Jaroslav Hutka - písničkář a skladatel

S Janem Rosákem zavítal do rozhlasového studia i písničkář a skladatel Jaroslav Hutka. Dozvěděli jste se například, jak si sám ke svým narozeninám v olomouckém pivovárku Moritz uvařil 800 litrů vlastního piva.

Audio nahrávka ZDE (mp3, 26 MB)

foto Jana Chládková Vám všem, kteří nás posloucháte, přeje dobrý den Jan Rosák. Hlásím se s Tandemem. Vy dobře víte, že tady určitě nesedím sám, protože tandem, to znamená dva. Pozvání přijal písničkář, skladatel, výtvarník, muž opravdu mnoha profesí, v neposlední řadě básník Jaroslav Hutka. Vítám vás, dobrý den.
Dobrý den.

Jak jde u vás život, tak to nám prozradíte určitě hned po úvodní písni.
/ Písnička /
Tak to byla úplná novinka od Jaroslava Hutky, skoro úplně ještě teplá, viďte, přímo.
Ano, je ještě teplá, čerstvě nalisovaná. To jsou, to se jmenuje Bílý slon a celé CD a jsou to vlastně dětský písničky, který jsem tak za poslední 2, 3 roky si sbíral, většinou po cestách, většinou z jižní Francie a z takový jako radosti.

Já jsem tam slyšel takový ten náznak jaksi, takových jako francouzských nějakých lidových, je to tak? Jo, je to tam slyšet?
Tak francouzských lidových to nevím, v těch se tolik nevyznám, ale je to určitě Francií ovlivněný, protože jsem to tam dělal tam na jihu v tý krajině a u každý písničky, u každýho textu teda mám vzpomínku vždycky na to okolí, kde jsem, protože já jsem to dělal takovým malířským způsobem, že jsem měl takovou tu stoličku, jak mají ty malíři v plenéru a vždycky jsem někam šel a kde se mi líbilo, tam jsem si sedl, jsem se rozhlížel a čekal jsem na nápad. A psal jsem si to do mobilu, takže to bylo všecko takový jednoduchý.

No a přemýšlel jste o tom, pro koho to bude potom?
No tak nějakým způsobem jsem si předtím představoval, že by to mohlo být pro děti, ale to si člověk špatně představuje. Ono to víceméně je tak, že každej z nás dítětem byl a některý z nás si to nechali, některý to zazdili, že jo, takže tak trochu jsem vlastně přemejšlel na sebe, na dcery a tak jako na to základní, protože první, co jsme se v životě vlastně dozvěděli o světě kromě rodičů, jsou zvířátka. Ty prostě přilezou za děckem a to v člověku zůstává a to je taková, jak jde člověk po zvířátkách zpátky, no tak se do toho dětství dostane tak jak tak.

To je pravda, ale když říkáte, nebo když jste nazval tuhle tu písničku Bílý slon dokonce celý CD, mně to trošku připomnělo, nemáte náhodou na CD z Lucerny z toho 90. taky písničku o slonech?
Ano, ano. To jsou Čtyři sloni.

Že jo, to jsou Čtyři sloni. Ti vás nějak pronásledujou ti sloni.
No ne, to mě teda pronásledovalo StB a to jsem ...

To jsou sloni, teda.
... no vidíte, vy to umíte dát dohromady, že já bych si tu souvislost neuvědomil.

No prosím.
Ale to jsou jiní sloni, protože tehdá jsem byl obviněnej z nedovoleného podnikání, že dělám, že jsem umělec a přitom znalec umění potvrdil policii, že nejsem umělec, takže jsem byl podvodník a tím pádem to bylo nedovolený podnikání. Takže a obrana proti tomu byla taková trošku komplikovaná, protože tohle to už je na hlavu postavený, tak jsem tehdá napsal vlastně místo obhajoby píseň Čtyři sloni, kde jsem tomu StB vysvětloval, jak to vlastně, jak k těm milionům přicházím.
/ Písnička /
Jaroslav Hutka je u nás v Tandemu, teď jsem málem řekl jako doma, ale to zase ne tolik, každopádně potřetí jste u nás, víte to? Už, už vaše třetí návštěva.
Já si právě myslím, že ta první byla ...

