ve spolupráci s Jazzovou sekcí svazu skladatelů. První ročník se podařil skvěle a nebyl důvod k zákazu. Přesto přišel. V okolí byly zase silné oddíly policie. Též v létě byl zakázán už 4. ročník celostátního festivalu folkové hudby v Českém Krumlově. Byl to festival pětidenní, minulé tři ročníky byly schváleny tiskem i odborníky. Byl zakázán za velmi nejasných okolností několik dní před zahájením a padlo při tom i moje jméno. Byl plakátován, ohlášen tiskem i televizí a bylo prodáno množství lístků. Každému předplatiteli v republice byl poslán telegram a po celém území se do domova každého předplatitele dostavil policista, aby osobně potvrdil, že se festival nekoná a upozornil, aby na něj nikdo nejezdil. K některým lidem zašli i v dalších dnech se přesvědčit, jestli neodjeli. Ve dnech, kdy se měl festival konat, byly v Krumlově pohotovostní oddíly, zrovna tak na nádraží v Českých Budějovicích. Vše začíná od toho, že ve vedení agentur jsou lidé, kteří si kulturu představují jako službu moci. Ale tím že se snížily stavy umělců a vyhodili každého, kdo nebyl ochoten k poslušnosti, neznamená, že vládnou. Vládnout znamená zajistit si i budoucnost. Oni pouze DRŽÍ, ale ztratili přehled, protože umění se vrátilo ke svému zárodku, k jedinci a jeho potřebě svobody. Umění se u nás realizuje neveřejně. Moc přestává zprostředkovávat, co bylo život zasahovalo, vzdaluje se od života a tím si určuje další osud. Život se bude prosazovat bez ohledu na dnešní strukturu. Vznikají nové KRUHY. O ty se zajímá policie, ale práce je marná. Život si pro svůj tok najde koryto a pokud u nás zůstávají prameny čisté, není možné je zastavit zasypáním nebo přehrazením. Pohybuji se s kytarou po republice deset let. Mám možnost sledovat změny dechu a tepu publika a lidí, se kterými jsem se setkal, u kterých jsem přespal, kteří mi psali, kteří mizí a objevují se. Dívám se a ptám. S cizinou srovnání nemám, protože mi sebrali pas „v zájmu republiky” a „ohrožení vnitřního pořádku”. Jsem v této zemi zaklet zrozením a policií. A vadí mi, že jakýsi kdosi z této země dělá kulturní spoušť! Města po deváté hodině umírají, vesnice přes týden ještě dříve a okna se zamodrají televizním jedem. Nejsou kluby, nejsou divadla, není kam jít. V pátek a v sobotu se čas od času podaří něco zorganizovat na vesnicích. Lidé z měst v tyto dny na vesnici odjíždějí a večer se vracejí pěšky zpět. Kolik takových nočních stopařů jsem potkával, kolik jsem jich vozil ze svých představení domů. Deset i dvacet kilometrů bylo normální. Mladá kultura se o víkendech na vesnicích mátožně probírá, ale nemá možnost zaznít, najít se, rozvinout, zaradovat, otevřít. Smutno je po Čechách. Úřady jsou tvrdé a policie ostražitá. Řeč mládeže zní ostražitostí, nespokojeností, nedůvěrou, ochablostí, absurditou a nezájmem o vše oficiální a schválené. Těžko se něco podniká, je neskutečně mnoho překážek a komplikací, že jen málokdo má odvahu a sílu něco začít. Leckde se věc zvrtne, klub je zavřen, zábava zakázána, diskotéka nepovolena. Zbývá pracovní povinnost a lidé nehledají práci ale zaměstnání a začínají si pozvolna tvořit prostor pro osobní a národní soukromí. Je to stav přežívání a čekání. V lidech je únava a nechuť, ale také nadějná zarytost. Potkal jsem v různých městech hudebníky a kapely, co nikdy nevystoupili a přesto si ušetřili na drahou aparaturu a nástroje, hrají po domovech a po sklepech pro SEBE a několik přátel. Zarytě a vytrvale bez možnosti vyzrát před publikem, změřit si svůj talent realizací. ALE JSOU! Existuje velmi rozsáhlá