ČLÁNKY

ŠAFRÁN s trochou zázvoru

V historii komunistického Československa najdeme celou řadu rozdílů mezi jednotlivými obdobími. I brutální padesátá a normalizační sedmdesátá léta ovšem měla mnoho společného. Obojí spojovala mimo jiné i snaha o kontrolu a ovládnutí společenského života, která často dosahovala absurdních rozměrů.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 začalo konzervativní křídlo komunistů opět upevňovat své mocenské postavení. Po březnových demonstracích v roce 1969 byl za podpory Brežněva do čela komunistické strany dosazen Gustáv Husák. Strana si uvědomovala, že díky předchozí uvolněné atmosféře došlo v mnoha oblastech veřejného života k pro ni nežádoucím jevům, a postupně přijímala různá opatření. Jednou z metod jak docílit „normalizovaného“ stavu společnosti byl také tuhý dohled nad uměním. Dokonce i v těžko postižitelné oblasti hudby bylo snahou docílit stavu, v němž by vystupovali pouze prověření a loajální umělci. Všichni muzikanti museli projít novými, tzv. rekvalifikačními zkouškami. Ve své podstatě šlo o obdobu prověrek a čistek. Ministerstvo kultury ale vše navenek zahalovalo do hesel o kultuře hodné socialistického člověka. Většina těchto rekvalifikačních zkoušek proběhla do konce roku 1974. Mnozí v nich neuspěli, ale byli také tací, kteří k nim raději ani nešli. Zvláště bigbeatové kapely je převážně sabotovaly. Díky tomuto zpřísněnému dohledu, který často vedl až k nemožnosti vystupovat, hledali interpreti jiné cesty, jak se udržet na hudební scéně.

Skulina v systému

Jedním z hudebníků hledajících možnost působit byl mladík Jaroslav Hutka. Ten začal v roce 1972 společně s několika dalšími interprety působit ve sdružení folkových hudebníků, které nazvali Šafrán. Vedle Hutky byli jeho členy i další známí písničkáři: Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Petr Lutka, Jiří Dědeček, Dáša Andrtová-Voňková, Jan Burian, Vladimír Veit, Zuzana Homolová a organizátor koncertů Jiří Pallas. Ve skutečnosti se jednalo o velmi volné společenství. Jak o tom vypovídá Vlasta Třešňák: „Nebyl žádný řád, žádná pravidla, prostě vůbec nic.“ Sdružení bylo neformální a umožňovalo vystupování i nečlenům. Do srpna 1968 si (nejen) folkoví hudebníci užívali relativně volného koncertování. To se pochopitelně v přituhující atmosféře následující po příchodu „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy stalo nemyslitelným. Vzhledem k tomu, že po okupaci zaznamenal folk pokles zájmu, byl Šafrán významným prostředníkem k jeho opětovné popularizaci. Jedinou možností, jak na své koncerty upozorňovat, byly zpočátku plakáty. Dalším zdrojem informací byl překvapivě ofi ciálně povolený časopis Melodie, díky kterému sdružení Šafrán budilo dojem státem uznávané „firmy“. Navíc Jaroslavu Hutkovi v roce 1974 vyšla u hudebního vydavatelství Supraphon deska Stůj, břízo zelená. Když se k tomu ještě přidalo občasné účinkování některých členů Šafránu v rozhlase, není divu, že docházelo ke zmatení dozorčích orgánů. I samotná StB projevila o Šafrán zájem relativně pozdě. I díky tomu nebyl Šafrán zpočátku infiltrován žádným agentem StB.
Protože během sezóny 1974/1975 skončily členům Šafránu platné kvalifikace, museli ukončit svoji činnost v Pražském kulturním středisku a pokusili se absolvovat kvalifikační zkoušky na soubor lidových hudebníků. Co se tehdy přesně stalo, nevíme, každopádně jejich pokus nedopadl zdárně. Sám Hutka tvrdí, že jim komise vlastně oznámení o výsledku zkoušky nikdy nedoručila. Dalším mezníkem na cestě k zákonnému koncertování bylo objevení výnosu Ministerstva kultury o „Odměňování občanů – čelných osobností našeho veřejného, kulturního, vědeckého a sportovního života – při účinkování v rámci různých kulturně výchovních pořadů“. Výnos samozřejmě neupřesňoval, kdo je „čelnou osobností kulturního života“, a Šafrán toho někdy na podzim roku 1975 začal využívat. V praxi to znamenalo, že se pořadatel mohl domluvit přímo s umělcem na jeho vystoupení i na konkrétní odměně, čímž stát ztrácel kontrolu, o kterou přitom tolik usiloval. To, že se Šafránu dařilo bez problémů sjednávat vystoupení, navozovalo dojem, že jde o legální sdružení. V Melodii se o nich psalo i nadále a dokonce se na jejích stránkách vedla diskuse o Hutkově úpravě moravských lidových písní.