Ta byla kdysi.
... dávno tomu.

Ta další byla zhruba před 2,5 lety asi taky, no a teď tedy. A já si pro tyhle ty třetí návštěvy u nás připravuju na hosty takové speciální otázky. Například co jste v životě ještě nestihl a rád byste to napravil? Vy jste můj ročník, my jsme stejnej ročník, takže já si tak dokážu představit, co si asi člověk v našem věku tak ještě předsevzal, jako co ještě udělat. No tak co u vás?
No u mě je to jedno takový, řekl bych, zvláštní trauma z puberty, protože tehdá jsem se rozhodl, že budu malířem. Šel jsem do Prahy na výtvarnou školu a opravdu jsem se tomu věnoval na 100 %. Až do těch, já nevím, 19 let, kdy mě, jsem opustil pak školu, tam byly nějaký problémy, ale prostě jsem se rozhodl, že budu tím malířem a tehdy jsem potkal Láďu Fajta a ten mě vlastně přemluvil, abych s ním zkusil písničkářství. Říkal, víš, ty budeš psát texty a já budu psát muziku. Ani jeden jsme předtím nic takovýho nedělali. Ale pustili jsme se do toho, já jsem si říkal, to je fajn dobrodružství, byl rok 66, to byl takový rok plnej nadějí. No tak jsme se do toho pustili. V 67 jsme začali vystupovat a já jsem si říkal, to bude na 2, na 3 roky, to je příjemný se sdílet s publikem to, co člověk nese, že jo, to je něco jinýho než malířina, a pak jsem si říkal, vrátím se. Jenže přišli Rusové a nešlo se vrátit. To už by byla zrada. A najednou roky se nastavovaly, nastavovaly a já jsem uvízl písničkářem a kolem 60. mě to začalo tlačit, že nejsem tím malířem. A tehdá na prázdniny jsem si udělal 2 měsíce volno, před tou šedesátkou, to v roce 2006 a že budu aspoň 2 měsíce malovat na chalupě krajinu. No všechno jsem si na to pořídil, ale bál jsem se rozbalit barvy, protože jsem říkal to bude blbý, to je jako po 40, po 50 letech, že jo, to, to nejde. A v tu chvíli ze mě začaly po 10 letech nepsání písním začaly vypadat písňový texty krajinomalebný, takže tím jsem začal. K tomu jsem začal psát dětský, to bylo první CD těch dětskejch, to jsem hned zvířátka. Pak jsem začal psát nějaký politický věci, pak v jižní Francii jsem pokračoval. No a tahle ta, tenhle ten nedostatek, kterej mě mrzí, že nejsem malířem, mě znovu přihnal, ale opravdu jako natvrdo zase k písničkaření, takže od tý doby to je, já nevím, 120 písní napsanejch.

No, já jsem si dokonce přečetl, a to mě zajímalo, jestli jste tohle to nechtěl někdy napravit, že vás v podstatě ve 3. třídě nevzali do hudebky, že jste na ní byl prej starej.
No ano, to jsem jim do dneška nezapomněl ...

Že jo, no já bych ji to taky teda neodpustil.
... protože to je takový jako, že člověk měl jet snad na olympiádu ve 12 nebo co, takže v 3. třídě už, ne to mě otrávili a řekl bych, to mě poškodili na celej život. Já netušil, že se budu zabejvat muzikou, ale pak jsem na kytaru sáhnul poprvé v 19 a to už, i když jsem se snažil, ono je to pozdě. Tam z toho dětství, kdyby byl nějakej základ, tak by velmi pomohl. No takhle pitomci, no.

No pitomci, ale vy jste jim dal fleka a ukázal jste jim to.
Ale kdybych věděl, kterejm, oni to sami nevědí ...

