Dvě malé děti a tři nové desky. Jaroslav Hutka vypráví o tom, že v 72 letech život zdaleka nekončí

Přes čtvrt století nevydával nové písně. Ten dluh začal Jaroslav Hutka splácet až v poslední době. Loni se také vrátil na Letenskou pláň a pilně koncertuje. Před třemi lety se mu narodila dcera a před rokem a půl syn.

Písničkář Jaroslav Hutka se loni v listopadu objevil po třiceti letech na pražské Letné. Před statisíci demonstrantů tam opět zazpíval legendární Náměšť, píseň o svobodě, kterou prý podle Václava Havla na podzim roku 1989 "zachránil revoluci". Tehdy ho na vystoupení nechtěli esenbáci pustit z ruzyňského letiště, kam ten den přiletěl z nizozemské emigrace. Nakonec po pětihodinovém čekání dosáhl svého. Loni musel čekat na svou šanci dokonce celé čtyři měsíce. Organizátoři protivládních demonstrací z hnutí Milion chvilek pro demokracii totiž folkařovu nabídku, že vystoupí už na červencovém shromáždění, nejdříve odmítli. Podle slov šéfa iniciativy Mikuláše Mináře nechtěli takhle přímo odkazovat na události staré tři dekády a oprašovat vzpomínky na sametovou revoluci. Nakonec ale Hutka po dohodě s "chvilkaři" vystoupil na demonstraci loni 16. listopadu, kde už byla nostalgie vzhledem k datu "povolena". Bělovlasý bard v thajské restauraci v centru Prahy nicméně ujišťuje, že nechce být "symbolem vzpomínání", a vypráví o tom, jak prožil uplynulých třicet let a proč se znovu cítí jako pokropen živou vodou.

Nebyla loňská letní schůzka s Mikulášem Minářem, který vaši nabídku vystupovat na červencové demonstraci na Letné odmítl, pro vás nepříjemná?
Ne, já jsem ho chápal. Velmi pěkně jsme si povídali, ale uvědomil jsem si, že mezi námi je generační propast. Ti kluci z Milionu chvilek se narodili až "po Letné" a mě vlastně znali jen z pověstí. Nikdy nebyli na mém koncertě, nevěděli, že hraju dál, protože v běžných novinách se moje práce neobjevuje a já se nikam necpu. Byl jsem pro ně najednou ještěr z dávnověku. Ale asi po hodině jsme se shodli, že si rozumíme, což bylo vzájemné překvapení.

Neurazil jste se tedy, když vám po více než čtvrt roce zavolali, že tentokrát by vás na pódiu chtěli?
Ne, vůbec, vždyť já jsem i na tu předchozí červencovou demonstraci s radostí šel s celou rodinkou. Líbí se mi, že jejich akce jsou takové přátelské. Dělají to výborně. Konečně mladá generace přebírá zodpovědnost za svět.

Ale mohou tyto poklidné, přátelské demonstrace něco změnit?
Myslím, že už mění a že hodně ovlivnily chování Babiše i té jeho ministryně spravedlnosti. Zdá se, že vládní vrstva včetně Zemana je teď opatrnější. Ti schopní manažeři mají najednou proti sobě generaci, která je stejně schopná a možná i schopnější. A to má svůj vliv.

Máte téměř o dvě generace mladší ženu a jste teď už popáté otcem. Kolik let je vašim dětem?
Holčičce je tři a půl a klukovi jeden a půl. Byl jsem nedávno u toho, když začal chodit. Rozešel se od kuchyňské linky ke stolu. To byl zážitek. A holčička je ve věku, kdy objevuje a ohmatává svět. Je to moc příjemné.

Vám je 72 let. Někdo může říct, že jste na tak malé děti starý.
Jsou tací, kteří to říkají. Jejich obavu částečně taky sdílím. Mám i starší děti. Synovi bude příští rok 50 a holkám je 24 a 28. Je mi jasné, že pro ty moje nejmladší už nedokážu být stejným otcem, jakým jsem byl pro své starší děti. Ale s přítelkyní Magdalenou jsme se dohodli, že do toho půjdeme, a mám radost, jak to dopadlo. Takže obavy jsou sice přítomné, ale narozením dětí se hodně otupily.

