2024


  2023


  2022


  2021


  2020


  2019


  2018


  2017


  2016


  2015


  2014


  2013


  2012


  2011


  2010


  2009


  2008


  2007


  2006


  2005


  2004


  2003


  2002


  2001


  2000


  1999


  1998


  1997


  1996


  1995


  1993


  1990


  1989


  1986


  1984


  1981


  1980


  1979


  1978


  1977


  1976


  1975


  1973


  1971


  1970


  1969


  1968


  1966


  1965


  Národ sobě - a Klausovi

Václav Klaus se se zlou potázal, když nedávno vynesl - navíc jako výstup ideové konference ODS - národní vlasteneckou kartu. Vlast, národ a stát jsou úhrnem "přirozená entita", se kterou se člověk identifikuje (ztotožňuje), napsal. Stát je "zorganizován" kolem národa, podotkl. Uličkou hanby mezi vztyčenými ukazováky politiků a komentátorů a v dešti jejich kritických slov kráčel pak předseda Poslanecké sněmovny po celý týden na pranýř, kde ho již symbolicky očekávali - tisíckrát potřeni dehtem a posypáni peřím - ostatní nacionalisté, autoritáři a nepřátelé občanských principů, všichni ti regionální xenofobové a obsluhovatelé závor před globálním světem, ba fundamentalisté půdy a krve, kteří se nám znovu připomněli právě odpískanou válkou na Balkáně. Ovšem, je to přece Klaus, a tak nehnul brvou a jako by se pořád cynicky usmíval. Jedná se však o bolavé a štěpné téma, které je nutno uchopit se vší vážností, nejen hnout nad ním brvou, ale i promyslet. Myšlení bolí. A jde to ztuha, když všude duní světoobčanské fráze o údajně mytologickém strašáku globalizace. Jako by loni nebylo až na poslední chvíli odvráceno nebezpečí uzavření Multilaterální dohody o investicích (MAI), která dávala všechna práva nadnárodním korporacím a žádná práva státům. "Stejně - na základě dvoustranných dohod - už máme, co jsme chtěli," pravili bez přehnané nadsázky ti, kdož v této kauze utrpěli "porážku". Jde ztuha seriózní analýza vlastenectví a národa, zasahuje-li do "diskuse" skandování - policií ukázněně doprovázených - holých lebek: "Nic než národ!" To se pak ani nedivím tak vnímavému písničkáři a publicistovi, jakým je Jaroslav Hutka, že od "nevinného" vlastenectví a národní soudržnosti varovně rýsuje fatální přímku k nacionalismu, násilí a genocidám. Ale nemohu nějak zapomenout, že právě on za starého režimu před námi hudbou rozevřel neopakovatelnou "nacionalistickou" krásu Sušilovy sbírky národní lidové poezie. Nikdy nezapomenu na Hutkovu píseň o Národním divadle, na její první verš Krejcar po krejcárku, národní vzbouzení. A na refrén, který tenkrát byl přirozeným emancipačním chorálem publika, políčkem do tváře tehdejším "internacionalistům": Chceme být národem, národem sobě... Máme se dnes za to "poblouznění" hanbou propadnout do kanálů a chodit už jen jimi? Nejsem si jist. Váhám nad pozitivními důsledky a souvislostmi zjištění šéfa Unie svobody Jana Rumla, že "národním státům odzvonilo". Mám dojem, že v tomhle novém internacionalismu se zase skrývá nějaká zásadní chyba. Zdá se mi totiž, že se špinavou, zkrvavenou vodou nacionalismu holého lebkounství, krve, půdy a netolerance je tu vyléváno, ba podřezáváno dítě občanství a demokracie. Jan Ruml a mnozí, velmi mnozí s ním v upřímných obavách kategoricky říkají: národní zájem, nebo zájem občanů. Omyl. Nebylo by zájmu občanů ani občanů vůbec bez vzniku národních států a mimo jejich rámec. Pojem národ v moderním smyslu poprvé použila Francouzská revoluce proti starému režimu jako synonymum slova lid. A právě tento demokratický smysl za poslední dvě století utvářel národní státy s jejich povinnou školní docházkou a čím dál obecnějším volebním právem, s jejich demokratickými institucemi, reprezentací zájmů, dělbou moci a individuální svobodou, o níž se nadnárodnímu křesťanskému středověku ani nesnilo. Vyloučíme-li - a to udělat musíme vždycky - rasové a etnické definice, potom národ, lid, občané a stát jsou pojmy šťastně zaměnitelné. Tohle všechno je stále ta společnost, kterou dodnes i sociologové bezděčně rámují celnicemi. Jistě, národ byl bezpočtukrát politickými elitami zneužit k systematickému zabíjení cizích i vlastních občanů, stejně jako (liberální) svoboda, (sociální) spravedlnost nebo (křesťanská) láska. V polemikách s Klausem mezi řádky probleskují právě tyto obavy, oprávněné v čase složitých problémů a jednoduchých, holohlavých řešení. Mají navíc pravdu všichni, kdož říkají, že společnost celnice již prolomila a stala se společností globální. Ve svém tažení proti nacionalistům však zapomínají, že totéž se zatím zcela nepodařilo demokracii, až příliš svázané s kolébkou národního státu. Asi bychom neměli ve světoobčanském zápalu a v lítém boji s Klausem na informačních a jiných dálnicích globálního světa zmačkat a zahodit jednou již dosažené hodnoty jako prázdný kornout od McDonald`s: dosavadní míru individuální svobody, možnost skutečné volby, reprezentace a kontroly elit. To by pak byl národ proti sobě, to by si občané "krejcar po krejcárku" nadělili neobčanství.

  Právo, 1999-06-12, Martin Hekrdla