Výstava či soubor fotografických portrétů často nepotřebují písemné vysvětlování, snímky mluví samy za sebe, vypovídá o nich způsob, jímž fotograf zachytil své „modely“, prostředí, do kterého je umístil, výraz jejich obličejů. V případě projektu Pavla Hrocha Tváře vzdoru je však úvodní slovo nezbytné. Zobrazeni jsou lidé, kteří se v rozpětí mnoha desítek let postavili proti zlu, nelidskosti, útlaku, barbarství a nekulturnosti, kteří v určitých chvílích projevili odvahu, vůli ke svobodě, lásku k bližním a zdravý rozum. To je spojuje.
Česká společnost žila ve 20. století ve dvou totalitních režimech – v nacismu a v komunismu sovětského typu. Proměnilo ji to natolik radikálně, že v tom nemají pořádně jasno ani mnozí domácí intelektuálové, o to hůř se taková věc vysvětluje pozorovatelům z ciziny. Ještě v roce 1938 žili v tehdejším demokratickém Československu Češi, Slováci, Němci, Židé, Romové a lidé dalších národností. Nacistická okupace českých zemí v letech 1939 -1945 znamenala ránu ve všech směrech: rozpad státu (Slováci vyhlásili samostatnost), likvidaci podstatné části elit, masové deportace, vyvraždění a okradení téměř celé židovské a romské populace, zničení právního řádu a právního vědomí. Odboj a odpor proti nacismu měl řadu podob: někteří lidé válčili na západní či východní frontě, jiní působili doma v podzemí, další se snažili vzdorovat v děsivých podmínkách ghetta či vyhlazovacích táborů tím, že si uchovali důstojnost a smysl pro hodnoty, pečovali o děti, dokazovali morální převahu nad svými trýzniteli.
Po osvobození a obnově Československa se domácí politici, podřízení již Sovětskému svazu, rozhodli vyhnat ze země přes dva milióny německých starousedlíků. I ti byli připraveni o téměř veškerý majetek, který si lidé tzv. zabírali, pokračoval tak úpadek práva a násilný trend, vedoucí od různorodého společenství k etnické jednolitosti. V únoru 1948 provedla Komunistická strana Československa převrat a následovalo opět úplné zrušení občanských svobod, likvidace zbývajících intelektuálních a vůbec kulturních veličin, podnikatelů, živnostníků, sedláků, církví. Tedy další zánik rozmanitosti, a namísto toho teror, masová emigrace, masové loupení. Země byla obehnaná ostnatým drátem, izolovaná od západního světa a proměněná v obrovský koncentrák. Postavit se proti komunismu bylo do jisté míry složitější než bojovat proti nacistickým okupantům: společnost rozdělovala ideologie, navíc se odboj z řady důvodů nemohl opřít o jednotné vedení. Přesto se mnoho lidí opět snažilo vzdorovat v mezích možností, pokoušeli se vzepřít se zbraní v ruce, spolupracovali s tajnými službami demokratických zemí, udržovali při životě náboženský život, převáděli potřebné přes hranice, vzdorovali násilné kolektivizaci, odcházeli do exilu a působili ve prospěch vlasti. Tisíce jich skončily v mučírnách tajné politice, ve věznicích a v pracovních táborech. Vedli boj proti takové přesile, že v něm nemohli zvítězit.
Komunistický režim byl po celou dobu své existence nedemokratický, byť se střídavě upevňoval a rozkládal. V srpnu 1968 se jej pokusili polidštit ti, kdo jej o dvacet let dříve zřizovali. Po krátkém čase reforem a politického uvolnění okupovala Československo sovětská armáda, která v zemi zůstala dvacet let. Následovala nová vlna čistek a útěků, období tzv. normalizace (1969-1989), v němž kolaborantský komunistický aparát navázal na padesátá léta a až do zhroucení systému v listopadu 1989 nepovolil žádné občanské svobody. I tehdy existoval občanský odpor, ať už ho projevili spisovatelé nebo hudebníci, kteří odmítli přijmout diktované požadavky, signatáři Charty 77 a aktivisté dalších protitotalitních iniciativ, vydavatelé samizdatů, členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pořadatelé bytových seminářů, uprchlíci, které od cesty za svobodou neodradily ani ostnaté dráty a ozbrojená stráž. V opozici v čase normalizace jako by se komplikovanost českých dějin 20. století završila: vedle sebe působili komunisté z padesátých let, vyléčení i nevyléčení z ideologie - a kupříkladu katolíci, kteří prožili stejnou dobu v kriminálech.
