Leo Pavlát: Taková legrace, která pohorší „naprosté minimum“ lidí
Jeden hojně čtený český týdeník věnoval ve svém posledním loňském čísle celou dvoustranu židovským anekdotám. Pod titulkem „Váš nejoblíbenější židovský vtip“ jsme se tak mimo jiné mohli dozvědět, jakou legraci má rád písničkář Jaroslav Hutka. K lepšímu dal toto: „Co je absolutní rehabilitace? Když se z mýdla zase zpátky dělají Židi.“
Pro ty, kdo nejsou tak informovaní jako Jaroslav Hutka, připojme vysvětlení. Po válce se objevila tvrzení, že tuk Židů zavražděných v plynových komorách a pálených v krematoriích se užíval k výrobě mýdla. Tento závěr historici nepotvrdili, ale švandy není nikdy dost, a tak si tu zábavu kolem vyhlazených podržme alespoň v anekdotě.
Židovská, jak naznačuje titulek týdeníku, ovšem není. Je to vtip o Židech a ještě spíš posměšné ušklíbnutí, což je rozdíl. Zábavnost Hutkova výběru pak ocení především ten, kdo má hodně rozvolněná měřítka co do osobního gusta i obyčejné slušnosti.
Existuje samozřejmě humor zvaný černý a takový najdeme i mezi židovskými anekdotami. V klasickém výboru Karla Poláčka čteme: „Jakub pochoval ženu. Na cestě z krematoria doprovázel jej švagr, jenž nesl v urně popel drahé zesnulé. Tak kráčeli mlčky ponořeni v truchlivé myšlenky. Najednou začalo padat náledí. Jakub pravil: ´Pieta sem, pieta tam. Sypej popel, ať neupadnem.´“
Není to zdaleka vtip podle mé chuti, je dozajista mysoginský, ale prvoplánově nikoho neuráží. V osobní rovině si pohrává s paradoxem, absurditou a sebeironií, a zachovává tak to, co činí anekdotu, a zvláště tu židovskou, anekdotou. Cynická legrácka, kterou čtenářům onoho týdeníku předložil Jaroslav Hutka a která kupodivu nezarazila nikoho z redakce, je ovšem z jiného těsta.
Tak jako antisemitismus vypovídá více o antisemitech než o Židech, tak i veškeré rádoby humorné koncentráčnické variace na židovský osud jsou především výpovědí o těch, kdo je šíří. Svědčí o jejich zášti anebo hlouposti. Předpojatosti anebo pořádném nedostatku vkusu.
V daném případě platí podle mého názoru vždy to druhé. Nemyslím si, že Jaroslav Hutka je antisemita, ani že antisemité sedí ve zmiňovaném týdeníku. Když v souvislosti s Hutkovým příspěvkem předseda Židovské obce v Praze František Bányai vyjádřil redakci své politování nad nedostatkem empatie, dostalo se mu omluvy.
Pravda, s vysvětlením: „Dělat si legraci sám ze sebe - i drsnou legraci - je podle názoru celého našeho týmu potřebné a této zemi to chybí jako sůl,“ napsal redaktor představiteli pražského židovského společenství a připojil doporučení: „Zkuste se na tu anekdotu podívat bez brýlí politické korektnosti.“ Vždyť „těch opravdu pohoršených, těch, které vtip zabolel, bude naprosté minimum.“
Ano, pane redaktore, je jich minimum. Po nacistické genocidě už to s českou a moravskou židovskou komunitou ani jinak být nemůže.
Leo Pavlát je ředitel Židovského muzea v Praze, ČRo Rádio Česko, 10. ledna 2011
2024
Pro ty, kdo nejsou tak informovaní jako Jaroslav Hutka, připojme vysvětlení. Po válce se objevila tvrzení, že tuk Židů zavražděných v plynových komorách a pálených v krematoriích se užíval k výrobě mýdla. Tento závěr historici nepotvrdili, ale švandy není nikdy dost, a tak si tu zábavu kolem vyhlazených podržme alespoň v anekdotě.