seznam
zpět

VNITŘNOSTI ZVÍŘAT (S1 M2)
hudba Vl. Veit, 1974

Lehce se mi vysměješ pro to slovo osud
Prstem ústa zastavíš, řekneš: Už se probuď
Zacinkají penízky, koupíš si mě za smích
Ukazuješ panenku, vystřel ji na špejlích

A já tiše zavřu oči před královnou nebe
Nechám se pohladit dlaní, která teplem zebe
Ptáček zpěváček chycený v kleci zlatých drátů
Ponořený v nesmrtelnost, držený za patu

Ty usneš do mléčné dráhy, roztočíš si vlasy
Poodhrneš závoj krásy i co pod ním děsí
Tokem snovým rozliješ se před obličej jeho
Mlčením zazpíváš ze sna: Neodlétej tího

Venku v modré tmě za oknem tichounce ve smutku
K zahalení studu v tváři přidržuje smrtku
Člověka syn s tichem v srdci stojí, jenom mlčí
Srdce ještě stále věří, oči však už pláčí

Někde dole na ulici mnohohlas zní: Nechcem
Nechcem aby bylo vidět, koho dneska sápem
Rukou nacházeli na zdech pokličkový román
Uměli číst mezi řádky zahanbujících reklam

Nesáhnul jsem po oděvu, nesvlékl svědomí
Klapotem nohou rozhoupal šeřící se stromy
Rozehnal je kolem hlavy, přitáh dveře domu
Za nimi jsem našel puklou betonovou stěnu

Škvírou vyzradil mi svatou symboliku planet
Kázat cestu nemusíš jim, pouze prosím, nepleť
Otevři jen oříšek, sami jádro najdou
Neprocházej vědomostí, tiše projdi pravdou

I já stojím přede dveřmi, čekám, až mě pozvou
Musím lásku pořád nést, však se rozpomenou
A ty víš, co chci tím říct, až nožík se jim ztupí
Ztupí se jim o hůl, kterou nosívají slepí

Onen pustí smečku zvířat slunečního kruhu
Hvězdičkama, perličkama zlomí jejich snahu
Křížem nadzvednul jsem orloj kolmo od hlav jejich
Pomalu se vzdaluji, kříž nechávám na nich