České 20. století bylo dlouhé a kruté, společnost se s ním dodnes nevyrovnala. Každý z lidí, které portrétoval pro tento cyklus Pavel Hroch, se v letech 1938/39-1989 dokázal postavit proti zlu, riskovat život, dát přednost spravedlnosti a kulturnosti před vlastním klidem a pohodlím. Každý z nich patří k menšině, která svým dílem přispěla k dobré tradici, k tomu, že máme dnes na co navazovat.
nedatováno, Tváře vzdoru, knihovna Václava Havla, autor textu Adam Drda
Těžké bylo, když umřel otec, já byl v emigraci a nemohl na pohřeb
Nejvíce písničkáře Jaroslava Hutku těší, že se nemusí stydět za to, co dělal v době, kdy Československo ovládal totalitní komunistický režim. „Docela mám radost z toho, že to nebyli zrovna oni, kdo měli většinou navrch. Svobodu mi nesebrali, a dokonce jsem mnoha lidem pomohl ten debilní režim lépe snášet, a to je fajn.“
Jaroslav Hutka byl coby nepohodlný písničkář režimem vyštván do emigrace do Holandska a v prvních letech to vypadalo, že se už nikdy nevrátí. Komunisté se svého kritika chtěli zbavit navždy. „Té emigrace jsem asi nejvíce první roky litoval, zdálo se mi, že jsem zničil vše, co jsem do té doby udělal, a nakonec zničil i sám sebe. Naštěstí to dopadlo všechno jinak a já jsem dnes za emigraci rád, jinak bych neměl za bolševika možnost se naučit cizí jazyky a poznat Západ ne jako turista, ale jako ten, který tam žije a zná i tamní všední den,“ popisuje. Ale tehdy, v emigraci, zažíval opravdu krušné chvíle. V Československu za železnou oponou mu zemřel otec. „Já byl v emigraci a nemohl na pohřeb. To mi bylo z toho tak blbě, že jsem myslel, že jsem onemocněl, a poprvé a taky naposledy jsem šel v Holandsku k doktorovi. To by bylo na delší popis, ale odešel jsem od něj vlastně zdravý a s docela dobrou náladou.“
Jaroslav Hutka se zapsal do povědomí veřejnosti jako písničkář, který v době útlaku dokázal zpívat svobodně. Podepsal Chartu 77. S režimem se dostal do sporu vícekrát, například jako autor písníčky, která odkazovala na předního disidenta a zakázaného dramatika Václava Havla. Zpívalo se v ní: „A podle litery paragraf šavle, teď dumej o právu Havlíčku – Havle…“
Jaroslav Hutka se vrátil do vlasti hned po pádu železné opony v listopadu 1989 a tentýž den zpíval na demonstraci před zaplněnou Letenskou plání. Ten obraz si mnozí stále dobře pamatují.
Jaroslav Hutka se narodil v roce 1947 v Olomouci. Jeho rodiče tam vlastnili dům a otec si v něm zařídil obchod s nábytkem. V roce 1948 byl obchod i dům znárodněn. O čtyři roky později, před Vánoci, rodinu nuceně vystěhovali. Přijeli pro ně dobrovolníci pohraniční stráže se samopaly, aby je odvezli na venkov. Hutkovi byly čtyři roky. Rodina dostala jeden a půl místnosti v malé vesnici padesát kilometrů za Olomoucí. Hutka se po deseti letech odstěhoval do Prahy. Psal básně. Studoval střední uměleckou průmyslovku a v roce 1966 začal s psaním písniček. V klubu na Národní třídě se seznámil s písničkářem Vladimírem Veitem. Účinkovali spolu a měli úspěch. Idylu ukončila sovětská okupace v srpnu 1968. Hutka si dodnes vzpomíná na onu noc, kdy jeli taxíkem a v centru je zastavil nepřátelský obrněnec. Vystoupili. Taxikář tehdy ani nechtěl zaplatit. Pak už Hutka s přítelkyní viděl obsazené město, davy zaskočených lidí, které se hnaly nejdřív k budově Ústředního výboru, později zase k rádiu. Na obou místech se zoufale bojovalo.
Po srpnu 1968 přišel srpen 1969 a bylo jasné, že okupanti našli dost ke všemu ochotných přisluhovačů na to, aby sami nemuseli ani opustit kasárna. Země se zase změní v diktaturu. Železná opona spadne, začne hrozit zatýkání, věznění… Lidé ten neviditelný tlak cítili a chtěli mu vzdorovat. Začaly jim v tom pomáhat Hutkovy písničky. „Já jsem je necítil jako nějakou politickou obranu. Ono to mělo být o životě, a to z toho vylezlo jaksi samo. Ono si to samo řeklo,“ popisuje Hutka.
