seznam
zpět

VELKÉ POSLÁNÍ (S1)
1972

Ptal jsem se: Člověče, kdeže ses tu vzal
Člověk nic neříkal, v údivu zůstal
Pak řekl tichounce: Prostě se tak stalo
A tak mě napadlo, že je to snad málo
Že je to trochu málo, takové vědění
Vždyť přece mluví se o velkém poslání

Vzpomněl jsem na noci vášnivých objetí
A co jsme dělali, aby nedošlo k početí
A na tu bezdětnou, co byla na konci sil
Zůstala opuštěná, ten druhý šťastně žil
Říkala, že naději má jenom v umění
Ten druhý promlouval o velkém poslání

V poledne jsem spatřil ze školy jít děti
Z balkónu někdo řek: ten čas ale letí
Před chvílí jednoho jsem v kočárku vozil
Byl zcela bezbranný a včera se ženil
Bude se dobře mít, má mnoho nadání
Ten jistě naplní své velké poslání

Viděl jsem stařenu tlačit hnusnou káru
Hledala odpadky a ztrácela víru
A za ní žena šla, nohy jak mramor v chrámu
Poprsí - dva majáky kolemjdoucích mužů
A boky zvlněné v mocném volání
Žádostně a blaze snila o velkém poslání

A děti na písku a báby v starobinci
V blázinci doktora a stopaře na silnici
A holce za výstřih a z Vyšehradu dolů
Soukromý zápisník a zásuvka stolu
Otevřel jsem knihu a dal se do čtení
Bylo tam napsáno o velkém poslání

Píše se, mluví se, ale za vším leží ticho
Lehce zem otevře nenasytné břicho
Přichází s úsměvem opilí dva hoši
Jsou za to placení, pozůstalí mlčí
Opilí, blázniví, ve smutečním odění
Zmateně vzpomínám na velké poslání