vrstva trampů, která si organizuje kulturu po svém tajně a stranou všeho dění. A JSOU! Knihy se šíří v opisech, písně na magnetofonových páscích. Je to jakoby se v české kultuře nezměnilo nic od 18. století. Ale přesto! Kolik věcí NEVZNIKLO! V pondělí odpoledne jsme se vypravili za Chramostovejma. Možná budou naštvaní, ale já jsem tam měl svoji skálu. Přijeli jsme za tmy. Vlasta spala a Stáňa se chystal. Když nás slyšel, zhasnul. Myslel, že je to policie. Když někdo přichází nesmlouvavě anebo v nevhodný čas, tak Čecha v první okamžik napadne, že je to policie a zrovna za ním. Pamatuji se z národní školy, že když jsem viděl na chodbě kráčet policajta, lekl jsem se, že přišel kvůli mně. Na tom jsme se shodli se všemi spolužáky. Každý myslel, že je to kvůli němu. Zatím, jak jsem se dozvěděl, většina policajtů mířila do ředitelny. Bývalí žáci šli na návštěvu. Snad si potřebovali ověřit, že do školy chodili… Chramostovi si s námi chvíli v županech poseděli a já zase vyprávěl. Těžko se dají opakovat Vlastiny komentáře. V poledne druhý den jsem vylezl ke skále a kutal. Ponořil jsem se do toho a na všechno zapomněl. Sluníčko občas svítilo, břízy a borovice si k tomu šustily a já přemýšlel tvary a ne slovy. Ksicht se začal ze skály vynořovat, vyčuhovat a pode mnou rostla hromádka písku a úlomků. Měl jsem oči, vlasy, vousy plné písku, skřípal mi v zubech, měl jsem ho plné kapsy a byl jsem šťasten. Kdyby mi dali vězeňskou stravu a skálu, tak ode mne mají pokoj a já budu kutat. Nejspíš. SKÁLA… Poprvé jsem se s ní setkal na podzim 1975. Byla to předvolánka do Bartolomějské a povídal si se mnou nadporučík Poživil z hradecké SNB. Byl mladým chápavým marxistou. Měl na stole štos mých textů a pomluv. Říkal, že tam jsou možná chyby, protože soudružka, která to přepisovala, nemusela dobře rozumět každému slovu. To jistě. A pak mne z textů zkoušel. Já je uměl a dokonce jsem mu vysvětlil o čem jsou. Tvářil se, že chápe. Potom tvrdil, že šířím náboženství. I kdyby - bylo by to nezákonné? Ale nešířil jsem. Jednalo se o velikonoční představení v Chocni a hrál jsem tam staré lidové písně, kde se občas nějaký ten pánbůh nebo svatý objevil, jak to ve starých lidových písních bývá. Tak jsme o náboženství přestali mluvit. Začal vyzvídat, co jsem tím myslel, když jsem říkal, že obrozenci v minulém století měli potíže s cenzurou. Lidé se tomu smáli a to mu vadilo. „Měl jsem na mysli co jsem říkal: že měli potíže.” „Jste chytrý a ze všeho se mi vykroutíte,” seknul mi poklonu, ale nepřestal se zastavovat nad místy, kde se lidi smáli. „Vážně jste tím chtěl říct, že jsme po roce 1968 zakázali některé spisovatele,” odvážně zadedukoval. Nemůžu za to, že mi přihrál na smeč. „A které?” zeptal jsem se nevinně. Pan Poživil se zarazil, chycen do pasti své odvážné analogie. „Samozřejmě, že žádné, protože u nás se nezakazuje. U nás se pouze nepovoluje a to není podle literatury to samé.” Jinak může každý. Akorát, že ho nikde nevezmou, ale psané zákony zůstávají bez úhony. Tak jsme si raději začali povídat o všeličems i o tom, že má malé děti. A že do Prahy se málo dostane. Při loučení natáhl ruku: „A podáte mi ruku, pane Hutka?” „Jistě,” a podal jsem mu ji. „A nesložíte o mně písničku?” „To nevím?” Odcházel jsem potěšen. No vida, složit písničku je určitá moc, ale i obava. Ano, pak se zpívá. Ale stala se tam závažnější věc, která mi došla až dnes. Když jsem čekal ve vrátnici, vyhlížel jsem přes zeď, kde stála otlučená věž. Zeptal jsem se vrátného, co je to zač. „To je ze starých hradeb, prý tu bývalo