ČLÁNKY

O Pravděpodobných vzdálenostech
Tahleta písnička mě vždycky přesvědčila, když jsem se rozhodoval, jestli nechám zpívání. Už se takhle rozhoduju od roku 1969. Já se pořád cítím jako písničkář na návštěvě. V této písni se podařilo - těžko říkat „mi” - prostě „se podařilo” vyslovit něco, co je skoro za hranicí možnosti vyjádření. A při tom to zůstává písničkou, jejíž atmosféru je do sebe schopen vcucnout i člověk, který moc nedumá. Zvláštní je, že jsem tu písničku napsal úplně na začátku mé dráhy. Mám pocit zima šedesát sedm. A tak jde se mnou - no, pomalu už třicet let. A já se k ní každý rok vracím, každý rok ji hraju, každý rok do ní nahlížím jinak.
Asi před půl rokem se mi stalo po nějakém představení, že přišla za mnou holka, tak osmnáct, devatenáct, a ptala se, kdy jsem tu písničku napsal. Jestli je nová. Mně bylo blbý jí říct, že ta písnička je málem dvakrát starší než ona, tak jsem řekl, no, je vlastně nová. Pro mě samotného je to vnitřní dialog přes celou moji dráhu...

O domově
Když bych měl říct upřímně, ani pořádně nevím, jak tady zpět doma zase žiju. Asi už normálně. Fakt, že jsem byl v emigraci deset let je už velice zastřenej. Samozřejmě, vím, že jsem tam byl. Když se náhodou objevím v cizině, tak ta cizina není pro mě cizí. Není to pro mě neznámý svět. Ale tady žiju už šest let, narodilo se nám už druhé děcko, něco jsem udělal a zažil, zamíchal se mezi lidi... prostě už nejde říct, jestli se mi žije dobře nebo špatně. Víceméně dobře, tedy normálně. Nemám jedinou touhu na něco z emigrace vzpomínat. Jsem většinou spokojenej, protože spousta věcí - těch osobních, rodinných - se vyvíjí bezvadně. Mám hromadu práce. Co se týče písničkaření, tam je to trochu sploštěný, ale i to má své důvody. A taky to není poprvé. Jsou dny, kdy je život aktivnější, a naopak, kdy se jakoby trošku propadá do nečinnosti a k nabírání sil, nabíjení baterií.

O práci a tvoření
První písnička ... první písnička, kterou jsme hráli, se jmenuje Hospodskej. A to, jak jsem se dostal k písničkaření? To bylo z potřeby něco sdělit. Souviselo to s mou situací na škole, na kterou jsem chodil, kde jsem se vzbouřil a pak jsem z ní odešel. Když je člověk v pubertě, je ještě vážnější než vážnej. Odešel jsem ze školy, protože jsem chtěl sdělit a prožít svobodně svůj životní pocit. Sdělit ho světu. Člověk nevěděl, co je svět, že to byl on sám, ale tím, že jsem byl sám a neznámej, svět kolem byl jaksi kompaktní, takže jsem měl pocit, že ho oslovuji celý.
Je výhoda začít psát v tomhle věku, protože člověk píše o celém vesmíru. A byla to potřeba sdělit něco o smyslu života. V tu dobu už jsem začal psát básničky, setkal jsem se s Láďou Veitem a Hvězdoněm, kteří mě zatáhli do muzikantskýho světa. Koupil jsem si kytaru, začal jsem se na ni učit hrát, někdy v devatenácti a napsal jsem první píseň
...jsem hospodskej tohodle světa
svět je zakouřená hospoda...