Oni už nejsou.
... kdyby bylo možný tu karmu dotáhnout a vidíte, vy jste mě poničili a teď se podívejte, jak to vypadá strašně, jak to mohlo bejt lepší.
/ Písnička /
Další milník naší cesty třetím kolem návštěvy Jaroslava Hutky, je zastavení u hrdiny mého dětství, tedy vašeho dětství samozřejmě. Každej z nás měl nějakýho hrdinu v dětství, většinou to pocházelo z knížek nebo, nebo z filmů. Já se pamatuju, to teď na sebe prásknu, já měl takovýho strašně vysněnýho hrdinu Juráška. To byl film Jurášek, válečnej film, když jsem ho nedávno viděl, tak jsem se trošku zastyděl teda. Ten film je tak blbej, ten Jurášek je tak nepravděpodobnej, no nicméně ty dětský oči jsou jiný, že jo. Měl jste taky takovýho nějakýho hrdinu?
Víte, že si ani nevzpomínám. Prostě pro mě hrdinové vždycky byli takoví králové, který vedli nějakou bitvu nebo takhle a většinou jsem si představoval, že jsem to já.

Jo, no jasně samozřejmě.
Za to se dnes taky stydím. Ale tak to bylo. Tyhle ty hrdinský takový eposy, to jsem si jako děcko jako hrozně často představoval a zároveň k tomu, jak se má vládnout a co všechno jsem zařídil a tak. Ale konkrétního? Já jsem četl hodně, ale že, že by z toho vypadl nějaký konkrétní hrdina, kterýho bych ...

Já měl takovou kliku, že můj strejda měl úpadkovou literaturu v knihovně, takže já jsem třeba miloval Bigglese, toho pilota, jo, nebo Tarzana nebo Léona Cliftona a taky Káju Maříka, no samý úpadkový hrdiny.
No teda Kája Mařík, ten se mi strašně nelíbil v dětství hrozně.

Je divnej, že jo.
Takovej, no, takovej, ale tyhle ty úpadkový věci, jako o ty jsem byl připravenej bráchou, protože brácha byl o 6 let starší a on četl jenom tyhle ty věci a já ho považoval trošku za blbýho, takže jsem měl pocit, jako že jsem ho omlouval ...

Že tudy ne teda.
... přesně, že tudy, to, co čte on, to teda číst nebudu, takže když on si sehnal nějaký rodokapsy, tak já jsem si o starých Incích koupil knížku.

Jo, intelektuál mladej, ano, ano.
No, je to zvláštní.

No ale teď už vážně. Já si myslím, že hrdinové tady samozřejmě jsou. Vy jste se dokonce podílel na tvorbě cyklu v Český televizi Příběhy železné opony a v Zajetí železné opony a tam těch hrdinů jste našel opravdu určitě spoustu.
To je, tam je těch hrdinů, řekl bych nekonečně. Jako problém českých hrdinů je, že je neznáme a že se nesnažíme je znát, že je nemíníme následovat nebo nemíníme si z nich postavit tu historii, která je naše. To je strašná škoda, tím se připravujeme o takový ten zážitek jako co je to pocházet z nějakýho, jak bych to řekl, národa nebo společnosti, která má úroveň, protože má tyhle ty hrdiny.