vězení a prý tu byl zavřený i Havlíček Borovský.” Nevzal jsem vážně toto policejní tvrzení. Jen se mi to zdálo usměvavé a stylové. Řekl jsem to ihned svému nadporučíkovi. „A kdo vám to řekl,” zeptal se podrážděně. „Vrátnej!” „Nic neví, je tu novej,” uzavřel nadporučík nelogicky století starý dohad. První mé setkání s policií bylo s Havlíčkem a o dva roky nato jsem byl za něj zavřenej dva roky. Usmálo se na mě Rakousko-Uhersko a bylo mi fuk, že se dnes už létá do vesmíru. Rok nato mi jiní dva muži řekli, že se jednalo o trestní stíhání, na které jsem dostal amnestii. Obojí jsem nevěděl. SKÁLA… Policie se na mě ptala po představení v Českých Budějovicích, v Olomouci, v Jihlavě, Plzni, Pardubicích, Hradci Králové, V Krumlově, Dobrušce, Chocni a kdo ví kde ještě, co mi nikdo z místních nevzkázal. Kde byli ONI, už jsem si nezahrál. Už několik let jsem schopen vyprodat přední pražské scény, ale ani to není povoleno. Desky s mými písničkami se nevydávají, televizi a rozhlasu jsem ukradenej. Všechno jakoby z jejich vlastní vůle, tu a tam mi někdo mezi čtyřma očima poví, že tam byli ONI. Kdo ONI? Nechápeš? ONI! Chápu i nechápu, jako kulturní inspektor v jednom kulturním městě, který má právo povolovat i nepovolovat a který zašel za pořadatelem se poptat co to mám za komplikace, že mě NESMÍ povolit. Že o mně nikdy neslyšel, ale že mě má na seznamu. Pořadatel nevěděl a koncerty nebyly. Tesal jsem až do večera. Stáňovi a Vlastě se tesanina líbila. Druhý den odjížděli a my to vzali do Loun k rodičům Dany. Bydlejí v ulici Emila Fily 1942. S podivem jsem se zastavil nad jménem i číslem ulice. To je rok, kdy v koncentráku psal motáky o svobodě. Když všichni usnuli, sedl jsem a začal psát KONEC DESÁTÉ SEZÓNY V HOTELU CPZ. Měl jsem to promyšlené, ale text se rodí svou vůlí. Inu, dávám mu svobodu. Druhý den jsme spali v dřevěné chaloupce u Ohře, na konci tchánovy zahrady. Je tu rádio a to doma nemáme. Taky v Praze na co? Tady jde chytit všelicos a navyk jsem si tu psát a poslouchat různé hlasy, které se v tlačenici pletou éterem. Zrovna jsem zkoušel, jak která ručička chrchlá a bylo řečeno, že Havla pustili. To je skvělé! A tak zejtra hurá do Prahy a ponořil jsem se do sepisování Chramostovýho divadla. A to byl pátek a byla sobota ráno a šel jsem spát. K Havlovi jsem dorazil asi v devět večer. Venku stáli dva muži. Čestná stráž Zdeňka Mlynáře. Kolem desáté střídali. Zazvonili jsme. V bytě byl hluk. Otevřel Vašek a my strnuli. Vypadal špatně. Spadnul o 14 kilo, obličej plný vrásek a muklovsky šedý. Ach Bože! Ale v bytě to vířilo spoustou lidí. Zazpíval jsem Vaškovi pár písniček, které neznal a Marta Kubišová mu zazpívala co sice znal, ale chtěl slyšet znovu. Říkal, že znovu objevuje barvy a tóny. Vrátil se z pustiny do světa živého a já okouzleně pozoroval, jak se nadechuje. Odpoledne tu byli cizojazyčně mluvící novináři a on dementoval to, co o něm vyprávěl náš rozhlas. Naše noviny o dementaci neměly zájem. Stačily jim informace z objektivnějšího pramene, nakonec jako vždy. Naše noviny mají představu o jakémsi Václavu Havlovi a té se drží a rozvíjí ji tvůrčím způsobem. Jak jsem si ale všiml, nejedná se o stejného Havla, kterého znám já. Některé věci se zdají být na obou Havlech stejné, jako že bydlí v Praze a na Hrádečku a hrají jim divadelní hry v zahraničí a ne u nás. A to je asi tak všechno. Ten můj Havel se opojně usmíval a byl šťasten z toho, kolik lidí se tu za dnešek vystřídalo a z toho, že je v Čechách zcela jinak než si myslel a než měl pocit z novin, které do cely