...to byla píseň, jako že musím říct, jak že to s tím životem a jeho smyslem je. To, že to pak mělo úspěch? My jsme začínali ve šťastné době, kdy publikum chtělo poslouchat a bylo otevřený. A potom už průběžně vznikaly i písničky zábavný a srandovní - „Kamna”... - člověk si najednou uvědomil, že představení musí být taky živější. Ale přece jenom tam pořád je hlavní, že jde o život. Takže se mi program každej rok vrací, pořád se ptám jestli se mi daří se smysluplně vyjádřit, tedy jestli to má smysl. Pořád to pro mě není automatická profese, aby ze mě padaly nějaký veršíky, ke kterým dám melodii. Když píšu písničky, nejen že k tomu přistupuju až příliš vážně, příliš zásadně, ale o mnohých přemýšlím, jestli je vůbec hrát. Teď mám třeba hotovou sérii písní, které nehraju. O kterých mám pocit, že bych je ani neměl hrát. Mám písní mnoho, takže si můžu dovolit být vybíravý a nemusím uvádět nové za každou cenu. Tyhle písničky jsou politický... To je pro mě takový trénink - jako kde jsem, jak mi to myslí, co ze mě padá. Třeba Český parlament s.r.o., nebo podobá píseň o senátu, taková pohřební, jak ty mrtvoly je třeba někam odložit a tak. Pak mám taky ironickou píseň o Havlovi - jmenuje se Sametová opereta - a je opravdu operetní. Nebo velmi pochybovačnou píseň o listopadu 89, ta se jmenuje Byl to jen sníh. Nebo písnička o ekonomice, o tom, jak nám blaničtí rytíři ekonomiky blbnou hlavu, že bez nich to nejde. To jsou ironický písničky, který nejsou úplně špatný, ale nechce se mi je hrát. Odložil jsem je - tady do toho štosu - a zůstávám u starejch. Když sednu před lidi a vidím, na co reagují, raději s nima žiju skrze ty starý písničky. A skrze lidovky. Je to hlubší. Možná tím ztrácím trochu publika, že nejsem aktuální, že jsem taková vykopávka... ale nemám už dnes pocit, že musím být na špici, že se musí vrátit popularita... Já to taky dělám pro sebe. Ta povinnost u zpěváka? - ano, to beru vážně. Ale co je vlastně tou povinností? Já mám pocit, že v tomhle „rozkejvání” doby má člověk povinnost zůstat sám sebou, zůstat, kým byl. Protože zase není možný, aby byla jenom kontinuita zákonů - a blbejch zákonů, a kontinuita toho, že když byl někdo bolševik, tak zase je úspěšnej. Tahle státní kontinuita, ta mi vadí. Spíš mám pocit, že by měla být kontinuita v tom, že když jsem byl nějakej před dvaceti lety, tak jsem dneska stejnej.
Je tu pro mě totiž ještě jeden otazník, řekl bych existencionální. Mně před dvěma lety mi napůl ochrnula ruka. Takže takový ty prstohry, co jsem hrával, ty hrát nemůžu. Můžu jenom šmidlat. Takže spoustu písní jsem odložil. Říkal jsem si, že se ta ruka buď vyléčí, nebo budu muset udělat vynález, jak hrát dál. Zatím to Hladík schová svou kytarou, že si toho lidi moc nevšimnou. Ale pro mě je to podraz. Takže po tý stránce jsem nějaký věci odložil v naději, že ta ruka si to rozmyslí a začne zase hrát.

O minulosti a budoucnosti, o konci vlády jedné strany
Minulost. Já se už dva roky mou minulostí zabejvám a bude to ještě nejméně rok trvat, protože se mi nechce ji vypustit. Protože byla, byla moc pěkná a je důležitá. Zpracovávám teď věci, který jsem dělal kdysi. Složil jsem mnoho písniček - a skoro nic z toho nevyšlo. Situace nakladatelů je - jak to říct - to je jako u blbejch. Prostě nemám vydavatele. Jedinou mojí písničku nevlastní jedinej vydavatel. Všechny patřej mně a mám je doma v šuplíku. Odezva vydavatelů je prostě hloupá. Ve chvíli, kdy bych ty nové písničky, jak jsem říkal, pustil do světa, on by se asi nějakej vydavatel našel. Ale to já bych radši, aby napřed vyšly ty věci, který už jsou dlouho. Na druhou stranu je pravda, že se mi tak úplně nechce zase ostře fungovat. Ještě pořád jsem rád u těch svejch dětiček. Teď na starý kolena si to chci taky trochu užít. Když by člověk zase vstoupil do tý svý profese naplno, rozběhne se to celý a je to jako kolotoč, kterej si teď nepřeju. Popularita, kterou jsem zažil v devadesátým roce? - pro mě je to docela ošklivá vzpomínka. Ztráta svobody. Samozřejmě člověk nějakou popularitu nebo známost potřebuje, aby se mohl realizovat - ale chtěl bych, aby to zůstalo zhruba na té úrovni, jak je to dneska. Lidi o mně vědí, ale není kolem toho žádná hysterie, nejsou kolem toho žádný oslňující světla ramp a to mi teď vyhovuje...