Máte někoho konkrétního na mysli, kdo je pro vás takovým opravdu velikým hrdinou?
No tak tam třeba jsem narazil Bohumil Robeš. To je asi taky neznámej člověk. On byl zavřenej v 53 na 3 roky nebo 4. Zůstal tam, myslím, 12 let, protože on byl vzpurnej, takže mu tam prodlužovali trest, ale on byl básník, takže on tam psal básně a v podstatě se udržel psychicky, protože on byl věčně na samotkách, on, když jsem to spočítal potom ty kartičky z jeho spisu, tak asi, no skoro 2 roky prožil na samotce. Jako ale na tý samotce i on bejval i v cele sám, ale na takový, v tý betonový, kde jednou za 3 dny jídlo, ale on antickou poezii, vůbec poezii toho strašně ho drželo nad vodou, byl taky věřící, ale myslím si, že tahle ta poezie, co u něj našli, mu vždycky spálili takhle, ale nějaký spoluvězni pak mu něco propašovali ven, přemluvil jsem jednoho vydavatele, že to vydal. A tohle je pro mě velikej hrdina, protože on je dneska usměvavej, klidnej, starej pán a takovej jako smířenej, ale tam se postavil na zadní. A já jsem si říkal, to je takovej ten anglickej gentleman, že má to, to jemný chování, ale když jde do tuhýho, tak opravdu jako ...

Tak stojí zpříma.
Ano. A takovejch tam byla řada. Bohužel, že jo, tam v televizi pak se hádalo, kdy a jak pozdě se to smí, bude pouštět, že to, já jsem říkal, to mělo být hned po Večerníčku, to měl každej vidět. Takže v tom ta naše jako obecná povaha je taková trošku pitomá, že my se necháme připravovat o ty naše vlastní hrdiny. S tím necháme se okrádat vlastně.
/ Písnička /
I osobnost, kterou si dneska vybral Jaroslav Hutka mezi klasiky českého humoru, se dá říct, že je pro spoustu nás hrdinou, možná i dětství, protože provázel určitě i spoustu našich dětských večerů jako osobnost z pohádek, ale on to byl velikánský filozof, vy jste si vybral Jana Wericha. Co je pro vás vlastně Werich? Jestli se to dá říct v krátkosti.
Pro mě Werich je taková jako náplň dětství, náplň puberty. Ty písničky, to sestra byla o 9 let starší a hrála na piáno, takže to jsme si vždycky spolu zpívali, ona hrála na piáno, já jsem to s ní zpíval, takže písničky jsme znali, a potom ty jejich Rozhovory před oponou a pak i s Horníčkem, to mě naplnilo pak i jako období střední školy a takhle, to bylo pro mě důležitý, protože on přesně, on to byl pohled na svět, ta filozofie byla tak jakoby trošku skrytá, někdy řekl něco jako vtipnýho, ale zůstával jakoby u vtipu, asi aby to bylo neprůstřelný pro komunisty, nebo já nevím, ale skutečně byl to filozofickej pohled, protože byl to pohled na svět. Samozřejmě ke konci kolem tý Charty je takovejch trošku mrzutejch otázek, vlastně tam člověka něco zabolí, ale je to těžko už starýho pána hodnotit.

Přesně, unavený, starý, nemocný pán.
Ale je fakt, že díky němu ta puberta byla daleko veselejší a hnedka taková jasnější.

To je pravda. Zmínil jste tady tu úžasnou dobu, kdy s Miroslavem Horníčkem dělali představení v Divadle ABC a ty slavné předscény. Tak určitě nebudete namítat nic proti tomu, když si jednu pustíme.
No to vůbec ne.
/ Ukázka /
/ Písnička /

Ještě jste, pane Hutko, členem čestného předsednictva občanského sdružení Společnosti pro trvale udržitelný život?
No, abych pravdu řekl, asi, asi jsem, ale teď s nima vlastně nejsem vůbec v kontaktu. Nějakým způsobem to nastalo, že nekomunikujeme, ale dostávám od nich stále materiály a jsem si říkal, musím je navštívit. Já jsem se stěhoval mezi tím a jak ten život chodí, najednou rok, dva, tři a tak odfouknou a ....

