ČLÁNKY

Písničkář a spisovatel Jaroslav Hutka prožívá pohádku se šťastným koncem. Koncem sedmdesátých let musel odejít z komunistického Československa, dvanáct let pak žil v Holandsku, kde si ale nezvykl. V listopadu 1989 se vrátil zpátky domů, od té doby koncertuje, vydává knížky a nahrávky z koncertů. Ve volbách, které byly minulý týden, kandidoval do parlamentu za Balbínovu poetickou stranu.

Jsem jednou nohou v politice

Jak jste se sžil s rolí volebního kandidáta?
Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu kandidovat do parlamentu. Napřed jsem se toho lekl, protože v Česku se podařilo politikům dosáhnout toho, že politika působí pouze jako svinstvo, kterého se slušný člověk bojí. Ale Balbínova strana měla jiné zázemí kandidatury, protože je to strana poetická. To mě osvobozovalo od myšlenek, že ve volbách je nutné usilovat pouze o uchopení moci. Tady šlo ještě o uchopení něčeho lidštějšího, co se z politiky úplně vypařilo. Politika se stejně jako za Husáka stala technologií moci. Vstup Balbínovy poetické strany bylo tedy šťastné polidštění voleb. Člověk se najednou mohl nad volbami také usmát.

Nebál jste se, že svou účastí ve volbách něco ztratíte?
Kdybych kandidoval za lidovce, Unii svobody nebo za sociální demokraty, asi by hrozilo, že utopím svůj kredit. To jsou partaje, ve kterých jde o uchopení moci. O ODS vůbec nemluvím, mluvím o těch trošku lidštějších stranách, ačkoliv i ony jsou lidsky vyprázděné. Být jejich kandidát, mohl bych v sobě propadnout a před publikem také.
Balbínova poetická strana je ale jiná. Balbín byl jezuita a vlastenec, což je samo o sobě dostatečná absurdita. Nevznikli jsme se jako strana, která chce vládnout, ale která nastavuje zrcadlo moci. Zůstal jsem v pozici, ve které jsem byl. Jsem sice písničkář a kumštýř, ale vždycky jsem se politicky angažoval. Jednou nohou jsem vždycky jako nezávislý kumštýř v politice stál.

Zatímco jiní využívají otázku sudetských Němců jako předvolebního strašáka, vy se jich už dávno zastáváte. Proč?
Sudetští Němci zde měli po staletí domov, z něhož byli nespravedlivě vyhnáni. Vyhnání navazovalo na situaci před válkou i během války, patřilo k událostem válečných let. Spíš je otázkou, že nejsme schopni brát to, co se stalo, jako lidskou tragédii. Pořád bereme, jako by válka skončila včera a my byli stále v ohrožení. To je nesmírně tupé. Sudetští Němci jsou lidé jako jiní, takže s nimi mluvit musíme.
Vždyť Češi ani pořádně nevědí, že jich nebylo pár stovek, ale tři a půl milionu. Z úcty k historii bychom měli vědět, co se s těmi lidmi stalo a co je s nimi dnes.

Proč se kromě sudetských Němců zastáváte i Romů?
Protože Cikánů se konečně někdo zastat musí. Jsou obyvatelé téhle země stejně jako my, mají stejná práva. Podle zákona a naší slušnosti bychom si měli být rovní. Jenže my jim rovnost nepřiznáváme. Jsou diskriminovaní. Tragické je, že za posledních dvanáct let se jejich situace ještě zhoršila. Lidé mají v sobě zvláštní pocity řešení cikánské otázky, která se podobá nacismu. To je velmi nebezpečné. Tím, že se cikánská otázka zhoršuje, si do budoucna dáváme časovanou bombu. Cikáni tady mají právo žít. Když jim neumožňujeme rozvíjet se stejně, jako se rozvíjíme my, tak v nich tímhle apartheidem vychováváme něco, co se nám vymstí. To je stará věc, villonovská poučka, že nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. My z nich demokraticky děláme druhořadou kategorii obyvatelstva, což je velmi nešťastné. Musíme se jim věnovat a pomoci jim, aby se dostali na naši úroveň. Pokud to neděláme a ještě je zašlapáváme, kazíme vlastní společnost. Sami se vedeme do ostudné situaci, že nedokážeme být normální lidé.

Sám jste zažil osud přehlíženého člověka, když jste čekal na azyl v Holandsku. Jaké máte zkušenosti s emigrací?
Emigrace je vždycky odříznutí od toho, kam člověk patří. Máte pocit, že jste celý a sám sebou, a není to pravda. Sám sebou jste pouze tehdy, když jste zapasován do svého domovského prostředí. Emigrací o zázemí přijdete. Proto nejdříve cítíte v emigraci pocit osamění. Další problém máte s jazykem. O svůj rodný jazyk přicházíte, stává se nejenom soukromou záležitostí, ale zábranou jít dál. Musíte se učit cizí jazyk, a pokud nejste intelektuál, těžko se ho naučíte dobře. Takže jazykově zůstáváte cizincem. Pohodlí domova, kde se umíte vyjádřit, na věky mizí. To je ta veliká katastrofa, protože jazyk z nás dělá lidi.

Proč jste emigroval?
V tehdejším komunistickém Československu mi hrozil kriminál. Největší vliv na odchod měla moje tehdejší žena, která se strašně bála, že budu zavřený. Nejsem žádný patologický hrdina. Jsem normální člověk a uvědomoval jsem si nebezpečí, které hrozilo. Rozhodl jsem se pro emigraci. Nevěděl jsem ale, pro co se rozhoduji, protože jsem nevěděl, co emigrace je. Šel jsem do neznáma a měl pocit, že neznámé se časem stane známým. Stalo se žitelným, a já v emigraci uvízl.