Ale jak jsi říkala, ten pohled do budoucnosti, že se lidi dívaj dopředu. Mě by zajímalo, jak daleko. Protože přece jenom pokud se člověk neopírá o něco, co je vzadu, co můžeme nazvat historií, tak daleko nedohlídne. Protože z bodu, kterej je nula, kterej je vyprázdněnej, kterej se nechce opírat o nic, dohlídneme jen někam blízko. Abych někam dohlídl, tak tam, kam se dívám, něco musím rozeznat. A rozeznávám čím? - Zkušeností. Rozeznávám skrze věci, který jsem schopen pochopit. A pokud v sobě nemám nějakou návaznost, nějakou historii, tak skutečně z budoucnosti rozeznávám minimum. Pak je možný, že rozeznávám jen takový ty jednoduchý věci, jako plus a minus. A to je málo. Protože svět není ani černej ani bílej, to je milion odstínů. A potom - já si nejsem jist, jestli z týhle doby lze tu budoucnost nějak samu od sebe zahlídnout. Nebo co to vlastně je dívat se dneska do budoucnosti. Když to vezmeš, už je to šestej rok, co se to tady cosi stalo. Ale když si budeme vzpománat, kdy se staly nějaký události, nebudeme přesně vědět. Bylo to v devadesátým, v devadesátým druhým? Tady jako by historie nešla, tady se něco znovu překopává, dává se dohromady něco, co by se podobalo normalitě, vyklízej se sklepy a zakládaj se znovu hokynářský krámky. A ještě nenastaly události. Ono se zdá, že je to strašně převratný, ale vůbec si nepamatujem, kdy se co stalo. Já mám pocit, že historie teprve začne. Možná začala těmahle volbama. Kdy společnost není otřesena vnějškově, protože tyhle volby nezpůsobily a nezpůsoběj žádnej převrat. Ale způsobily a způsobujou něco uvnitř. Všichni se museli najednou sebeuvědomit. Že najednou i ti republikáni by mohli mít dva rozhodující hlasy pro Velkého Kormidelníka. A kterákoliv partaj. Kdyby i ta ODA, která jen tak prolezla do parlamentu, měla o ty dva hlasy víc, zase je to vítězství Velkého Kormidelníka. Tam je dobrý, že všichni najednou mají možnost do toho vstoupit. Pro Zemana, který drží Klause za velmi citlivé místo, je to taky novej zážitek, nová odpovědnost. A vstoupilo do toho veškeré voličstvo. Odhaduje se, že výsledek voleb je způsobenej počtem asi třiceti tisíc hlasů. Kdyby šlo o třicet tisíc lidí víc k volbám, nemuselo by to bejt takhle. Takže najednou všichni lidi, kteří měli pocit, jako že ten hlas dají, ale že to stejně nebude nic platné, najednou i ti, co volili, i ti, co nevolili, zjistili, že na jejich hlase záleží. Že jsou to tak jemné a jemné odstíny... A tím začíná pro mě občanská společnost, končí teprve teď definitivně vláda jedné strany. Ale já mám pocit, že možná od této chvíle se něco stane hlubšího. A že dějiny se počítaj a odvíjej skutečně od duchovních věcí. Tyhlety vnější, jako převraty a přebudovávání, toho si člověk přece nemusí všimnout. Nebo: toho si člověk všimne, ale nemusí si to zapamatovat jako převratnou událost. To je nějaký průběh věcí, který je a který se zapomene. Člověk neví, na co svoji paměť navěsit, protože tam není nic, co by komunikovalo s duší.
Pořád vycházím z toho, že nějakou budoucnost ještě míním mít. To, že méně píšu, to taky není záležitost jenom posledních šesti let. Souvisí to už s exilem. To byla pro mě vysilující zkušenost, nejen že se objevila nová témata, která člověk začal vyslovovat, ale objevila se taky nutnost naučit se tři jazyky a ve všech zpívat. To byla příšerná práce, dneska jakoby úplně zbytečná. Nikde to není vidět, že jsem byl schopnej koncertovat ve třech dalších jazycích. Ale nechci se k tomu vracet a nechci to ani nikomu předvádět. Ale to všecko mnou zatřáslo takovým množstvím otazníků, že člověk je... já nevím, jak to říct... možná se dá říct ... méně svobodný. Méně svobodný ze sebe pustit volně věci tak, jak jsem je ze sebe pouštěl předtím, kdy jsem žil, i když v blbým režimu, ale v takový naprostý, až naivní vnitřní shodě mezi sebou, svým okolím, tím co je, tím, co není. I když, samozřejmě, já jsem člověk neustále plnej pochybností. Já vím, ono to tak nějak vypadá, že jsem se vyčerpal, ošoupal, že už dál nic neřeknu. Ale ono je to hledání dalšího pohledu. Ten až se podaří, tak to zase pude samo.
Tímhle nechci uhejbat, ono je to možná příliš komplikovaný, že to budeš muset prostřihat, aby se to dalo číst, pořád se to vrací k tomu, co v sobě mám od začátku a co je, jak už jsme říkali, osloveno písní Pravděpodobné vzdálenosti. Tuhletu zásadní pochybnost v sobě nesu od začátku, teď je jen trošku hlubší. Nebo je oprávněnější.

