UTONULÁ
hudba J. Hutka, text J. Hutka, 1974

Vinu, co cítím před opuštěným domem
Pil jsem do dna před její tváří
Usedla k hostině před rozkradeným stolem
Prožitky noci si nacházela v snáři
Rozhodila ruce jak hospodář zrno
Co k večeru bude ptáky sezobáno
Ulicí se hnala jak větrný vír
Ten, co špínu žene přes špinavý papír

Dívala se pohledem včerejších novin
Bolest přijímala s nevědomostí světic
Na hladinu řeky se lepil její stín
S nadějí, že pozůstalým zanechává nejvíc
V kapse tichý pozdrav Nelze tady žíti
Pod tím sluncem tmy, co do našich dnů svítí
Délku procitání odmítla dál měřit
Než žít v nevolnictví, zvolila si nežít

Na jejím místě zůstal děs ze svobody činu
Děs, přes který poznávali malí svoji malost
Zamlžili zrcadlo a nepřiznali vinu
Konstelací planet sobě rozdávali milost
Vzájemně si dali dvoje rozhřešení
Proseli se sítem vlastního odpuštění
Svědčili si, že oni nesejí ten prach
Kde stopu poslední otiskne sebevrah

Nějakou dobu chodili vrávoravým krokem
Mluvili o smrti a o zlém počasí
Ticho po otázce zaháněli hlukem
Vytáčeli číslo, kde se nikdo nehlásí
Jen blázen vykřikl, že vinu doby
Nesem mi bez tváře, co chceme být slabí
A že skutečnost s bílou holí kráčí
Pro naše rozhodnutí mít zavřené oči

Před sluncem ukryl se pták letem pod mraky
Narazil na vítr a ucítil zvedání
Zaplet se do slov a do sítě s bodáky
V krajině svědomí ucítil řezání
Jak s oprátkou doby navlečenou na krku
Pokorně se ptala: Kdo mi skopl stoličku?
Její naděje jen narazila na zeď
A v žijících slaví její čin nepaměť