Jaroslava Hutku již od konce 60. let rádi poslouchají inteligentní milovníci českého folku a folklóru. Songwriter a signatář Charty 77 byl komunistickou StB vyštván z Československa a jako jeden z mála reaguje na aktuální společenskou situaci dodnes provokativně…
Jaroslav Hutka nedráždil jen komunisty. Za to, že jakožto jeden z mála písničkářů nadále kriticky reflektuje současnost, vysloužil si až nenávist příznivců Jaromíra Nohavici. Nohavica od osmdesátých let spolupracoval s komunistickou StB a donášel např. na Karla Kryla, který jej v zahraničí bezelstně přijal (prokázáno písemnými dokumenty). Nohavica do poslední chvíle zapíral a po zveřejnění důkazů přestal o svém selhání zcela komunikovat.
Hutka svou písní Udavač z Těšína (hudba Vladimír Veit) upozornil na nechutný jev, kdy autor hlásající pravdu a odvahu sám není schopen sebereflexe. Přitom pro pravdivý náhled na naše dějiny by jeho přiznání a vysvětlení (s omluvou) bylo velmi cenné – psychologický tlak komunistů měl (h)různé podoby a většina soudných lidí by podlehnutí Nohavicovi odpustila.
Přesto nebyla Hutkova aktivita zbytečná, výsledek ale vypovídá o skutečném morálním stavu české společnosti velmi nelichotivě: Hutka byl veřejně nevybíravě a mnohdy i vulgárně napadán, avšak Nohavici, který svou spolupráci se zločinci dodnes nevysvětlil, se věc jakoby ani nedotkla. Na netu najdete např. takové absurdity: "Je mi velmi líto, co musí zažívat Jarek Nohavica - vynikající písničkář a skvělý člověk," míní třeba jimmyhayek.unas.cz a po ujištění, že není pomstichtivý (je typické, že v textech, jejichž autoři vyzdvihují Nohavicův cit pro češtinu, jsou hrubky) za zbabělce označuje Hutku. Fakta: Hutku estébáci nezlomili a vytrpěl si proto i vyhnanství ze své vlasti, Nohavica naproti tomu selhal a vysloužil si tím jakous takous toleranci, která mu umožnila po roce 1989 svou popularitu komerčně využít.
A co na to Nohavica? Nic. Tvářil se znechuceně. Dnes proto jeho někdejší zdařilé podobenství Pravda a lež vyvolává u citlivějších jedinců nausea.
V tvorbě Jaroslava Hutky ale nehledejte primárně protestsong a už vůbec ne politiku. Jde o poezii a hudbu vycházející z našich (většinou moravských) folklórních tradic. Mnohé písně proto přirozeně zlidověly aniž by byly příliš nasazovány do playlistů rádií (a především přesto, že dlouhá léta nuceně nemohl oslovovat své obecenstvo). Když už jsem se rozepsal o zhrouceném vztahu Nohavica-Hutka: Zatímco novější Nohavicova produkce je již bohužel mainstreamem s nezapíranými prvky popu, z Hutkových písní stále sálá autentičnost a syrovost osobní výpovědi.
Hutka zůstal samorostem i v oblasti distribuce své tvorby. Jeho CéDéčka sem tam vydávají i kamenné labely, nicméně on sám založil vydavatelství SAMOPAL (sám pálí). Většinu produkce tak seženete v e-shopu na jeho stránkách.
Vlad
2024