Z čeho máte obavy?
Z toho, že umřu dříve, než je pro ně vhodné, že zůstanou jako malí bez fotra. To nebezpečí ve vyšším věku je větší, ale číhá celý život. Vždyť třeba za první a druhé světové války mužští padali jako mouchy.

Vaše situace může na druhou stranu vlít povzbuzení do žil mnohým čtyřicátníkům v krizi středního věku a ukázat jim, že život nekončí.
Pár lidí mi napsalo, že můj příběh vyhodnotili tak, že do toho jdou taky.

Ale pak jsou tu čtyřicátnice, které ti muži opouštějí kvůli mladším. Ty už to asi tak radostně neprožívají.
To je samozřejmě velký problém, protože ženské jsou − a nevím, jaká přírodní logika v tom je − limitované, zatímco mužští bez limitu. To je dané biologicky, a člověk se tím pádem dostane do takové situace.

Rozvedl jste se už třikrát. Není pro vás těžké tak často někoho opouštět, včetně malých dětí?
Nějakou dobu je to psychicky velmi vysilující. Přestože člověk jde do nového vztahu, který vede k radosti, nadšení, občerstvení životní síly a zpochybnění věku, opuštění toho minulého, zvláště když jsou tam děti, což se ve dvou případech stalo, je nesmírně těžké.

Ale nemohl jste si pomoct.
Nějak to nejde vzít zpátky a už to patří k životu. Nevím, u mě je to trošku osudové, protože mně osud mou existenci zpochybnil už v dětství. Když mi bylo pět, tedy v roce 1952, vojáci nás vystěhovali z Olomouce pod hrad Bouzov. Tam jsme museli bydlet provizorně v domě, kde zároveň byla policejní stanice.
Najednou jsem byl od pěti let jakoby bez domova a na cestě, a i když rodiče i sourozenci byli fajn, svět se pro mě stal absurdnějším.
Když jezdíme na prázdniny, nebaví mě cestovat jen pro objevování, hledám vždy místo, kam se mohu vracet, kde se mohu cítit doma. A vracím se.
Což třeba Magdalenu štve, protože chce cestovat.

Zdůvodnil jste si to "psychoanalyticky", ale vy se nevracíte, od těch předchozích rodin odcházíte, ne?
Odcházím i neodcházím. S první ženou jsme stále velmi blízcí přátelé. S druhou to byl skutečně rozchod, zůstala v Holandsku, ale neměli jsme děti. Loni jsme se po desetiletích setkali. S třetí ženou je vztah velmi korektní a s dcerami výborný.

Ještě vás oslovují dívky v tramvaji?
Představte si, že od té doby, co mě před třinácti lety oslovila v tramvaji Magdalena, jestli jsem opravdu "ten Hutka", a tím začal náš vztah, už ne. Zdá se, že to tehdy byla moje labutí píseň, pár měsíců před šedesátkou.

Čím se teď na začátku roku zabýváte?
Chtěl jsem začít nový rok hladovkou. Desetidenní nebo delší, protože zvlášť když trvá déle, přivede vás do blaženého stavu. Naučil jsem se to v Indii. Ale rok jsem začal rýmou, takže místo blaženého stavu se rozvinulo nachlazení, a tak jsem hladovky po devíti dnech nechal s tím, že byla neúspěšná.

Devět dnů z deseti je přece celkem úspěch.
Částečně ano, ale ten očekávaný efekt se nedostavil.

Loni jste docela hodně koncertoval. Budete v tom pokračovat?
Letos se chci víc věnovat dětem i tvorbě. S koncerty si dám trošku pohov, abych udělal krok dál.

