2024


  2023


  2022


  2021


  2020


  2019


  2018


  2017


  2016


  2015


  2014


  2013


  2012


  2011


  2010


  2009


  2008


  2007


  2006


  2005


  2004


  2003


  2002


  2001


  2000


  1999


  1998


  1997


  1996


  1995


  1993


  1990


  1989


  1986


  1984


  1981


  1980


  1979


  1978


  1977


  1976


  1975


  1973


  1971


  1970


  1969


  1968


  1966


  1965


MODERNÍ FOLK-MUSIC VE SVĚTLE NAŠÍ SKUTEČNOSTI
(ŽERTOVNÉ POJEDNÁNÍ NA AKTUÁLNÍ TÉMA)


Někteří lidé se na budoucnost civilizace na Zemi dívají dosti skepticky. Píší chmurné předpovědi a natáčejí filmy jako "Planeta opic". A už se ani nemluví jen o nějakém atomovém konfliktu, který zde zahladí život. Za stejné nebezpečí považují dnes učenci např. i populační explozi v tzv. "třetím světě" nebo zase zamoření atmosféry zplodinami výfuků aut a letadel. Ve Francii, jak čteme, žije dokonce nějaký bývalý zmrzlinář jménem Globarde, který dokazuje, že největší zkázou pro lidstvo je přílišná feminizace veřejného života, k níž zákonitě dochází v každé moderní společnosti.
Člověk nad tím vším může mávnout rukou. Nějak bylo, nějak bude. Jenže je tady cosi podivného. Všichni tihle sýčkové, ať už mluví o bombách, nebo o změnách horních vrstev atmosféry, svorně říkají, že asi tak sto let před definitivním koncem světa prý přestanou lidi zpívat!
Dějiny lidského zpěvu jsou nesmírně zajímavé. Jako hlavní nosný pilíř se těmi dějinami táhne družný zpěv kolektivní. To je základ, to je pralátka, to je projev ze všeho nejstarší. A v naší národní minulosti - jak už bylo tisíckrát řečeno - hrál takový zpěv roli nad jiné významnou. Celé naše národní obrození proběhlo vlastně za družného zpěvu a hlaholu. My si to ovšem nepamatujeme, ale stačí nahlédnout do starých foliantů, nebo promluvit hodinku s Jirkou Traxlerem ze Skiffle Kontra. Tisíce obsažných i jednoduchých písniček provázelo naše předky v každé poloze jejich počínání. S důkazy se setkáte lehce v české literatuře. Ať už jde o "Newtonův mozek" Jakuba Arbese, "Rudou záři nad Kladnem" či "Paměti Franty Habána ze Žižkova" od Fr. Sauera, všude najdeme scény, kde se svorně zpívá. Zpívali za starých časů všichni, do jednoho. I tací, kterým se dnes národ klaní, kteří mají v Praze pomníky. To bylo prostě ještě před nějakými 50 roky u nás zvykem. Jakmile se sešla společnost, svatba, výlet, politická schůze někde v hospodě, už se zpívalo. A všude v hospodách byla naladěná piána!
Teď by bylo na místě řečnické zvolání: "A podívejte se, jak to vypadá dnes!" Ale nejdříve se vrátíme ještě asi tak 7 let dozadu. Tehdy přijel do Prahy Peter Seeger. Zpíval v divadlech, besedoval se studenty, ale to nic nebylo proti seancím, co měl s námi, kteří jsme ho na cestách po ČSSR doprovázeli. Seeger je velmi zajímavý člověk. Zpěvák, badatel, filosof v jedné osobě. Umínil si, že ten smutný svět rozezpívá a už tehdy tvrdil cosi podobného jako ti proroci z prvního odstavce tohoto pojednání. Pravda - říkal to trochu jinak: "Jestli lidi přestanou zpívat, bude konec světa!" Všechno svoje konání podřídil myšlence rozezpívat davy. To, co nám tehdy vykládal v šatnách a v pokojích našich hotelů, nám dodnes vrtá hlavou.
Nu a teď tedy to zvolání, jakže to s družným zpěvem vypadá u nás dnes. Upřímně řečeno, není to valné. Skoro to vypadá jakoby čím hustější pelotony písniček z rozhlasu a gramofonů, tím méně to lidi ponoukalo ke zpěvu! Ale já si myslím, že je to jinak. To je přece hloupost tvrdit, že lidi nezpívají proto, že je moc muziky. Ono to bude spíš v kvalitě. Vždyť - co nám to vlastně zpívají ve dne v noci naši zpěváci? Je to nekonečný proud dlouhých a vysokých tónů, kde není vůbec nic, čeho by se člověk zachytil. Kdo z nás tam může, na ty skoky, výšky, glizzanda, na ty fráze, kde se člověk nestačí ani nadechnout? Je to větším dílem hlasová ekvilibristika, která ke zpěvu nepodněcuje. A když je melodie snadná a zpěvná, tu je hloupý, bezobsažný a někdy docela i blábolivý text. To všechno se dnes a denně servíruje ze studií, kde se natáčí pomocí veletuctu nejrůznějších technických rafinád. Víte, kamarádi, co je to dnes natáčecí studio? Laboratoř, parfumerie, salon krásy, šminkárna. Z vesnické Nanynky vám tam udělají pasážovou krásku, jen to hvízdne a někdy zase naopak. Ať se to hodí nebo nehodí. Dlouhé hodiny se stříhá, kombinuje, filtruje, než se natočí dvaapůlminutová písnička, než jsou všichni spokojeni. A ve studiu si zpěvák dovolí věci, které potom na koncertním podiu nikdy nezazpívá.
Abych byl stručný: nikdo nemá patent na rozum, jistě, jsou četné výjimky, ale naše soudobá pop-music nás ke zpěvu či pobrukování příliš nepodněcuje. Servírují nám většinou preparáty, přátelé. Stačí jen vyhledat to, co za poslední dva roky natočili třeba z takového Trini Lopeze. I z těch krásných radovánkových zpěvů nasekali zboží bez vůně a zápachu...
A už je myslím jasné, kom mířím. Folk-music, tak jak u nás rozkvetla, to je strašně sympatická muzika, která má sílu zjednat v tomhle jakousi rovnováhu. Proti bombastu, pozérství a velkohubosti staví prostotu, proti předstíráni a lyrickému klišé staví svoji naivní, ale čistou poezii. Jsou lidé, kterým se protiví klanění modlám gramofonových společností. Těm dává tahle hudba příležitost k aktivitě. A jako společenská muzika? Ta je ze všeho nejkrásnější. Dokáže rozezpívat tisíce. Děje se to denně u táboráků a jednou za rok na Portě. A mezitím v různých koutech, při nejrůznějších příležitostech, třeba když někdo ze starých westmanů učí svoje vnoučata zpívat trampské písničky. Je to krásná, jadrná, skutečně lidová muzika, která lidi nerozděluje, ale dává dohromady.
A pokud bude zvučet ve všech svých polohách - a těch jsou tisíce - nemůže být o nějakém konci světa vůbec žádná řeč!

