Curriculum vitae:
* 21.4. 1947 v Olomouci. Studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, studia nedokončil. Začal vystupovat jako písničkář v duu s Vladimírem Veitem, později s Petrem Kalandrou, posléze s Vlastnou Třešňákem, Hvězdoněm Cignerem a Štěpánem Rakem. Nepravidelně, ale nejdéle spolupracoval s Radimem Hladíkem. V roce 1971 stál u zrodu hudebního sdružení Šafrán, které hrálo na různých pražských scénách do roku 1977. Skládal vlastní písničky, adaptoval moravské lidové písně ze sbírky Františka Sušila. V roce 1978 emigroval do Holandska, kde působil jako písničkář. Vrátil se na počátku Sametové revoluce v roce 1989. Žije v Praze. Je ženatý, má syna (27) a dvě dcery (6 a 2).
Vydané knihy: Dvorky, Utkání se skálou, Plechovka, Klíč pluhu, Požár v bazaru, Koryta krve, Pravděpodobné vzdálenosti.
Vydané gramofonové desky a kazety: Stůj, břízo zelená, Vandrovali hudci, Pravděpodobné vzdálenosti, Minulost mává nám, Série fosil - 22 magnetofonových kazet (1986-1989), Listopad 1989, Návrat, Novinové sloupy, Vyjdi slunko, Pánbů na poli, Pravděpodobné vzdálenosti (jiná verze).
V dětství se rozhodoval mezi matematikou a malířstvím. Morava ho sice obklopovala lidovou písní a snad právě proto k ní dlouho a obtížně hledal cestu. Sedíme v Hutkově pražském ateliéru a mezi magnetofonovými kazetami a kytarou leží linoryty spolu s gumovými štočky, vzduchem se vznáší vůně tiskařské barvy.
Proč jste se rozhodl pro uměleckou průmyslovku, a jaký to mělo vliv na Váš další život?
Asi někdy ve dvanácti, třinácti letech jsem dozrál k pocitu, že bych chtěl být malířem. Proto jsem šel i do Prahy. Chytilo mne to, zdálo se, že mám i nadání, ale pak došlo ke katastrofě kvůli ruštině. Odešel jsem sice nakonec se ctí, ale škola zůstala nedokončená. Někdy koncem šedesátého šestého jsem se dostal k psaní. Narazil jsem na beatníky. Existencionálně mne oslovili svým životním postojem. Souviselo to samozřejmě s generačním pocitem. Vlastně jsem si tehdy představoval, že jen nějakou dobu budu psát, a pak, když mne Láďa Veit přemluvil, abych i hrál a zpíval, říkal jsem si, jde jen o pár let. Stejně se brzy vrátím k malování. Ale uplynulo třicet let. Slova byla silnější. Nešlo toho nechat. Trošinku jsem sice sem tam nějakou menší grafiku udělal. Šlo většinou o doprovod k mým textům. Nejobsáhlejší věcí byly linoryty k desce Stůj, břízo zelená z roku 1973. Bylo to osm grafických listů, které okamžitě „vyšší moc” zakousla. Zdá se však, že konečně čas uzrál, chtěl bych se letos v létě znovu pořádně věnovat malování i grafice.
Od roku 1967 jste hledal smysl života jako písničkář. Váš odchod do emigrace bývá často spojován se zákazem vystupování hudebního sdružení Šafrán, kde působily takové osobnosti folku jako například Dagmar Voňková, Vlasta Třešňák, Petr Lutka či Vladimír Merta.
Šafrán vlastně nebyl nikdy oficiálně zakázaný, protože také nikdy úředně neexistoval. V podstatě šlo přímo o mne. Zákaz mého vystupování byl zdůvodněn tím, že jsem trestně stíhán. Oč šlo? Dva roky jsem byl pronásledován paragrafy za výtržnictví, příživnictví a podobné nesmysly, které stejně nikdy neobstály, takže musely být nakonec staženy. Až si na mne „vyšší moc” nakonec vymyslela nedovolené podnikání. Soudní znalec potvrdil, že to co produkuji není umění, takže jsem za svá vystoupení bral neoprávněně honoráře, ve svých smlouvách jsem tím pádem lhal, tvářil se jako umělec a tím jsem naplnil paragraf nedovoleného podnikání. Čekal jsem na soud a u výslechu mi řekli: ať si vyberu- buď vězení nebo emigrace.
Žil jste v cizině jedenáct let. Deset let v Holandsku, rok v Německu. Kdy jste se vlastně vrátil. Tuším, že hned v roce 1989.
Ano, přesně 25.listopadu 1989 a domníval jsem se, že je to už definitivní návrat. Jenže problémem bylo, že prvních 7 měsíců jsem nemohl sehnat bydlení, ani vlastně místo k přespávání. Přespával jsem u kamarádů, z čehož jsem byl otrávený. Protože bydlení to není rozmar, bydlení je životní potřeba, kterou člověk musí mít. Byla to taková absurdita, když prezident byl kamarád a s polovinou vlády a s polovinou parlamentu jsem si tykal a měl jsem koncerty s tisícovým davem a nebylo možné prostě sehnat bydlení. V tu chvíli mi mělo dojít, jakým směrem se to tady vyvíjí. Disidenti neuměli reflektovat realitu. Například náš pan prezident chtěl své schopnosti předat spíše do stěhování souhvězdí na nebesích a ne do konkrétních malých věcí. Chtěl udělat velké věci, protože se mu zdálo, že je to velká doba. Tam se dopustil mnoha omylů.
Založil jste po revoluci novou rodinu. Jaký máte vztah k dětství, jak vstupujete do světa svých dětí?
Do pěti let jsem měl ideální tiché dětství ve velkém domě v Olomouci. A odtamtud nás o vánocích roku 1952 vystěhovali na policejní stanici na Bouzov. Tehdy byli takové polpotovské ideje, že buržoasie musí ven z měst. Otec měl před tím obchod s nábytkem. Já tolik netrpěl, přece jenom dítě má schopnost vidět svět optimističtěji. Měl jsem tam hrad a lesy a jednotřídku s panem řídícím. Ale stejně se něco stalo. Uvědomil jsem si provizornost života.
Mám syna Vavřince. Tomu je dnes 27 let. Jeho dětství jsem prožíval zvláštně. Když se narodil, byli jsme přímo strašlivě chudí a pro mne tehdy bylo nejdůležitější písničkaření a politická situace. Snažil jsem se zůstat celým mužem, být charakterní. Syn mi byl v tom okamžiku svým způsobem na obtíž. O to víc si rodičovství užívám teď ve věku poněkud starším. Dětství mých holčiček se mi líbí, prožívám je s nimi a snažím se objevovat jejich svět. pro Kláru už jsem vymyslel sérii pohádek a teď budu další psát pro Elišku.
Nosíte brýle od dětství? Svým zjevem připomínáte Johna Lennona. Jde o stylizaci nebo náhodu?
Ano. Jsem krátkozraký. Teď mám přes 5 dioptrií. Lékaři sice tvrdí, že se to ve stáří zlepšuje, ale není to pravda, teď se mi zrak pozvolna zhoršuje. Co se týká mé zdánlivé podoby se slavným Angličanem, drátkové brýle jsem začal nosit už na střední škole, a to jsem o Beatles nic nevěděl. Mně se to líbilo, patřilo to asi do doby šedesátých let. Jsem v tom konzervativní a nechci se nikomu podobat. Jsem svůj už po léta a neměním ani účes ani typ brýlí.
Dagmar Šumberová, 12. 12. 1997
2024