V uplynulých třech letech jste vydal tři desky s novými písničkami, ale předchozích 27 let vám vycházely jen nahrávky archivních písní ze 70. a 80. let. Proč jste tak dlouho nepsal nové věci?
Po návratu z emigrace v roce 1990 až do roku 2006 jsem bloudil, nedařilo se mi psaní, nevěděl jsem, kudy kam. Za celých těch 16 let jsem napsal snad dvě písničky a nevěděl jsem, jestli jsem vlastně neskončil. Ale od roku 2006 jsme s Láďou Veitem napsali možná 200 písní. Téměř 80 jich vyšlo ofi­ciálně na cédéčkách.

Před 22 lety jste opravdu vyhlásil, že už nebudete vystupovat. Co se tehdy stalo?
Bylo mi padesát… a řekl jsem si, že asi vážně končím, protože to vypadalo, že svět, ve kterém jsem žil, končí taky. Ještě jsem se rozhodl, že vydám alespoň všechny své dostupné archivní věci.

To bylo opravdu tím číslem padesát?
Asi. Pak jsem se dočetl, že v padesáti je velmi obvyklé mít krizi, no a já blbec tomu podlehl, a to pořádně. Plaval jsem tehdy tak nějak v prázdnotě. Měl jsem taky malé děti, bydleli jsme asi tři čtvrtě roku na venkově, kde jsme koupili chalupu v mizerném stavu, ale velmi romantickou. A pak se to obrátilo takovým velice nenápadným způsobem. Vrátili jsme se do Prahy, protože jsem nechtěl, aby malá chodila do školy tam na vesnici. A to se podařilo, u Míráku mají bezvadnou školu, kde jsem ředitele ukecal, ať začínají až v devět, takže pro děti to bylo taky příjemnější. Dodělával jsem ty archivy, no a pak mi někdy kolem roku 1999 volal Fedor Gál, který netušil, že jsem se rozhodl končit. Ptal se, jestli bych mu nezahrál v klubu, který má na Vinohradech. Řekl jsem si, že pro Fedora Gála to udělám. To byl začátek návratu a už to směřovalo k tomu roku 2006, kdy se ve mně cosi stalo a začal jsem znovu psát písně.

A nezačal jste znovu koncertovat i z finančních důvodů, protože jinak byste neměl dostatečný příjem?
Ne, protože jsme po otci získali jako rodina v restituci dům v Olomouci. Ten tehdy začal nést peníze a existenčně nám pomohl. Já to bral jako zásah boží, díky němuž jsem se mohl i dál rozhodovat svobodně. Pak jsem ale podíl v domě prodal synovci, protože dělený majetek v rodině nedělá dobrotu.

Z čeho žijete dnes?
Z koncertů, z té manuální práce. Hraní si odpracuju. Z vydávání se žít nedá.

Jak se vyvíjí váš soud s bývalým předsedou Jazzové sekce Karlem Srpem, který vás zažaloval za to, že jste ho označil za udavače StB?
Velmi pozvolna, protože přinášíme další a další důkazy a těch je skutečně hodně. Jsem přesvědčen, že písemné materiály jsou pravdivé, protože u estébáků existovala vnitřní kontrola, aby si nemohli vymýšlet. Vidím to i na svém spisu. Aby v tom měli jasno, potřebovali mít informace ověřené. Byli tedy závislí na informátorech, ale ti jim mnohdy chyběli. Třeba o mně se dozvěděli až v únoru 1975, což mě samotného dost překvapilo, když jsem svůj spis viděl.

O čem se dozvěděli?
Že existuju, že mám koncerty. Do té doby o mně neměli žádnou zprávu. První bylo udání nějakého soudruha Štanglera, který byl na koncertě v Chocni. Získal pásek a šel to udat. A oni s hrůzou zjistili, že jim až do roku 1975 proběhl nějaký písničkář, který si zpívá a říká, co chce. Takže založili spis Akce zpěvák a rozpracovali trestní spis na paragraf Hanobení hlavy státu, rasy, národa a přesvědčení. Já to netušil, a tak ani ke mně nedošlo, že 8. května 1975 se stal Husák prezidentem a udělil amnestii, která náhodou padla i na mě. To bylo z pekla štěstí.