O zkušenosti a popularitě
Mezi patnácti a pětadvaceti je člověk sice černobílejší a jasnější, ale taky ještě ničím není. Ještě nikde nestojí, ještě nikdo neví, kým je. Tehdy člověk přirozeně potřebuje prestiž, potřebuje si vydupat místo na slunci. Potřebuje zjistit, kým je. A to nejen zevnitř, ale i zvenčí. Poznat to na lidech, aby jejich reakcí mohl měřit sám sebe. Do těch let říkáme věci spontánně. A pořádně ani nevíme, co říkáme. Teď, v mém věku, už člověk za sebe ručí. Možná mu ta moudrost ale nepomůže být sdělitelnější. Takový to „prosadit se”, to už jsem zažil. A zjistil jsem, že „se prosadit” samo o sobě neřeší základní problémy. Pouze je, že se člověk prosadil. Je to v určitý chvíli úleva, pak si člověk zvykne a znovu se objeví starý otázky. Člověk ale musí bejt na popularitu opatrnej. Mnoho lidí, který „se prosadili” se pak zastaví. Tak vlastně už zůstávají tím, kým si všimli, že se stali a už hrajou roli, do který se vmanipulovali a sami sebe nahlížejí jako figuru. Prostě snaží se být tím, kým se stali a největší neštěstí je, že tomu nakonec sami uvěří. Tak tomu jsem se vyhnul.

O lidové písni
Asi bych ani dneska už neuměl říct, co všechno mi lidová písnička dala. Zabývám se jí už tak dlouho, už s ní žiju. Lidová písnička, lidový balady, to je pro autora dvacátýho století, kterej má chuť se vyjadřovat komplikovaně, studená sprcha. Ta komplikovanost totiž často jenom zastírá, že člověk neví pořádně, co chce říct. A lidová písnička to říká. Zdánlivě zjednodušeně, až jakoby primitivně. Ale když si s ní člověk chvíli pobude, zjistí, že zůstává oběma nohama na zemi. A ne popsáním, ale existencí té písně se otevírají prostory, který už nejde popsat, který jde jenom říct tak, aby byly nahlídnutelný. Lidový balady - to je tvrdá škola pro písničkáře. Protože jsou o životě.
Taková jedna z těch nejlepších filosofickejch balad je moravská
Starala se máti má
kam mě k místu dochová
nestarej se matičko
dostanu já místečko
na slavkovském hřbitově
tam mám místo hotově...
a pak popisuje pohřeb jako svatbu. Už jenom ta, řekl bych, drzost a neomalenost, se kterou to autor říká. To by si člověk normálně netrouf, říct mámě, tak mě vychovej, já pak umřu a všechno je marnost... To nemůže vyjít z ruky jednoho člověka. To je zážitek nás všech. A tím je to obecná zkušenost. Vyslovená tvrdě. Ale tím, že je to zabalený melodií a rýmem a takovou tou nepotřebou agresivity, v ní není ani kus ironie, ani kus podbízivosti. To jenom je řečenej fakt, na kterej píseň hole nazírá. Takže se člověk lekne, že to tak je. Že to někdo vyslovil, že si někdo trouf to vyslovit. V tom jsou balady úžasný.
U normální umělý písně vycejtíš, kdo to byl, kdo to psal, a když jsi vnímavější, vycejtíš, i v který době, jak byl na tom, co chtěl ještě mimo to říct, u lidovky to nelze. To jde opravdu po duši, po základním příběhu.
Ale abych to řekl jináč. My jsme začali od Pravděpodobných vzdáleností. Já mám pocit, že tentýž obsah má lidová balada, která začíná „Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk”. To je písnička tak veliká, tak monumentální, já mám pocit, že jeden člověk by ji nebyl schopnej napsat! Někdo ji někde navrhl, uvědomil si, začal zpívat, ale teprve čas a „ozpívávání” a prožívání těch ostatních lidí jí daly tuhle přehlednou a zcela jasnou formu, kdy to potom končí „už ten vtipný rozum, už mi sloužit nechce...” To prostě konkrétní jedinej autor nemůže napsat.