Rozhodl byste se po těchto zkušenostech znovu pro emigraci?
Měl jsem štěstí, že moje emigrace skončila jako pěkná pohádka. Strašidelnost, která do pohádky patří, jsem poctivě prožil, a stejně tak i bezvýchodný pocit, že není návratu. A návrat najednou byl, takže mě čekal šťastný konec. Jsem ale výjimka, skutečně jeden z mála. Takový je osud jednoho z tisíce emigrantů.

Jaké jsou začátky v emigraci?
První rok je velmi těžký. Dochází k jakémusi překořeňování uvnitř člověka. V podvědomí se vám něco děje, na co nemůže dosáhnout. Celá psychika se dostane do divného stavu, který se nedá popsat ani uchopit. Dá se jenom počkat, až to přejde. Trvá to třeba rok, jenže mnoho lidí čekání nezvládlo a zabilo se. Státy, ve kterých se to děje, statistiku nemají. Myslím, že i u nás bude hodně sebevražd uprchlíků.

Všímáte si uprchlíků, kteří žádají o azyl v České republice?
Vždycky se děsím, když zjistím, že někdo emigroval nebo prožívá emigraci v České republice. Mohli bychom mít pro azylanty pochopení. My jsme byla země, odkud emigrovalo mnoho lidí, a měli jsme nároky na Západ, aby tam s emigranty zacházeli dobře. Teď jsme zemí, do které se emigruje, a řekl bych, že tady jsou podmínky emigrantů strašlivé. Tihle lidé se tu neberou vážně ani rovnocenně. Je tady stále pořád divný rasismus. Když má někdo jinou kůži, není na stejné úrovni jako my. Z pomyšlení nad emigranty v Česku je mi velmi úzko.

Když jste se vrátil do Československa, založil jste rodinu. Nalezl jste domov ve chvíli, kdy se vám narodily děti?
Pocit domova jsem skutečně získal přes děti. Děti potřebují hnízdo a vyžadují ho, což je nějaký zákon přírody. I když jsem k budování pevného bodu nikdy neinklinoval, kvůli dětem jsem musel. Předtím byl pro mě domov lidi, prostředí a jazyk. Teď s dětmi začíná být domovem i konkrétní místo, které objevuji skrze jejich vědomí. Jsem zakotvený tím, že tady mám děti.
Teď se stěhujeme z jednoho bytu do druhého a pro mě je to poprvé teskné stěhování. To proto, že v tomhle bytě děti vyrostly. Pamatuji si všechny věci, které pro ně byly významné. A teď se to uzavírá. Prožívám něco, co jsem prožil v dětství, když nás vystěhovali. Člověk přichází o místo hnízda, kde se vylíhnul.

Kdy a proč vás vystěhovali?
Vystěhovali nás v dvaapadesátém roce, dva dny před Vánocemi. Přijeli vojáci a stěhovali naši pětičlennou rodinu. Tatínek měl obchod s nábytkem, který znárodnili. Buržoazie musela z města ven. Vystěhovali nás na vesnici, my pak bydleli ve strážnici na Bouzově. Zatímco pro mě byl hrad Bouzov kus hezkého dětství, pro mé rodiče to muselo být strašidelné. Tam pro mě končí dětství. Do té doby jsme bydleli v Olomouci, v pěkném tichém domě, který byl pět let opravdu tichým hnízdem, co jsem potřeboval.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý kluk?
Na své přání z dětství si už nepamatuji, ale později jsem se rozhodoval mezi matematikem a malířem. Matematika mě strašně lákala a bavila. Ale pak jsem se rozhodl pro malířství. Začal jsem se učit být malířem, a stal jsem se spisovatelem a písničkářem. Což jsem neplánoval.
Nikdy se mi ani nesnilo o tom, že bych někdy zpíval. Jenomže být zpěvákem je něco jiného. Není potřeba mít hlas, aby člověk zpíval. K tomu je potřeba mít co zpívat a mít srdce.

Co vám daly sudičky?
Už od dětství cítím, že mi daly značný neklid z toho, že život končí a člověk umře. Úzkost z toho, že tady nejsme napořád, ovlivňuje moje myšlení. V mnoha lidových baladách je zachycen šok z toho, že život je pěkný, člověku se líbí, ale v určité chvíli o něj bude připraven. Jako člověk nerozhodl, že přišel na svět, tak neovlivní, že z něj odejde. Sudičky mi daly také nadání. Když by člověk chtěl vymyslet báseň, píseň nebo obraz, nikdy to nedotáhne do konce. Musí tam ještě být něco mimo vlastní schopnost cítit a myslet. Nadání nebo inspirace, něco, na co se nedá sáhnout. Pamatuji si, že jsem napsal některé věci, pak je četl a líbily se mi. Divil jsem se, že jsem je vymyslel já. Jenže to už pak není jen moje zásluha. Tam je ještě něco víc, co člověk propustil skrze sebe a nezkazil to.

A co vám dala poslední sudička?
Způsobila, že mám štěstí. Při veškeré mé smůle téměř všechny věci nakonec dobře dopadnou. Poslední sudička mě nějak měla ráda. Za to ale nemůžu.Vždycky to nějak dopadne a já si řeknu - zaplaťpánbůh, že to tak dopadlo. Pokaždé to zpočátku nevypadá, že to tak dopadne. Kdybych ale tušil, že tam ta sudička je, tak bych to nebyl já.

Radek Gális, 21. 6. 2002, Večerník Praha