dostával. Sebrali ho příliš brzo. Kolik jsme toho za čtyři měsíce zažili! On měl jen hovory se svým spoluvězněm chmatákem a s vyšetřovatelem, o kterém ještě tento večer tvrdil, že je slušným člověkem a ze zdvořilosti si celou dobu nepřipustil, že je to jeden z těch, kteří ho trápí a parazitují na jeho duši. (Ach ne, tuto větu bych z opatrnosti neměl psát, ale jak to obejít, když si myslím, že to tak bylo?) Mnoho neinformovaných lidí bude mít po několik týdnů pocit, že se zlomil, že ho dostali, že dostal strach, apod. Ne, nedostali ho! Pod muklovským nátěrem čtyři měsíce trápeného člověka začala probleskovat opět jeho barva, jako v krajině umrtvené zimou, kde všechen život se zastavil a umřel, kdyby člověk nevěřil, že se může vegetace zase znovu zvednout, se začal uvolňovat první čúrek pod sněhem a do bílých ploch prostupují první černé fleky země a je to k zbláznění. Vedle sněhových ostrovů vyplázne z černé země jazýček čehosi zeleného, bezbranného a zranitelného, co se za chvíli zazelená po všech kopcích a polích. A kde jseš, zimo? „A všiml jsem si jak z člověka udělají Aidu,” řekl Vašek a podíval se na jejich psa, který se vyvaloval na pohovce… „Ta taky, když je čas žrádla, jaksi znejistí, začne šmejdit po místnosti a je zjevně neklidná. Zrovna tak vězeň. Tuší přesně čas, kdy začnou na chodbě šustit ešusy. Vězeň má přesně vyvinutý sluch, neomylně jím šátrá po chodbě a přesně odhaduje, co se bude dít. A tak i my jsme před podáváním jídla začali jevit neklid a typovali jsme, co bude. Jídelní lístek je omezený a určitý typ jídla se stále vrací. Pokoušeli jsme se vysledovat nějaký systém, ale výběr jídla z jejich jídelníčku je nahodilý. To ve vězeňské jednotvárnosti působí dobrodružně. Jako zákmit čehosi vyššího, protože jídla se zjevují v kouzelném nepořádku.” Hosté se hloučkovali, vedli své hovory, chvílemi se zase kolem Vaška shlukli, když vyprávěl něco poutavějšího z vězení a zase se rozpadli na menší seskupení a Vašek je obcházel a snažil se být hostitelem, kdo je zas doma a může se chovat podle své úvahy, ne podle vůle a rozmaru bachaře. Měl je rozdělené podle povah a přezdívek a vystupovali před námi chlapci, neomezení vládci nad NEODSOUZENÝMI vězni. Někteří tvrdí a sprostí, jiní dobráčtí a ochotní, někteří stále slídící za špehýrkou, někteří, kteří to nechali volnému průběhu, jiní co nedovolovali zadrženým moci si přikrývat oči před světlem, jiní… Trapný věk středověku, který nechce dopustit civilizaci, aby se vkořenila do všech polí našeho života. Celý svět sledoval Havlovy hry a Havel byl sledován špehýrkou, jestli náhodou neposedává přes den na posteli a neprohřešuje se proti vězeňskému řádu, který zakazuje sobotní a nedělní vycházky v betonových kotcích s rukama za zády. Och, světe! Zapovídal jsem se s filosofem Tominem, který psal Havlovi do vězení dopisy a překlady Aristofanových Žab a nedůvěřivý vyšetřovatel, který měl podezření, že do překladu 2000 let staré hry může být zašifrováno jiné sdělení, je dal Havlovi až před několika dny, kdy už bylo kdesi rozhodnuto o jeho propuštění. „A pane Hutka, jak vy to teď máte, budete v úterý na Rychtě?” „Ještě nevím, přemýšlím o tom a nemohu se rozhodnout, je to těžké. Nejdůležitější je nezničit sám sebe, ale nemyslím to tak, že by ONI mě mohli zničit. Jenom se sám nemohu zničit a to tím, že se opatrně rozhodnu a tak dopustím, abych se časem sám v sobě sesul.” „Vy jako zpěvák, který staví na autenticitě a reflexu se skutečností to máte složité, protože situace se neustále vyvíjí a vy nemůžete jít mimo