Teď ze mně mluví zkušenost toho, kterej se hrabe v lidovejch písničkách dlouho. Protože mně zpočátku taky nebylo jasný, jak to mám chápat. Já jsem ty texty - já jsem byl nima okouzlenej, když jsem na ně narazil, ale to, jaký vědomí zasahujou, ono to trvá dlouho, než si to člověk uvědomí... A zpívat to chce. Protože některý písničky - vlastně jejich obsah - mi došel, až když jsem je zpíval. Ty písně - já nevím, možná je to tím, že dlouho vznikaly, tak je člověk dlouho chápe. Prostě nejdou vzít na první poslech. Tam je potřeba se s nima sezpívat, sžít. A proto já taky od publika požaduju, aby zpívalo se mnou. Zážitek z písničky je pak úplně jinej, než když jenom poslouchá. Jde to z větší hloubky. A v tom je taky příjemný se vracet k písničkám, který lidi už slyšeli, tam se člověk vrací k něčemu jakoby podstatnějšímu než to, co ta píseň v prvním plánu jakkoliv okouzlujícně řekne. Ještě je důležitý, aby ta píseň mohla žít v čase. Aby ten čas unesla. Bez tíže. Protože náš život je víceméně zajištěnej a naše problémy jsou spíš psychického rázu, nejsou to zásadní problémy, my jsme si skutečně vybudovali společnost jako báječnej ochrannej skleník, některý zprávy o životě k nám nedochází, a když se objeví, tak je člověk většinou strašně rychle zakousne. Například když někdo umře, tak se honem rychle pohřbí - a už jako by nebyl. Zažíváme tuhletu společnost jako něco, co je tady navěky. To, že lidi umíraj, dobře, odpadaj, ale fakticky to do ničeho nezasahuje, my pořád optimisticky jdem dopředu.
A ty balady mluví právě o něčem podstatnějším. Kdy ta tíže života na lidi skutečně doléhala a oni neměli jinou možnost než ji vyslovit. Nemohli se bránit.
To jsem chtěl jenom říct, že proto nám asi trvá dlouho, než se tou písničkou prohrabeme. Nebo než ji prožijem.
Teď žijeme v naprostém bezčasí... To je evidentní, že od šedesátejch let do dneška je jakoby jedno, jestli je něco teď nebo před deseti lety. Mladá generace teď znovu potřebuje zažít a poslouchat to, co se zpívalo v šedesátejch letech, protože si to potřebuje uvědomit. Já bych ani neřekl, že to je návrat šedesátejch let. Je to prostě potřeba prožít všechny aspekty stále té samé doby. A tím jsme se dostali k pocitu, že svět se šíleně rychle vyvíjí, ale jen vnějškově. Kompjútry se vyvíjejí. Ale my, lidi, my zůstáváme na fleku a s náma se nic nehejbe. A to, jestli člověk může získávat přes Internet rychleji informace, to je sice bezvadný, ale moc ti to nedá, naopak, ještě to mate. Máš pocit, že žiješ rychlejc, a není to pravda. Víc to odvádí pozornost od bytí.

O sporu duše s tělem
Středověk ho první vyjádřil. Lidi to několik století trápilo. Spor, kterej začíná gotikou a je vyprovokovanej tady tou nadalpskou Evropou. Otázka, která byla možná na papíře už na jihu, v antický Evropě, ale fakticky uvědoměná byla až gotikou, klasikům v Římě směšnou, proto ji posměšně nazvali gotika, gótský styl, styl barbarů ze severu. Ale ta potřeba vzepětí, tam začala otázka duše a tělo - o čem to je, a uzavírá se až barokem. Jde strašně dlouho. A odezvy, které k nám dodneška jdou, nejsou jen základní. Jsou komplikovanější. Ale tahle lidová balada, vlastně jakási „hitovka” - tři sta let zoufalýho přemejšlení - a pak ji jak bych to řekl - „současným způsobem” zároveň vyjádří - a odhodí. Ano, ty sis to, tělo, všechno zavinilo, ano, já tělo u toho bylo, ale ty, duše, taky. Píseň končí, že je to všechno v jednotě. Jeden bez druhýho není, nemůže bejt. A je to ve veselým tónu, což je úžasný. Ten problém jakoby snadno řeší, a řeší ho písnička, můžeme se k ní vracet. Je to taková nenápadná meditace na dané téma. Ta písnička se takhle vytvarovala někdy v osmnáctém století a tady už sociální vrstvy, do té doby takzvanej „dav”, najednou vystupují se svým uvědoměním si sebe a se svým požadavkem berte mě taky vážně. V osmnáctým století se stala spousta důležitejch věcí, který díky intenzitě století devatenáctého jako bychom neviděli. Ale tehdá vlastně došlo k sociálnímu uvědomění. A k prvnímu zásadnímu popření božský autority. Od té doby se o víru pereme a je dobrý, že se dneska pereme individuálně. Že to není automatická věc. Vstoupíš do strany - nevstoupíš do strany. Když v tý straně nejseš, tak jsi nestraník. Předtím byly taky samozřejmě vzpoury a revoluce, ale byly zjednodušený v tom, že lid nebo jak to nazvat - dav - prostě ti, kterejch bylo víc a museli makat na ty, kterejch bylo míň, to je jedno, se chtěli mít líp. A tím to končilo. A sedmnáctý - osmnáctý století - najednou je to nejen mít se líp, ale uvědomit si svý bytí a bejt odpovědnej za svý bytí. Úplně konkrétně Francouzská revoluce, ta už to úplně jasně definuje: ten obyčejnej, ztracenej, chudej člověk bez vzdělání, bez všeho, řekl, já chci žít, já chci bejt odpovědnej sám za sebe, já chci mít férový podmínky, protože můj život má taky hodnotu. Myslím si, že to uvědomění si toho člověka-nuly, že je taky člověk, a to nejen před Bohem, ale taky před společností, před lidmi, před králem, to je velikej krok evropskýho vývoje.