To je jasný. No ale mně se to moc líbí, Společnost pro trvale udržitelný život, to je jaksi velice prospěšná záležitost.
No to je velice podstatná, protože to je otázka současnýho světa, protože jaksi víme, že žijeme nad poměry, že víc si od tý Země bereme a jako než aby ta Země to nadlouho vydržela, že jo, abychom prostě těm příštím generacím prostě taky něco nechali z toho, co ta země si ty miliony let ukládala, takže tam je vhodný opravdu se posunout k tý filozofii, že budeme spotřebovávat přesně tolik, kolik prostě je možný v této chvíli z toho světa dostat. A ví se, že sluníčko za Zemi jenom vypálí za hodinu tolik energie, kolik mi potřebujeme na celej rok lidstvo. Teď jde o to, umět tu energii vlastně zpracovat, a to je celý.

To je ono, to je ono. Myslíte si, že je na Zemi tady někde u nás místo, kde se to třeba daří a kde třeba byste chtěl žít a kde je vás vlastně vůbec nejlíp? Vy jste, málem jsem řekl světoběžník, ale takový evropaběžník, protože jste prošel několik evropských zemí. Německo, Holandsko a tak dále. Ale kde je vám nejlíp vlastně?
No tak v létě je mi nejlíp v tý jižní Francii. Tam je, tam se cejtím prostě v létě doma. Tam nějak patřím. A ono tam, kam jezdím, tam je to trošku v horách, takže vlastně ty stromy a ty zvířátka ty jsou podobný tomu, co je tady, akorát to počasí je takový lepší, krajina je širší, volnější než tady. Ty potoky jsou čistější, protože se spousta lidí odstěhovala a ta krajina se vrací jakoby do tý původní přírody. Tu nechávají bejt. No a na zimu já jsem si zvykl na jižní Indii.

Vážně?
No, státeček Goa, to je křesťanskej státeček a tam prostě je taková, taková vesnička přímořská Agonda, uprostřed pláže obrovský stojí kostel svatý Anny a všichni křesťani mají portugalský jména, že jo, ty hinduisti mají zase svý, a je to taková úplně zvláštní místo. Já jsem před, to už bude pomalu 5 let, hledal klidný místo, kde bych mohl dokončit knížku nebo tři knížky z exilu. A to já jsem říkal, to já potřebuju klid, abych mohl denně to číst, abych nezapomněl, co jsem napsal, že jo, to nelze, když v běžný sezoně, a někdo mi poradil, hele, tam je taková bezvadná vesnička, kam jezdíváme, v jižní Indii, já jsem říkal, proč ne, jižní Indie. Letenka byla levná, pobyt tam taky levnej, tak půjčili jsme si na pláži takovej bambusovej domeček na tyčích, takže to bylo nádhera, že každej den jsme viděli zapadat sluníčko a ten oceán a pod tím domečkem byl prostor, tak jsem si tam koupil takovej stůl a židli, takže pod tím jsem prostě měl svůj ateliér, tam jsem psal, dopsal jsem tam ta věci a když to bylo dopsáno, tak jsme se vrátili. A další rok jsem, takhle, další rok jsem říkal, ne, nebudu závislej, nebudu jezdit na to samý místo, ale pak ještě o rok později jsem říkal, ne, já to místo chci vidět znovu, tak jsme tam jeli znovu na 3 měsíce a teďko jsme tam, loni, byli na měsíc a půl, no a chtěl bych zase na zimu někam do Asie. Já bych chtěl tam, ale přítelkyně říká ne, tam už prostě, tam už jsme byli přes půl roku dohromady, já už tam znám každýho toho hinduistu i každýho křesťana, je to takovej vsak, jako když člověk jede do svý vesničky na chalupu.

No právě, to taky není špatný, že jo, jezdit někam, kde vás mají rádi a kde se znáte, ne, že jo?
/ Písnička /
To, že Jaroslavu Hutkovi není samozřejmě jedno, co se ve světě děje, natož co se děje u nás, to je o něm všeobecně známo, ale já vám teď dám takovou pravomoc. Co kdybyste tady dělal prezidenta, co bysta zařídil? Zkuste si to představit, najednou zničehonic. Co byste zařídil jako první třeba?
No to je problém, kterýho prezidenta, že ten záměr byl, prostě mít toho prezidenta jako je třeba v Německu, kterej je jenom taková ta ...

