ZPĚVÁK - FILOSOF
O lidech, kteří něco umějí, se píše dobře. Stejně příjemné je takového člověka poslouchat, hovořit s ním nebo společně mlčet. Pravděpodobně tentýž pocit mají mladí lidé, kteří chodili na Karlův most nebo na náměstí u Platýzu, chodí do Maringotky a různá jiná místa poslouchat JARDU HUŤKU.
Je zpěvák, ale poslední dobou stále více vypráví. Hovoří sám se sebou i s diváky, mluví o tom, co ho před představením napadlo, o svých názorech na spoustu důležitých i nedůležitých (není mezi nimi takový rozdíl) věcí, někdy myšlenku dokončí, jindy nechá posluchače, aby si ji domysleli sami, občas zapomene, o čem začal. Hovoří pomalu, improvizuje, hledá slova, dopovídá úsměvem nebo pohybem, odmlčuje se. Zároveň s ním si potichu mluví a uvažují diváci. Někdo poslouchá, někdo vede s Huťkou vnitřní dialog.
Zpěvák a filosof uvažuje o člověku, o kterém ještě nevíme ani co to vlastně je, o vztahu každého z nás k sobě i ke všemu, co je mimo nás, o velké moci každého jednotlivce být tím, kým chce být, chovat se tak, jak chce a do jisté míry i žít tak jak chce. Mluví o poutech, které si každý z nás splétá, ať uuž je nazývá konvencí, zvyklostí, nutností, módou nebo jinak. Hovoří o smyslu života, o vztahu k jiným - neříká závěry, definice, pravdy... nadhazuje problémy, přemýšlí, vypovídá o svých nadějích a skorojistotách. Pak zpívá - o stejných věcech. O lásce, bez které nemá život smysl, o Bohu, bez kterého není lásky.
Zpívá a tiše se doprovází na kytaru - jemně, nehlučně. Nevnucuje ani svůj zpěv. Často, velmi často se místo slov nebo tónů usměje - na plnou pusu. I kdyby nemluvil a nezpíval, řekne vše jeho úsměv. Snad dokonaleji.
(tm)
Lidová demokracie V. 1969