Měly ty koncerty razítko nějakého pořadatele?
Ano, většinou od místní organizace SSM, razítko vždycky muselo být. I hasiči dávali razítka. Kromě toho se hodně koncertů hrálo ilegálně, v hospodě, ve sklepě. Ti estébáci nejenže neznali mě, oni neznali ani žádného dalšího písničkáře, ani Mertu nebo Třešňáka. Přestože naše publikum v té době už bylo docela široké, neudalo nás, což je úžasné. I ti nepříjemní pořadatelé, kteří nás třeba odmítli, nás nepráskli StB. A dokonce ani naše koncertní agentura, Pražské kulturní středisko, která byla svinská a opravdu komunistická. Až ten soudruh Štangler. No a pak jednou u mě zazvonil Karel Srp, že jde na návštěvu, a byl hrozně zvědavý. To bylo v roce 1976 a já myslím, že on byl první a možná nejdůležitější, kdo estébáky zorientoval, jak je to se mnou a se sdružením písničkářů Šafrán. Až tehdy se ti blbci dozvěděli, že vydáváme u Supraphonu − a to jsem právě vyprávěl Srpovi. Když to zjistili, Supraphon přepadli. Moje deska Vandrovali hudci už byla vyskladněna, to už by z těch obchodů těžko dostali. Ale hotová deska Šafránu šla do stoupy. Zachránily se asi čtyři kusy.

Proč myslíte, že Miloš Zeman, o němž jste napsal písně Ovarová revoluce či Miloš a zubatá, dal státní vyznamenání už řadě spolupracovníků StB včetně Karla Srpa?
Je to chyba charakteru a pak tam podle mě bude nějaký patologický vývoj z alkoholismu. To je spíš pro psychiatra, s hlavou státu a jeho přísahou na ústavu to má málo společného.

Asi nejznámější písnička vaší nové éry je ta o Jaromíru Nohavicovi − Udavač z Těšína. Udělal jste dobře, že jste napsal tak ostrý text proti kolegovi z branže?
Napsal jsem ji ve velké pohodě v jižní Francii. Tehdy vyšly najevo informace o tom, že "pramen" Nohavica práskal na Kryla poté, co se s ním v roce 1989 setkal ve Vídni. Mě se to dotklo kvůli Karlu Krylovi, kterého jsem znal celý život jako citlivého člověka, a věděl jsem, že kdyby zjistil, že Nohavica ho udával, velice by ho to zranilo. Naštěstí se toho nedožil. Vlastně jsem tu písničku složil pro Nohavicu jako písničkář písničkářovi. Že to tak zasáhne špatné svědomí celého národa, a že dokonce předseda vlády bude muset o písničce, která ani nebyla vydaná a jen tak letěla internetem, říkat, co si o ní myslí, jsem nečekal. To nebyl cíl. Ale uvědomil jsem si, že právě tím, že oslovila to kolektivní vědomí, je ta písnička důležitá. Odnesl jsem si to, ale na druhou stranu počítám s tím, že písničkář, který není komerční, občas platí tvrdou daň za svou svobodu.

Když jsem se o téhle vaší písničce bavil včera v hospodě, mí spolustolovníci ji označili za plod vaší závisti vůči někomu komerčně úspěšnějšímu.
Ale no tak. Taky jsem mohl jít po té komerčnější cestě a být úspěšnější, ale já o to nestojím.

Nohavicova tvorba podle mě není komerční, je jen komerčně úspěšnější.
Nevím. Mně to, co dělá, přijde jako kýč. Takové náznakové, nepřímočaré. To je v Česku oblíbené. U nás lidé nemají rádi, když se něco řekne natvrdo. Ale ono se má mluvit natvrdo, já přímočarost sám po sobě požaduju.

Není vám tedy hořko z té dějinné nespravedlnosti, že spolupracovníka StB publikum přijímá více než vás?
Hořko mi není, Gott byl ještě úspěšnější. Není mi to líto a s tou popularitou, kterou mám, jsem spokojený. Protože kdyby jí bylo víc, znamenalo by to ztrátu soukromí. A já jsem rád, že mám svobodu, o kterou jsem celý život usiloval.

Ego!, Hospodářské noviny, Vladimír Ševela, 31. 1. 2020