Reprezentační postava.
... reprezentační postava. Ale v tý ústavě je to napsaný nejasně, protože ta ústava se šil a horkou jehlou, že jo, to bylo v tom, kolem toho roku 92 vlastně se pořád nevědělo, rozpadneme se, nerozpadneme se, bylo to takový, takže ti právníci tak jako něco připravovali, připravovali, pak viděli á, přituhuje to, tak začali tam vyšívat různé paragrafy, ale fakticky nikdo z nich ani neměl tu zkušenost a nemohl mít, copak ty slova, který si tam napíšou, co budou znamenat a jak se to dá vyložit. Takže dneska to vypadá tak, a tomu Zemanovi, já mu nefandím, ale nedivím se mu, že ty pravomoci by si chtěl převzít, protože ono se zdá, jakoby ty politický strany se nedohodly, anebo ukázaly se neschopnejma, prostě ten stát vést tak, aby lidi, který jsou obsahem toho státu, aby byli spokojený se svým životem, protože to je smysl státu, udělat svý obyvatelstvo spokojený. No, takže když bych byl prezidentem, tak bych asi první se teda pokusil fakt jako vyjasnit, jaká bude moje role. Mám teda tu moc nebo nemám tu moc? V případě, že nemám tu moc, tak jak můžu zatlačit na to, aby ty, co tu moc mají, aby ji používali vlastně správně, protože to je takovej ten problém. No ale tam by se ukázala velká bezmoc, protože tam je najednou to, politici kradou, teďko víme to, tušíme to, ale to se musí tady dokázat a teď a najednou to musí fungovat prostě prokurátor, musí fungovat soudce, musí fungovat takovej celek, takže možná nejideálnější je, no já nevím, bejt nějakým dobrým příkladem, aby, aby to zapůsobilo na lidi tak, aby chtěli následovat, protože jako násilím se to nedá.

To je pravda.
A jedinec prostě sám svojí mocí jako toho tolik nezmění, ale může změnit, když se stane velkým příkladem.

No já myslím, že nejlepší by bylo opravdu bejt asi takovým tím německým typem prezidenta, bejt jaksi váženej, a nemuset nic zase moc rozhodnout, co?
No ano, to je, no to bylo nejlepší, protože on to třeba ten, mají tam teď toho Gaucka, to je velká figura, že jo, to je disident, taky bejvalej, a on má tu autoritu takovou tu morální, takže on komentuje věci, a ty jeho komentáře mají dopad, ale on nemá tu zodpovědnost, že by to měl měnit. Teďka má proti sobě tu Merkelovou, která zase naslouchá, takže já si myslím, že v Německu to mají teďko zrovna docela dobře rozložený.
/ Písnička /
No tahle ta písnička, ta je samozřejmě hodně známá a mně se teď hodí, protože já se vás chci zeptat na takovou věc, tehdy kvůli tomu textu vás zadržela policie v cele, mám to napsáno, 48 hodin a že máte tím pádem nárok na rehabilitaci s touhle tou souvislostí a že pobíráte tudíž jako odškodnění a teď pozor, k důchodu 4 koruny měsíčně. Je to pravda?
No je to pravda.