O budoucnosti
Mám jeden velkej projekt. Na jaro příštího roku chystám, to mi bude též padesát, tak to chci vzít v úvahu, je to divné, že se toho člověk dožil... Chci dát prostě do kupy velkou knížku všech textů s celou historií od začátku zhruba do teď. Nejzajímavější budou pochopitelně sedmdesátý léta. A k tomu chci navěsit taky nahrávky - první plán je deset cédéček ze sedmdesátejch let. Na kterejch už jsem začal pracovat. Jsou to amatérské nahrávky z koncertů, živý, ale ta technika se díky kompjůtrům tak vyvinula, že to není problém. To je pro mě velmi důležité, nechat zaznít sedmdesátý léta. Je to pracovní záběr, samozřejmě, ale docela dost od toho očekávám. Nechce se mi hejbat dál, pokud tahle minulost nebude zmapovaná. Protože mně se nechce tyhlety věci opustit. Pak bych to mínil šířit zase způsobem Fosilu, to znamená způsobem kontrétního oslovení lidí. Nechci, aby tyhle cédéčka a kazety byly v normální distribuční síti. Nestojím o to. Je to trochu osobnější, identičtější. Z toho, možná, nebudu se bránit, když nějaký vydavatel zjistí, že by chtěl jedno dvě alba šířit komerčním způsobem, můžeme o tom mluvit, proč ne. Ale chtěl bych, aby to byl balík ne hozenej do normálního trhu, ale šířenej skutečně individuálnějc, skrze hlubší zájem. Já taky totiž nechci podporovat ty neviditelný ruce trhu, mně to vadí, protože jak se stane trh jediným vládcem, všechno najednou tak zglajchšaltuje, všecko oseká, zkrátí, zjednoduší, prostě nevidím důvod, proč bych se k tomu měl nechat nutit. Chci si i tady zachovat svobodu, i s tím, že to bude komplikovanější, širší projekt, některý kecy mezi písničkama můžou bejt i pětiminutový, na to žádnej vydavatel nepřistoupí. Bude se mu to zdát neprodejný. A na druhou stranu třeba písnička Proč, proč. Není to písnička, která se dá znovu hrát, ale je možný ji slyšet v kontextu doby, ve který vznikla. Jiskřej v ní nějaký věci, který dodneška mají platnost. A to je smysl celýho Fosilu. Nalezení zkameněliny, která je pořád hezká.
Byl bych rád, pokud má někdo prvonahrávky z koncertů, kdyby se mohl ozvat a půjčit mi je, přehrál bych si je a vrátil. Z těchhle materiálů tu kolekci dávám dohromady. Telefonní číslo je v seznamu.
Taky připravuju knížku, novely, co jsem napsal v letech sedmdesát šest až osm, ještě nejsou vydaný, konečně jsem se domluvil s nakladatelem, tak se s tím chci vyrovnat. To nejde, aby to někam zapadlo. Ono není možný, aby sedmdesátý léta byly reprezentovaný Vondráčkovejma a Gottama a touhle bezcharakterní protektorátní muzikou, chemicky prázdnou. Já jsem tam taky žil a strašně rád chci uveřejnit, že tehdy šlo něco dělat. A kdo to nedělal, byl vlastně zbabělej. To je myslím velmi důležitý pro historii. Aby ty děti za náma, který budou muset historii nějak zpracovat, aby mohly žít dál, měly taky šanci. Ve chvíli, kdy historii nebudou mít, nebudou vědět, kam se pohybovat. Aby prostě věděly, že my tady máme návaznost, že je na co navazovat, že to nebylo období sraček. Vím, jak bylo mně v nějakých pětadvaceti, kdy si člověk formuje názor a potřebuje si ho formovat vůči historii, já jsem pak trošku ty český dějiny vlastně nenáviděl a zároveň jsem se potřeboval s něčím identifikovat. A člověk si říkal, jak se zachovali lidi po okupaci, jak se zachovali v padesátejch letech, jak se chovali ve válce, jak ti Benešové vzdali to vzepětí, že se země bude bránit! A to věčný kompromisnictví, šmudláctví, to byla pro mě skutečná tíže. Dnes to člověk bere jináč, ale tam někdy kolem tý dvacítky si potřebuje něco chytit. Já byl vděčnej za každej náznak samostatnýho, nezávislýho, odvážnýho ducha. A najednou člověk se dostal z roku sedmdesát čtyři až do roku osmnáct set padesát. Zjistil, že možná jenom ten Havlíček byl takovouhle velkou figurou. Takže tam je důležitý, aby ty věci byly zaznamenaný.