Pod dohledem StB

Bylo jen otázkou času, kdy na Šafránu spočine zrak StB. První konflikt s komunistickou mocí nastal v roce 1975. Šlo o koncert v Chocni, kde StB označila obsah písní Jaroslava Hutky jako „velmi nevhodný“ a negativně ovlivňující mládež. Jeho vystoupení bylo hodnoceno jako „ve stylu Kryla“. StB se snažila dostat Hutku na naplnění skutkové podstaty trestních činů hanobení republiky a jejího představitele, a hanobení národa, rasy a přesvědčení. Od trestního stíhání muselo být nakonec upuštěno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Sám Hutka se o tomto detailu dozvěděl až v roce 1989. Někdy v období let 1976–1977 se pozornost státního aparátu zaměřila na celkovou činnost Šafránu. Jedním z důvodů bylo zjištění různých nedostatků v činnosti kulturních zařízení, jako například neuvádění hostů v programu, a dalším bylo povšimnutí si dvojsmyslností v textech.
Protože navenek působil Šafrán jako sdružení legální, disidenti zpočátku neměli o jeho vzdoru vůči režimu tušení. Disent a hudební underground totiž tehdy měli za to, že svobodná scéna nepřečkala rekvalifikace. Postupně však disidenti začali přicházet na vystoupení členů Šafránu a časem se i vzájemně poznávat. StB byla o tomto sbližování samozřejmě informována. Vše vyvrcholilo aktivitou kolem Charty 77, kterou někteří z Šafránu podepsali. A to přesto, že samotní chartisté jim podpis Charty rozmlouvali v zájmu zachování možnosti vystupovat a působit na mladé publikum. Nakonec se vedle Pallase svými podpisy připojili i Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák. Podpora Charty byla pro StB jasným signálem k tvrdšímu zákroku.

Atmosféra přituhuje

StB upozorňovala nižší stupně aparátu na nevhodnost vystupování členů Šafránu. Trnem v oku jí byl především Hutka. Dalším krokem StB ke znemožnění jeho působení byla snaha prokázat jeho údajnou trestnou činnost v „nedovoleném podnikání“. Dokonce podrobila některé jeho koncerty finanční analýze, ale Šafrán se jí nepodařilo zdiskreditovat ani tímto způsobem. StB nechtěla otevřeně překročit rámec zákona, protože si byla vědoma případné negativní odezvy ze strany veřejnosti. Koncem roku 1976 se StB podařilo zrušit českokrumlovský festival, kde měli vystoupit písničkáři z Šafránu. Když se schválení členové sdružení dozvěděli, že dva z jejich přátel nebudou moci vystoupit, sami odmítli účast a tím značně zkomplikovali přípravu celého festivalu. Možným důvodem byly patrně i přípravy k propagační výstavě úspěchů komunistického družstevního hospodářství v Českých Budějovicích. Paralelní průběh folkového festivalu se mohl soudruhům zdát ideově nebezpečným.
Ještě téhož roku změnila StB ohledně Šafránu své záměry. Od sledování a znepříjemňování došla k záměru zrušit jej úplně. Na Jaroslava Hutku byl 13. září 1976 založen signální svazek. Nebylo to pouze z důvodu monitorování samotného Hutky, ale také celého uskupení. StB pochopila, že doposud platné podmínky pro koncertování, které vytvořila různá ministerstva a úřady, jsou příliš volné. Proto stanovila podmínky vlastní. Šafrán ani žádný z jeho členů sice oficiálně zakázán nebyl, ale podmínky pro jejich vystupování byly takové, že se většina organizátorů začala obávat jakékoliv spolupráce. StB se začala čím dál více věnovat i dalším členům Šafránu. Pod podrobný dohled přibyli Vlastimil Třešňák, Vladimír Merta, Jiří Pallas a další. StB se také snažila narušit činnost folkařů skrytými agenty. Jaroslav Hutka vzpomíná na toto období takto: „Jeden estébák mi při mém výslechu říkal, že s Plastic People si to už vyřídili a teď je na řadě Šafrán.“

Sbohem, Šafráne

Situace se stávala neudržitelnou. Začátkem roku 1977 se členové seskupení dohodli, že budou vystupovat každý sám za sebe. Původní záměr „vzájemnosti“ byl tak kvůli tlaku režimu opuštěn. V květnu 1977 se StB uchýlila k drsnějšímu zákroku – k zadržení Jaroslava Hutky. Záminkou se stalo podezření z jeho ne právě kladného vztahu k socialistickému zřízení. Po dvou dnech Hutku propustili s tím, že „pominuly důvody vazby“. Následovala nicméně řada zákazů koncertování a hrozba další šikany byla všudypřítomná. Kuriózní ukázkou (ne)spolupráce StB v Čechách a na Slovensku byla neschopnost zabránit Hutkovi v jeho posledním veřejném vystoupení, které odehrál v Pezinku. Bratislavská správa tehdy upozornění pražské StB jednoduše ignorovala.
Ani ironický případ koncertu v Pezinku nic neměnil na neustálém ubývání možností veřejného koncertování. A tak naopak přibývalo soukromých koncertů. Díky informátorům měla bohužel StB o těchto akcích dobrý přehled a tvrdě pracovala na jejich znemožnění. Neváhala dokonce pronásledovat lidi pouze proto, že byli na těchto bytových koncertech přítomni. Stupňující se nátlak StB u některých hudebníků vyústil do úvah o exilu v zahraničí. Samotný Hutka po emigraci nijak netoužil a zpočátku se chtěl nechat raději i zavřít. Až vyostření situace a neustálé napětí ho přivedly k rozhodnutí emigrovat. Vycestoval v říjnu 1978 na vlastní žádost a pod bedlivým dohledem bezpečnostních složek. Jeho odchod znamenal i symbolický konec celého Šafránu, který dokázal tak dlouho nacházet možnosti svobodného vyjadřování v tuhé normalizační éře.

Jaromír Hánečka pracuje na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu
Živá historie, listopad 2009