ni.” „Ano, skutečně se vyvíjí a pomíjí a člověk ji musí stále v sobě naplňovat. Kolikrát jsem měl pocit dokonalého ztotožnění se s časem a lidé to cítili. Odcházel jsem domů s pocitem, že jsem dosáhl na svůj vrchol, že se voda jakoby nade mnou zavřela a já se zcela ponořil do okamžiku, ve kterém život prožíváme. Teď mne ale postihla zcela nová a závažná událost. Nemohu na ni nereagovat, nemohu zpívat jakoby se nic nestalo, ale mám do úterka dost času, abych to ztvárnil. Určitě nestačím složit ani novou písničku. A jít čelným útokem proti této nové kvalitě v mém životě není správné. Jeviště není pro mne hlasatelna a nechci tam tahat ani věci osobní, ani politické. Ty se mohou objevit v reflexu, v zrcadlení, ale podstata musí být hlubší. Vnitřní skutečnost. Nevím, jestli to neříkám blbě.” „No, říkáte to srozumitelně. Zkusíme se na to podívat obecněji. Vy nesete svou pravdivost, ale zároveň jako zpěvák držíte zadní mez svobody, kterou režim povolí. Společensky jste v této chvíli tou mezí vy a když ustoupíte, tak padá i ta mez,” zamyslel se tento člověk, který osudem i vzděláním jde na vlastní pěst, ale svým životem drží také jakousi mez, která může českou vzdělanost stále řadit mezi světové. „Ano, ještě je tu jedna možnost. Mohu to celé udělat jako průřez mými desíti sezónami, které jsem na jevišti. udělat to jako výroční představení, kde se pokusím předestřít vše, čím se snažím být a kam směřuji. To by nebyl ústupek ani KALKULACE, ale nalezení míry sebe. A tohle můžu rozvinout svobodně a spravedlivě. Na začátku bych mohl dát lidem upozornění toho, co hrozí, jak by se měli zachovat, kdyby k něčemu došlo,” začala se ve mně rodit idea. „To je výborný nápad, to bych se přišel určitě podívat!” Začal jsem se zase věnovat společnosti a poslouchat Vaška. Ve mně to klíčilo, ale nebyl jsem si tím docela jist. Co když se to nepovede a seberou mě? Je správné naběhnout takhle na kopí? Od rána jsem nejedl. Zde bylo všechno snědené a zůstalo jen pití. Já pít nemohl, protože jsem řídil a měli jsme před sebou cestu zpátky do Loun. Vyjeli jsme asi ve dvě. „Bez újmy. Myslím, že si na něm smlsli.” „A ta pleť. Úplně muklovatá. A těch vrásek.” „Ale už je doma. Olze dnes zase svítily oči.” „Taky pohubla.” „Však to není sranda. Představ si, že bys na mě čekala takovou dobu.” „To ani neříkej. To je hrozný. Ale čekala bych. Však víš.” „Vím.” V hlavě se mi honily myšlenky na další úterní představení. Nebyl jsem ještě rozhodnut. Zatáčky se nesmyslně kroutily a bylo jich hrůzné množství, jako vždycky do Loun. Světlo šmejdilo a zametalo zákruty a já jel pomalu. Mlčeli jsme a já přemýšlel o sobě a svých deseti létech. V posteli jsem nemohl usnout. Padal na mě strach a potřeba to všechno někomu říct a zavolat o pomoc. Byl jsem také vyhladovělý a utahaný, ale neměl jsem také chuť jíst. Za oknem pomalu svítalo a já se díval do toho blednoucího temna a bylo mi nanic. Zavřel jsem oči a usínal, jako když padám do prázdna. Vzbudil jsem se v Lounech v neděli v poledne celý omámený. Chvílemi jsme se potloukal po pokoji, posedával po pokoji a nemohl se k ničemu odhodlat. Díval jsem se z okna panelákového bytu na hřiště, kde děti hrály fotbal, na trať za hřištěm, na pole za tratí, na oblohu a říkal si, že bychom měli být doma, že bych měl psát, že čas utíká. A proč nejsme v Praze? Představil jsem si náš byt a přepadla mne úzkost. Protože mě tam před týdnem sebrali a já měl strach. Seděl jsem v pyžamu na posteli a s hrůzou si uvědomil, že mám STRACH. Myslel jsem, že z nich nikdy nebudu mít strach, jako člověk