StB se o Hutku zajímala už od poloviny 70. let. Tehdy jim jakýsi udavač poslal nahrávku z koncertu v Chocni. Příslušníci tajné policie začali oblíbeného písničkáře sledovat. Akce dostala nepříliš nápaditý název Zpěvák. Hutka jim ale unikal. Jak sami přiznali, byl na ně příliš chytrý.
„K urychlenému zahájení trestního stíhání nebylo přikročeno proto, že trestná činnost Hutky je prováděna rafinovaným jednáním, které si klade značné nároky na dokazování. Hutka při svých vystoupeních neútočí otevřeně, ale dvojsmyslně. Posluchačům však dává návod, jak vystoupení interpretovat, když říká: ,Takže došlo k tomu, že nejlépe, nejsvobodněji a nejméně problematicky to dám najevo neartikulovanými zvuky, pod kterými si můžu představit, co chci, a nikdo jim nerozumí.‘“ A dále: „Z dvojsmyslnosti pak plyne, že HUTKA bude mít při výslechu značný prostor pro ,manévrování‘ a vysvětlování jednotlivých slovních významů ve smyslu, který pro něj bude výhodný.“
Zpráva tajné policie z 28. února 1977 hovoří o údajném trestném jednání: „Jaroslav HUTKA od roku 1974 vystupuje jako zpěvák a kytarista folkových písní ve volném sdružení písničkářů ŠAFRÁN […].“
Hutka se zapsal do povědomí veřejnosti také jako autor písně o Václavu Havlovi. Napsal text: „A podle litery paragraf šavle, teď dumej o právu Havlíčku – Havle…“ Píseň bude pochopitelně zajímat tajnou policii. V praxi se tak ukáže, že podobenství vlastně stále funguje. Tajná policie se zajímala za habsburské monarchie o Havlíčka Borovského, stejně jako za komunistické diktatury o Havla. V obou případech kvůli tomu, co psali a kritizovali. Písnička vznikla v únoru 1977, v době, kdy Václav Havel skončil poprvé ve vězení.
Kvůli písni zatkla StB i Hutku a on v květnu 1977 poprvé spal v cele v pověstné Bartolomějské ulici v Praze. „Byl to poněkud absurdní zážitek. Celý výslech byl o tom, o kom je písnička Havlíčku, Havle. Oni tvrdili, že o Havlovi, já že o Havlíčku Borovském. Neustoupil jsem, tak mě propustili.“
Dne 21. prosince 1977 podepsal komunistický ministr Jaromír Obzina přísně tajný rozkaz. Nařídil vystěhovat nepohodlné obyvatele ze země. Nebudou-li chtít, tak násilím, šikanou, vydíráním, psychickým terorem. Akce nesla název Asanace. Byla proti signatářům Charty a dalším. Nabízela jasnou volbu: vystěhování, či vězení. V polovině roku 1977 dostal Jaroslav Hutka od StB poprvé nabídku k emigraci. Nebral ji příliš vážně, ale nakonec ho donutili. Hrozili mu soudem za nedovolené podnikání a zakázali mu vystupovat. Železnou oponu přejel 18. října 1978. Ještě předtím se s manželkou museli vzdát československého občanství. To byla podmínka tajné policie… Nepohodlný zpěvák s manželkou, bez státní příslušnosti, majetku, bez šance na návrat. Starou škodovkou, které se říkalo embéčko, jeli na Rozvadov. Místo vystěhovaleckého pasu měli jakýsi dokument připomínající vysvědčení. Přijeli do hraničního pásma a kontrolující voják jim zamával hlavní samopalu před nosem. V Holandsku nešel nový domov. Hrál tam a zpíval pro emigranty. Těch bylo sice mnoho, ale byli roztroušeni po celém světě. A Hutka se ocitl v Holandsku, malé zemičce, jejímž jazykem se nikde jinde nemluví.
Nakonec to tak dlouho netrvalo. Dne 17. listopadu 1989 režim v Československu padl a Hutka byl jedním z prvních exulantů, kteří se vrátili domů. Režim na hranicích se však ještě nepřizpůsobil novým poměrům, takže ho to stálo sedmdesát západoněmeckých marek za vízum. Zaplatil a vrátil se domů. Na Letné na něj čekalo sto tisíc diváků… Bylo to nejúžasnější vystoupení jeho života.
nedatováno, Tváře vzdoru, knihovna Václava Havla, autor textu Luděk Navara