    V Praze 9. září 1970
    Jaroslav Navrátil, Čs. rozhlas

...
Od samého počátku mu vévodí jeden z pionýrů folkového hnutí - Jaroslav Hutka - inspirovaný ve svých počátcích tvorbou Boba Dylana, střídající své partnery (Veit, Kalandra, Třešňák, Hvězdoň) se čtvercem času úměrně četným stylovým metamorfózám, které byly a jsou důkazem jeho hledačského úsilí, obdivuhodné fantazie a nespokojenosti s dosaženými metami. Bylo by chybou označovat Hutku za protestního zpěváka, sám se nikdy za takového neměl, nicméně jeho impozantní vstup no folkovou scénu výrazně poznamenává celou další vývojovou etapu folk music, včetně protest singerů, zpěváků z Karlova mostu, moderních minstrelů, krajánků a trubadurů, kteří se po letech přiznávají k Hutkovu kmotrovství. K nejvýraznějším reprezentantům této vlny patří nepochybně Vladimír Merta - "nezávislý" interpret českého folk songu, ovlivněný ve svých počátcích nejvíce Petr Seegerem, Dylanem a Donovanem. Autor a zpěvák svérázných písní a balad, lyriky i rebelských textů, majících kořeny snad až někde u ,prokletých" francouzských básníků, technicky dobře vybavený kytarista, hráč na foukací harmoniku, banjo, valchu, fujaru a celou řadu dalších nástrojů, stálý host studentských klubů a jeden z prvních našich folk singerů, který se může pochlubit LP deskou, natočenou v zahraničí (Paříž - firma Vogue). Merta je natolik osobitý folk singer, že na jeho projev si musí člověk nějaký čas zvykat, zaposlouchávat se do jeho zastřeného hlasu, dívat se na svět jeho očima a postupně se ztotožňovat s jeho životním názorem.

    Jaroslav Navrátil, kulturní správa NVP