POSTAVY NOCI


Slunce teď jinak kreslí stromy
které tu stály za noci
postavy v tichu vyšly ze tmy
po chladném dechu půlnoci
vyprávěly si o odvaze
měsíc byl jasný na obloze
kde hvězdy žhavost utrácí

Měsíc byl v půli, přesto cele
skicoval bledou rovinu
a já v své duši, ve své cele
snažil se schovat do stínu
do stínu snu a zapomnění
skryt před dravostí rozednění
že též jak pára pominu

Byl to jen pohyb, náznak kličky
kolem jehličí modřínu
netopýr vzbudil v dálce sýčky
čas se změnil ve vidinu
kdy anděl v tichém zamyšlení
význam každého slova změní
a přikryje jím krajinu

Tápal jsem dál po cestě lesem
nepoznával, co dobře znám
došlapával nejistě na zem
neztracen, ale přesto sám
před smrtí každý z nás jen slyší
a duše už si křídla suší
možná na cestu k výšinám

Nevíme nic a v každé chvíli
další tajemství rozkvétá
jako bychom denně paměť pili
cizí jsou léta prožitá
léta a týdny v zapomnění
jak dávné město v rozvalení
z řeky zůstanou koryta

Teď však, když slunce obraz kreslí
v barvách a jasném obrysu
a člověk v tónech duhy myslí
písmem zlatého kanfasu
půlnoční chlad a noční stíny
ve kterých žijem život jiný
míjivě doufá ve spásu