O Radimovi Hladíkovi
To byla náhoda. V šedesátým devátým založili s kolegy Blue Effect, udělali půl programu a chtěli už začít vystupovat. Ta druhá půlka jim pak trvala ještě pár měsíců. Sháněli předkapelu, mluvili s kdekým a pak jsme seděli s jejich basistou Kozlem v hospodě, popíjeli, povídali a on najednou přišel k nápadu, co to nezkusit, tehdy lidi chtěli slyšet slovo, tudy prošly dějiny, sály byly plný, takže oni měli představu, že by to se mnou šlo. Tak jsme se dohodli, já dělal první půlku a pak jsme se s Hladíkem nějak skamarádili. Napřed to nebylo kvůli muzice, ale kvůli mystice, astrologii a vyvolávání duchů. Po koncertě jsme u nich doma sedli a do rána vyvolávali duchy, to bylo takové komické. A v rámci toho, když jsem povídal své mystické názory a tak a zážitek z objevu lidovejch balad, Radima to zaujalo a už tehdá v rámci bigbítu jsme je začali hrát. On do tý první půlky párkrát vstoupil, první písnička byla Svatý Vavřinec - „peče se děťátko jak ryba...”
On je Radim hluboká osoba. A jelikož je velikej kytarista a velikej muzikant, nemá mindráky z nutnosti na sebe upozornit nebo se prosadit. On o sobě ví svý. A tím hraje bez komplexů. Najednou se nám hrálo spolu dobře, protože on nemá potřebu mě svou kytarou převálcovat. Poslouchal, o čem zpívám, a snažil se dát atmosféru tomu, co se vyjadřuje slovama. V tom jsme se shodli, v tom jsme si začali ladit, v roce sedmdesát čtyři jsme spolu hráli celej rok, tehdy neměl kapelu. A pak až do zákazu. Radim se dá shrnout do několika slov. Nemá potřebu přesvědčit lidi, že hraje dobře, on má potřebu hrát dobře. A funguje nám to dodneška. Klidně.

O kritice a kriticích
To je katastrofa celé reflektivní plochy. Nafoukaný sebevědomý blbci, který si osobujou právo rozhodovat, co je dobrý a co ne. Ta tragédie je ale hlubší. Neexistuje hudební kritika, literární kritika, výtvarná kritika. Ve všech těch oborech něco registruju a něco dělám. A bohužel je neodborná, nespolehlivá, kritici prosazujou sami sebe a svoji jakousi dojmologii, svý mindráky, nerozuměj těm věcem a nepíděj se po něčem. K tomu ještě příšerná nafoukaná lenost, kritici nedávaj informace do souvislostí, jsou nekvalifikovaný, neodborný, já už jsem jich několik urazil, ať se urážej dál, týká se to všech. V hudební kritice není jedinej, kterej to dělá dobře, kterej umí najít souvislost, v literární taky na a ve výtvarný - tam je to nejhorší. Plácají, protože výtvarnictví se dostalo úplně z rukou publika. To už je záležitost jenom nějakých výtvarných mafií, čirej akademismus a akademická kritika, obhajování menšinovejch nebo většinovejch zájmů, většinou pak spletenejch i ekonomicky, jsou to prostě boje kunsthistorickejch mafií o prostor na zemi, kterej už s publikem nemá vůbec co dělat. Publikum přestalo sledovat výtvarnej život, protože se na to koukat nedá. Literatura a písnička jsou na tom o něco líp, já můžu žít dál pouze s publikem a dobrá knížka si najde svýho čtenáře taky. Kritici to tolik nepošpiněj. Základní poškození od kritiků tady je - nejsou schopný diváka, posluchače, čtenáře orientovat. Každej jedinec si musí udělat na tý komplikovaný scéně pořádek sám. A lidi na to nemaj čas. Sáhnou teda po tom, co se jim nahodile dostane pod ruku a nebo o čem už dlouho vědí, že to existuje. Ale že by přišel kritik a uměl poskládat, uměl být službou, který má svůj názor a zároveň umí dát užitečnou informaci, to tu chybí. On ten kritik stejně na představení nepřijde, i když ho pozveš. Prostě ho to nezajímá. A s tím souvisí taky absence odborné diskuse. Někdo něco napíše, jiný s tím nesouhlasí, tak napíše urážlivou odpověď, ne aby řekl, takhle to není, je to jinak, jinak to pojmenoval a svůj názor zdůvodnil.