necítící strach z Ďábla, když je na Kristově straně. Ale dali mi čichnout k mučidlu a já se jich teď lekl. Vstal jsem a cítil, jak se mě zmocňuje zlost. Mají praxi. Vystraší člověka, že si to jeden neuvědomí, protože uvědomit si STRACH znamená první krok k odvaze. A celé jsem to pocítil jako urážku a zlost ve mně začala málem syčet. Zalezl jsem do koupelny a dal si studenou sprchu a tak to se mnou zamávalo, že jsem málem vzlétl ke stropu. Ať si trhnou nohou! Jsem svobodný člověk a budu se tak chovat! Šel jsem nahý do pokoje a cítil jsem, jak se mi teplo rozlévá po těle. „Dano, jedem do Prahy a v úterý hrát budu! Trochu si to připravím, kdyby něco chtěli zorganizovat, ale těžko. Kdyby byli tak silním jak se tváří, tak by mě už z drápů nepustili.” A jelo se a já se cítil jako znovuzrozený. Měl jsem vztek. Celý týden jsem v sobě vedl jakýsi zápas a vyhrál jsem, jako bych začínal novou fázi svého života. Přijal jsem rukavici hozenou od SKÁLY a teď půjde o celou bytost. Neodpustí mi to ALE JÁ TAKÉ NE! V úterý jsem přišel na představení trochu dřív a sledoval plnící se sál a zjišťoval: LIDI TU JSOU! Pro jistotu jsem si vzal pohodlnější oblečení, ale jak jsem nadechoval atmosféru, jevilo se mi nemožné, že by se mohlo něco stát, ale bylo neuvěřitelné - i to se stalo. Je to vůbec z tohoto světa? Vždyť ONI ZDE NEŽIJÍ… skrývají se, chodí nenápadně, oblékají se jako SKUTEČNÍ LIDÉ! Očumují a hledají mezeru, kterou by sem mohli propašovat svoje prvohory. Publikum mě přivítalo potleskem a já měl radost všech radostí. BYL JSEM DOMA! Byl jsem ve svém prostředí a stálo za mnou deset let písničkaření a spousta písniček, že na představení vyjde sotva dvacetina. Začal jsem lidovkou, publikum se hned svižně přidalo a zpívalo se mnou a já začal zpívat o sobě:
… pojď se mnou milá
Jsem jeden za šťastných, kteří cítí dotyk těch, kterým se otevírá a je to jako by člověku podávali ruku, dvě ruce se dotýkají zvukem potlesku a je v tom slyšet, že se slyšíme, že se chápeme, že jsme pohromadě, že jsme na světě živí vedle sebe. Je krásné být zpěvákem, je krásné zpívat věci, které nosím na duši a ve šťastném okamžiku je vyslovím sobě a mohu je potom vyslovovat i lidem, zpívat svědectví o silném okamžiku těm, kteří si přišli poslechnout toto svědectví o mé intimitě. Ale nepleťme si to s dokonalostí, s ornamentem a technickou zručností, s akrobacií hlasu a hry. To přišlo později. Umění je kouzelná mezilidská dohoda, že si uděláme „zvláštní čas”, kdy veřejně a nahlas vypovíme to nejkrutější a nejintimnější, kdy do zdi skutečnosti vybouráme okno a jím necháme nahlédnout do vnitřností srdce a prožitku, kdy odkrýváme vše, pokud je to řečeno dosti svobodně a dravě, velkoryse, upřímně a pokorně, kdy to nejvnitřnější postavíme před sebe a mezi sebe a všichni dohromady můžeme prožít co jen dva prožívají při milování, prožít vzájemnou nahotu, zrození z vnitřní nahoty, narození. A to je umění. Dokážeme být spolu nazí a jaksi marní, neboť se noříme do sebe, do své pohlavnosti a jemnosti, vstupujeme do skrytého světa, aby on vstoupil do naší neskryté skutečnosti a tím byl stvořen svět. Svět který nás hladí, kolébá, který nám nadává, okřikuje nás, ale slovy otce, sestry, milence, dítěte - kdy potkáváme svět jako naši rodinu a je to víc než rodina biologická. Ta může být nešťastná nebo nebýt, nebo náhodná nebo na útěku, vzpoury a nenávisti. Ale tato rodina jako pocit příbuznosti se světem, je víc. Umění nás může přijmout, nalézti nás a dát smysl životu i kdyby člověk neměl jediného příbuzného a blízkého.
|