PRAHA - Do současné mediální bramboračky kolem Hutkovy písně Udavač z Těšína se mi nechtělo vstupovat. Když i Lidové noviny přinesou v pondělí na první stránce titulek Nohavica vrací úder, nabyl jsem dojmu, že vážná věc se přenesla do roviny jakési počítačové akční hry. Jelikož však tato trapná častuška oživila neobvyklé množství nesmyslů a vyvolala neskutečné reakce, musím přičinit pár slov.
Je pozoruhodné, jak se do polemiky zapojil Petr Uhl v Právu. Oprášil lidovou báchorku o StB jako neškodném Spolku chovatelů domácího zvířectva, kde si bodrý kapitán Liberda do zápisu „napsal, co chtěl, co bylo pro něj výhodné“.
Proboha, co bylo pro Liberdu výhodné? Lhát sám sobě? O vnitřní kontrole téhle byrokratické a výkonné složky represivního režimu Uhl neslyšel nebo nechce slyšet? Neví nic o tom, že zprávy agentů kontrolovali nadřízení řídících důstojníků, náčelníci oddělení či šéfové krajské správy? Že za jakékoliv svévolné falšování hrozil prokurátor?
Jsem rád, že se včera v Právu ozval jeden z postižených Vladimír Hanzel a připomněl, že Nohavica udal jeho a Jarmilu Polákovou při sběru podpisů během Palachova týdne v roce 1989. I to si Liberda vymyslel?
Argumenty Nohavicových laických advokátů a hlavně jeho sebedojímavých fanynek neberu. Někdo jim zase bere oblíbeného medvídka a odmítají si přiznat, že v jejich zvířátku na hraní dlouho tiká časovaná bomba.
Mrazí mě, když někteří představitelé nejmladší generace, novodobí mankurti bez paměti, cynicky omlouvají, že práskání kamarádů bylo vlastně v pořádku, jen když písničkář hezky rýmoval.
Nešlo prosím pěkně o žádná 50. léta, kdy by Nohavicu někdo k podpisu nutil v Jáchymově samopalem, ale o dobu jakés takés perestrojky, kdy do KSČ vstupovali jen vypočítaví Tlustí a „autogramy“ estébákům udíleli spíš lidé, které StB vydírala třeba kvůli homosexualitě nebo sexuálním deliktům.
Vedle nedávných věcných stanovisek Jana Buriana a Jiřího Dědečka jsem ocenil též včerejší vyjádření písničkáře Pavla Dobeše v MF DNES, kde popsal vývoj svého vztahu s Nohavicou. Snad si mohu dovolit totéž, neboť Nohavicu jsem znal od slavného debutu na Folkovém kolotoči v Porubě v březnu 1982.
I já byl zprvu uhranut silou jeho osobnosti, slovanskou lyričností, vyjádřením dobové chandry a chytrým výsměchem systému. Hned jsme si potykali, prožili pak ledacos a ovšemže by mě nikdy nenapadlo, že tento smělý chachar z Českého Těšína rozehraje nebezpečnou dvojí partii.
Když se jeho jméno objevilo na Cibulkových seznamech, strnul jsem, jako když jsem tam našel jména jiných údajných bojovníků proti režimu z Jazzové sekce typu Srpa, Skalníka a Vlčka. Náhodou jsme se krátce nato potkali kdesi v Lucerně. Jako Dobeš jsem po Nohavicovi jenom chtěl, aby mi vysvětlil, co ho ke smlouvě s ďáblem vedlo. Mlčel a prchl.
Utekl nějaký čas, jeho písně jsem přestal poslouchat a napsal o něm, jen když sesmolil agitku typu Bijí naše děti po CzechTeku. Když se loni v Respektu objevily nové skutečnosti o jeho spolupráci s StB, televizní dokumentarista Petr Slavík, s nímž jsem spolupracoval na Třinácté komnatě o hokejistovi Jaroslavu Pouzarovi, mi nabídnul, jestli bych se nepokusil bývalého kamaráda přemluvit k účasti v pořadu. Složitě jsem získával kontakt na Nohavicovu manažerku, konečně s ní hovořil, vysvětlil jí koncept, souhlasila a poskytla mi písničkářovo „tajné“ číslo mobilu.
I napsal jsem mu, že když vyjeví důvody selhání, rád si s ním před kamerou podám ruku. Odpověděl, že jede na turné do USA, potom točí DVD, ale koncem prázdnin se ozve.
Padalo první listí, když jsem se připomněl, že prázdniny dávno skončily a kde nic tu nic. Už se nikdy neozval. Musím tedy souhlasit s komentáři, jež tvrdí, že Nohavica je zbabělec, který měl sedmnáct let na to, aby se ke všemu chlapsky postavil a pomohl též rozkrýt metody zločineckých kapitánů Liberdů.
Ostatně, proč dávno Liberdu nezažaloval? Nemusel čekat, až na přihlouplou Hutkovu píseň. Jeho lítostivé výhrůžky, že k „žádnému pohovoru už s pány novináři nepůjde, až k tomu poslednímu, s ním, a ten nemine nikoho z nás“, jsou dalším výronem kýčaře, který ztratil veškerou soudnost. Pokoru ovšem nelze z nikoho vynutit. Ať si tedy Jarek-Mirek žije se svým svědomím, jak umí.
Jan Rejžek, publicista, 22. 11. 2007, lidovky.cz
2024