Na Kladenských dvorcích se vystřídala řada muzikantů, ale já se nejvíc těšil na Jaroslava Hutku. Snad i proto, že jeho koncerty v Šafránu v Čáslavské ulici v Praze jsou vzpomínkou na studentská léta. Když jsem se pak coby voják dověděl, že Jaroslav Hutka odešel do exilu, myslel jsem, že se s ním budu setkávat jen u desek Stůj, břízo zelená a Vandrovali hudci. A pak najednou stál 25. listopadu 1989 na tribuně na Letné a večer pak hovořil a zpíval v rozhlase v pořadu stanice E+M. Neodpustil jsem si proto otázku:
Jak jste spokojen s vývojem u nás po listopadu 1989?
V mnoha věcech je to samozřejmě lepší, ale i to je relativní. Předtím to bylo taky lepší, lepší než před sto lety. Existuje automatický pokrok, nezávislý na politických režimech. Všeobecně lidský pokrok. Ale z momentální situace u nás šťastný nejsem. V roce 1990 jsem zadoufal, že se vyhneme bezduchému liberalismu, kterým je zachvácen Západ, kde už hledají, jak z něj ven. Peníze najednou určují vše. A, bohužel, to, co devadesátý rok naznačoval, bylo smeteno. Ve srovnání se Západem jsme padli o dvě desetiletí zpět a to nemuselo být. K tomu nám ale pomohli Slováci, protože nejistota, kterou v nás svým nacionalismem vyprovokovali, vedla ke zvolení této tvrdé vlády, která jediná byla schopna v té chvíli situaci řešit. Tehdy bylo dobře, že veleli generálové, ale po válce mají vládnout politici. A pan Klaus byl bezvadný generál, ale je špatný politik.
Co vám tedy v dnešním vývoji nejvíc chybí?
Hledání smysluplného života a tím pádem i smyslu společnosti. Hledání toho, na co nemá liberalismus odpověď. Teď je to tak, že smysl všeho je vydělat a mít peníze. Člověk se dostává do koloběhu, kdy idelogie peněz začíná život zplošťovat a bourat. A to je neštěstí, když ke konci 20. století, po všech těch tisíciletích vývoje ducha a myšlení, vývoje lidského poznání, se najednou smysl života zjednoduší na peníze. Je to i nebezpečné, protože z toho plyne automaticky pokušení vyjadřovat i lidské vztahy penězi. A tím přicházíme o ty největší hodnoty, ty lidské, které se penězi vyjádřit nedají.
Myslíte, že taková malá země jako jsme my může jít samostatnou cestou, jako se o to pokouší třeba Francie?
Nejen může, ale musí. Každá země má samozřejmě své špecifiky. Francie zvlášť. Na rozdíl od nás ale mají více času a klidu se své cestě věnovat. My čas a klid nemáme. Ale abychom byli sami sebou, musíme najít svou cestu. Jenže cesta není nikdy předem známá, musí se hledat, nebo vytvořit. Proklestit. Po listopadu bylo možno vystopovat, co by mohla být česká cesta. A já si myslím, že nápady jak Václava Havla, tak první vlády, Pitharta, ukazovaly, že tápou dobrým směrem. Hledalo se, co na nás pasuje nejen kulturně, ale i ekonomicky. To je ale zapomenuto. Ani ekonomika nemůže mít obecný učebnicový model, který jde nasadit kdekoliv a kdykoliv. Teď jsme na dlouho, na desetiletí, šanci cesty, která patří k tomuhle území, ztratili.
Teď úplně otočím, co vám v poslední době udělalo největší radost?
Mně největší radost dělá dcera Klára. Už jí pomalu budou čtyři a ty poslední dva roky o ní jsou nesmírně příjemné. Jak ta malinká duše a malinká hlava se rozvíjí a objevuje úplně jiný svět, než který jsem prožíval v dětství já. To je úžasné. Tohleto mi dělá radost. V politice není radostného nic, jak v naší, tak světové.
Ve své tvorbě jste se hodně inspiroval starými moravskými baladami, které jsou částí naší kulturní tradice. Nač z této tradice bychom podle vás dnes mohli navazovat?
S tou tradicí bych byl opatrný, protože jsme ji ztratili, vzdali jsme se jí. Ale teď, když už zase nejsme okupovanou zemí, budem muset na něco navázat, abych se stali sami sebou a nezmizeli v beztvářném evropanství. Nám asi nezbyde než navázat na baroko. Od baroka byla cesta chaotická, rozporuplná a chvílemi sebevražedná. Takže pokud se dá a pokud bychom měli chuť na něco navazovat, tak na baroko, které u nás zlidovělo a přežívalo až do 19. století. Baroko je otázka po smyslu bytí. Nad monumentálním dílem člověka, které oslavovala renesance, se objevila otázka: Umřu. Není to všechno marné? A baroko je boj s marností. Myslím si, že právě otázka po smyslu bytí stojí přesně tak i dnes a že tady bychom měli navázat.
Můžete prozradit, co nového chystáte?
Teď se chci znovu vrhnout na moravské balady a vydat je knižně, částečně jako zpěvník, ale částečně i jako můj pohled na ně. Podle svého citu udělat sbírku písní s akcentem na text, což nikdo dosud neudělal. Všichni se zabývali melodikou. Tahle knížka by příští rok měla vyjít v TORSTu a chtěl bych, aby si lidé mohli tyhle písně i zazpívat, protože je to úplně jiný zážitek, než jen poslouchat. Když člověk zpívá, tak dochází do hloubky, kterou při poslechu nemůže prožít. Taky jsem dával do kupy svoji poezii, kterou jsem nikdy neuveřejnil. Knížka básní z let 1973 - 1995 by měla vyjít na podzim v Mladé frontě pod názvem Koryta krve a potom by měly vyjít u TORSTa básničky od roku 1965 do roku 1972. Ty bych ale chtěl pojmout víc dokumentárně i s deníkovými záznamy. Pokud jde o hudbu, máme s Radimem Hladíkem rozděláno několik věcí, ale nemáme vydavatele. A mně se to nechce vydávat na koleně.
Připadá mi, že ve vlastní tvorbě máte delší pauzu. Nejsou náměty?
Nejsou písňové náměty. Básničky se mi píšou dobře. Ale do písňových textů leze politika, a to se mi nechce, protože písnička je přece jenom jinačí útvar než pouhá reakce na situaci.
Zdeněk Kuchyňka
Kladno, 4.7.1995
2024