To je přece tak úžasný.
Je to úžasný. Já sám jsem byl tím zaskočenej, protože já vlastně jsem o tu rehabilitaci moc neusiloval, ale právník mě přesvědčil, že to mám podat, protože už jako precedens to má hodnotu nejen pro mě, ale pro spoustu lidí, protože ti komunisti nebo ty bolševici v podstatě si navykli lidi tak sebrat na těch 48 hodin jen tak a to už byl trest, to už byl člověk vlastně 2 dny zavřenej a vlastně byl jenom zadrženej jakoby pro podezření, pro výtržnost, že jo a to ty soudy tady neřešily, protože výtržnost nebyl politický a blabla, že jo, takže to začal ten právník teda na tom mým případě jako hnát, že to bylo politický, že to nebyla výtržnost, že ten režim prostě couval jako takhle do podvodů a že teda ono se to musí vlastně dát s tou žádostí o to odškodnění, protože jinak vlastně se soud může zeptat, no tak dobře, tak to bylo blbý, ale proč to dáváte. Takže tam ten důvod. Ale obsahově ten důvod byl politickej, aby se to uznalo, že to bylo skutečně politický zadržování. A no tak dobře, došel k tomu, byl jsem rehabilitován, trvalo to teda několik let, to chodilo od soudu k soudu a takhle, až to skončilo u Ústavního soudu, který napsal úplně nádhernej rozsudek, ten by mohl jít rovnou do knih o výkladu práva a tam přišel ten moment úžasnej, že mi potom tam právník oznámil, že dostávám 4 koruny měsíčně.

To je takový výsměch, ne to je opravdu sranda.
Ale ještě neskončilo to, protože on, já jsem byl dvakrát zadrženej na těch 48 hodin, takže on podal i na to druhý vlastně žádost, že to se musí zvlášť takový. To už proběhlo taky. Tam Ústavní soud potom po dlouhým tahání to taky uznal, a tam jelikož je to druhý, tak tam dostanu 2 koruny.

Já už jsem se těšil, že dohromady 8 a budete mít jen 6 teda.
6 no.

6 korun. Kdyby to bylo potřetí, tak už byste dostal jenom korunu. Pak už byste musel něco vracet při těch dalších možná.
To je možný.

No tedy to jsou věci, to jsou věci. No já od tohohle toho smutnýho humoru přejdu k něčemu, co mě opravdu nadchlo, protože vy jste si k narozeninám údajně, tady jsem si to přečetl, že jste si uvařil sám pivo. To je nádherný. To se mi moc líbí a navíc v pivovárku v Olomouci Moritz, který znám a kde mají opravdu dobrý pivo, je to fakt, že jste si tam fakt uvařil sám pivo?
Ne, nedopadlo to. To je velice zvláštní. Ne, nedopadlo to, protože domluvili jsme se s nima, že teda, říkají, jaký pivo chceš a my ho uvaříme k narozeninám. No tak jsem o tom přemejšlel. Teď jsem si říkal, já prostě já jsem to vzal příliš poctivě, já jsem říkal aha, tak jak se vlastně vaří pivo? A tady už jsme zpátky v Indii, protože do Indie jezdí jeden kluk, kterej si vaří sám v Praze pivo. A rozhodl se tam, že tam bude vařit pivo v tý Agondě, protože to pivo, který mají, se nedá pít. Takže když jsem tam jel, tak jsem vzal s sebou kvasnice, ty tam nemohl sehnat a nějaký takový ty základy, aby mohl, protože ho to napadlo až tam, on tam jezdí vždycky na půl roku každej rok. Tak tam začal vařit pivo a já jsem si říkal, ten mi poradí. A on je inženýr bohužel, takže jsme seděli tam pod palmama nad tím oceánem a on mi vysvětloval, jak se dělá pivo, jak se musí dělat pivo, co v něm musí bejt a jak to mají Němci, jak to takhle, no a po tý příšerný, hluboký, osvětlující přednášce o tom, jak se vaří pivo, jsem říkal, já vůbec nevím, co jim mám říct, aby to uvařili, takže na pivu v Indii, který tam jeden Čech vlastně tahle ta akce zkrachovala ...

Škoda.
... ale, ale já se k tomu vrátím ...

Já myslím.
... protože za ty léta už jsem získal odvahu.

Není všem dnům konec, takže ještě to klapne jednou.
Uděláme to s nima, ano, ano.

Já vám přeju, aby vám to pivo chutnalo, aby vaše písničky samozřejmě chutnaly vašim divákům a posluchačům a prostě ať se daří. Jaroslav Hutka byl dnes hostem na Tandemu. Díky a na shledanou.
Na shledanou.

Český rozhlas, 22. října 2013

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.