ČLÁNKY

V pátek 15. února nabízí Kulturní dům Dobříš všem příznivcům kvalitní muziky skutečnou lahůdku. Od dvaceti hodin zde na společném koncertu vystoupí dvě legendy, písničkář Jaroslav Hutka a kytarista Radim Hladík. Při této příležitosti jsme Jaroslavu Hutkovi položili několik otázek:

Jak dlouho vystupujete s Radimem Hladíkem? Jak a proč spolupráce vznikla?
Poprvé jsme spolu vystoupili na jaře v roce 1969, když jsem tehdy v novém Blue Effectu dělal „předkapelu”. S Hladíkem jsme se zkamarádili hned, je to přemýšlivý člověk a byl jím i ve chvíli, kdy byl považován tehdy za našeho největšího rockového kytaristu. Padli jsme si do oka ani ne tak kvůli muzice, ale kvůli pohledu na svět a na smysl života. V roce 1973 jsme spolu natočili desku Stůj břízo zelená, v roce 1974 neměl Radim kapelu, tak jsme hráli celou sezónu jen spolu, tak nějak z legrace jsme říkali, že ho musím ten rok uživit než zase bude slavný. V roce 1976 jsme spolu natočili desku Vandrovali hudci a hráli spolu příležitostně, než jsem byl vyštípán do emigrace. Ta první píseň, kterou jsme spolu v roce 1969 zahráli byl Svatý Vavřín ze Sušilovy sbírky moravských lidových písní. To je ta píseň: „Peče se děťátko jak ryba...”. Hrajeme spolu už přes třicet let, teď deset let vlastně v pevné dvojici. S nikým jsem nehrál tak dlouho a on myslím také ne. Divné je, že se tomuto spojení lidé pořád diví.

Čím je Vám Radim Hladík jako člověk a muzikant blízký?
Asi tím, že on není v první řadě muzikant, stejně jako já. On je sice ve srovnání se mnou mistr, ale napřed myslí o životě, o politice, a teprve až potom o muzice. Já jsem přesvědčen, že víc naposlouchá zpráv než muziky. Když nehraje, tak sedí doma a čte a nebo poslouchá rádio a nebo kouká na telelizi. A většinu času, které jsme prožvanili před a po koncertě, většinou v autě anebo před usnutím někde v hospodě na zájezdu, bylo o něčem jiném něž o muzice. On je stejně noční člověk jako já, vstává taky v poledne, takže jsme i jaksi „biologicky” sladěni. Je ale ukázněnější než já, před lety přestal kouřit a téměř se nedotkne alkoholu. Sice není vůbec puritán, ale před koncertem nevypije nikdy nic, říká, že by mu přestala myslet ruka. Takže když spolu jezdíme, tak řídí. A je fanda na mašiny a mechaniku. Všechno si umí opravit sám. Nikdy jsme spolu nezažili ponorkovou nemoc a to je tak trochu zázrak po těch všech muzikantských letech.

Jak společné koncerty vypadají? Hrajete výhradně Vaše písničky nebo i Hladíkovy?
Hrajeme pouze můj repertoár. Občas zahraje sólově, ale i k tomu jsem ho muset donutit. Je až podivně nepříčetně skromný a umí se velmi přizpůsobit a tvrdí, že moje muzika mu naprosto vyhovuje, že není co měnit a že není nic, co by mě mohl naučit. Občas mi říká, že moje největší výhoda a celá kvalita je v tom, že jsem samouk, že mě nezkazilo hudební vzdělání. Ale je to zároveň jediný z mých kolegů, se kterým jsme spolu nesložili jedinou písničku.

Vyhovuje Vám společné koncertování více než samostatné? Pokud ano, proč?
Mně je to celkem jedno. Hraju stejné písničky s ním i bez něj, ale s ním je to hezčí, a i když repertoár improvizuji, on se vždy chytí. Nikdy jsme nezkoušeli, vše co hrajeme, vzniklo až na podiu. Někdy dám omylem kapodastr jinam, takže jsme v jiné stupnici, třeba jen o půl tónu, ale on to okamžitě pochopí a hraje bez problému dál.

Na Příbramsku se vyskytujete poměrně často. Jaký vztah máte k tomuto regionu?
Upřímně řečeno, mně je jedno kde hraju. Hraju pro lidi, kteří v tu chvíli sedí přede mnou a to většinou s tím místem moc nesouvisí. Mně jde o to, aby to bylo dobré, abychom s publikem prožili smysluplný čas. Já si většinou ani nepamatuju, kde jsem hrál a zapomínám lidi. Hladík si pamatuje všechno, tak se ho v nouzi vždycky zeptám. Ale je fakt, že na Příbramsku byly bezvadné koncerty už v sedmdesátých letech a nikdo mě neudal a díky rozhovoru v Příbramském deníku mě před pěti lety žaloval Karel Dyba pro urážky na cti, že jsem o něm řekl, že je gauner kvůli privatizaci majetku, kterým měl být určen dětem a mládeži. Veškeré dokumenty kolem toho soudu se dají najít na mé internetové stránce. Dyba ten soud po pěti dlouhých letech prohrál. Smutné je, že prohrála i mládež a děti, protože ten majetek jim určený byl rozprivatizován neboli rozkraden. A v Příbrami jsme také s Petrem Kalandrou natočili v roce 1968 krátký film, ale bohužel se ztratil. Takže mám na Příbramsko ty nejlepší vzpomínky.

Předem Vám, milý pane Hutko, moc děkuji za odpovědi a přeji Vám, aby se koncert vydařil.

Karel Souček (Příbramský deník 8. února 2002)