2024


  2023


  2022


  2021


  2020


  2019


  2018


  2017


  2016


  2015


  2014


  2013


  2012


  2011


  2010


  2009


  2008


  2007


  2006


  2005


  2004


  2003


  2002


  2001


  2000


  1999


  1998


  1997


  1996


  1995


  1993


  1990


  1989


  1986


  1984


  1981


  1980


  1979


  1978


  1977


  1976


  1975


  1973


  1971


  1970


  1969


  1968


  1966


  1965


Písničkáři přestali být "svědomím národa"

"Tady Jarda Hutka, jsem tu, ale nechtějí mě pustit," ozvalo se ve sluchátku.

Když zazvonil v kulturní rubrice Svobodného slova telefon a ozvala se tato slova, ještě zdaleka nebylo jasné, jak to všechno dopadne. Na ruzyňském letišti Hutka zatím přes sklo zpíval davu, který se o jeho příjezdu dozvěděl z kratičké zprávy v novinách, a stačilo pak narychlo sehnané potvrzení, že přijel na pozvání hlavního města Prahy, aby jej pustili domů. I tak to vypadalo jako zázrak. A když si Karel Kryl sedl v témže Melantrichu do křesla a řekli mu, že za chvíli zazpívá na balkoně hymnu, vypadal jako ve snách. Symboly se náhle zhmotnily. Ti, které jsme poslouchávali ze zahraničních rádií navzdory rušičkám, tu náhle stáli živí, stejně rozrušení jako ti, kteří každé jejich slovo a tón lapali dole na chodníku.
Měsíce po listopadu 1989 patřily znovu nalezeným bardům. Především těm, kteří přišli zpátky domů z exilu - Jaroslav Hutka z Nizozemska, Karel Kryl a Vlastimil Třešňák z Německa, ze Švýcarska se vrátil Sváťa Karásek, objevila se Yvonne Přenosilová i Waldemar Matuška. Na koncertech měli nabito, média byla plná jejich písniček a názorů. Všichni si rádi zopakovali to, co v rádiu nebylo léta slyšet, připomínky starých písní voněly nostalgií i nadějí. Ta doba přála i muzikantům, kteří - byť žili ve vlasti - patřili k neoficiálním mluvčím nejedné generace. Kalandra, Mišík, Merta, Nohavica, Dobeš, Nos a mnozí další, kteří "provokovali" na Portách a Lipnicích a zvěstovali, že "dokud se zpívá, ještě se neumřelo", teď mohli zpívat, vydávat desky a svobodně se projevovat podle libosti.
Hodně z nich pak zažilo zklamání. Ztratili nepřítele či adresáta (ten se zabýval náhle jinými věcmi), někteří se neodhodlali změnit kurs od moralizování (teď už jiného druhu).
Málokomu se dnes daří plnit sály - třeba Jaromír Nohavica to dokázal. Ostatní se dostali možná na místo, jež písničkářům v normálních časech patří - do komorního prostředí, do klubů. Nic už nesuplují.

Lidové noviny, 8.11.2004