O plyšovém puči
Napsal jsem písničku Sametová opereta, už jsme o ní mluvili. Znal jsem Havla už předtím velice dobře. Teď mi u něj vadí některý věci. Místo jasnosti, vtipnosti, přesnosti pojmenování a hledání pojmenování, který si ještě napůl držel ve svým prvním období, v těch několika měsících presidentování, já nevím, co se v něm stalo, najednou se rozhodl, že bude jakoby důstojným tatíčkem státu, důstojnou nadstranickou figurou, ale tím jako by ztratil identitu, jako by ztratil sám sebe. Teďkon uvidíme, co v rámci voleb, jestli to na něj bude mít vliv, ale já nad ním mám takovej zvláštní pocit, že v době, kdy byl bezmocnej a psal svoji úvahu Moc bezmocných, že byl daleko mocnější, než když se stal hlavou státu. V té chvíli se stal bezmocným mocipánem. A to se stalo uvnitř něj. A obklopil se divnou partou lidí, jako by se sám chtěl schovat za neprůstřelnou filcovou bariéru, kde možná prožívá něco - osamělost Boha nebo něco takového. Ztratil ale kontakt, kterej měl předtim, kdy chodil nohama po zemi a vážně a zároveň s kapkou ironie sledoval svět a uměl ho pojmenovat. Jako by najednou přestal umět pojmenovávat. Působí to spíš jako vyhýbavost než jako nadstranickost. Mám pocit, že nelze být nadstranický. I když není potřeba, aby byl zastáncem jedné politické strany, měl by být zastáncem všeho, co zhruba v politickejch stranách je. Já ty republikány nemám rád, ale i oni svou existencí a svým úspěchem ve volbách oslovujou něco, co je velmi vážný a co ostatní partaje nějak opominuly nebo si toho nevšimly. Myslím, že by měl být Havel stranickej a uvědomit si, proč republikáni jsou tady a jakej problém chtějí řešit. I jejich vůdce reprezentuje nějakou potřebu v týhle zemi. Mám jednu zkušenost. Vyšla letos sbírka Koryta krve. A tam druhá půlka, nakladatelství ji zabilo, stáhlo z trhu, druhá půlka sbírky je z roku devadesát ět, jmenuje se Hořký déšť. Tam se těmahle otázkama ostře zabývám. A reakce - myslím, že nakladatelství se neleklo ekonomickýho neúspěchu, ale že se lekli obsahu. Že se předposrali - řečeno česky. Všimli si, o čem to je, a nevšimli si toho, že básník, autor, má právo si myslet, co chce, má právo to vyjádřit a velmi často je básník ten první, kdo to vyjádří, protože ho to zabolí nejvíc. Najednou se lekli, že by v téhle době mohl mít někdo kacířské pocity a myšlenky a říct naprostou pochybnost o této době. Cítím nechuť to říkat nahlas, protože lidi se toho bojej. A teď to říkám vážně, prozrazuju něco ze svý kuchyně, musím se sám rozhodnout, nakolik budu mít v sobě hrdost a odvahu vzít to do rukou. Mně se líbí, jak teď žiju, není to pohodlnost, je to sobectví. Já si míním teď dopřát určité kvality života, na které jsem neměl čas, nemyslel jsem na ně. Výchova a existence syna, kterej se narodil v sedmdesátým roce, ta byla převálcovaná jiným zájmem. Byla až někde na patnáctým místě v mým žebříčku. První byly písničky, byl obecnej zájem. A já teď s holčičkama aspoň na chvíli ten obecnej zájem škrtám. Chci to poznat a chci si to užít. Je to taky důležitý. Jít dál a zase jít dál jako bagr, kterej neomaleně bude pojmenovávt věci, dobře, ale k tomu patří zkušenost, že člověk patří do nějaký rodiny a má děti, aby byl sám sebou. Je v tom teda určité sobectví a je v tom to, že nespěchám. Nevyhýbám se, ale nespěchám. Není kam. Je čas. Všechno jsou jen pravděpodobné vzdálenosti...

4. 8. 1996 pro časopis Folk a country