Písničkáři přestali být "svědomím národa"
"Tady Jarda Hutka, jsem tu, ale nechtějí mě pustit," ozvalo se ve sluchátku.
Když zazvonil v kulturní rubrice Svobodného slova telefon a ozvala se tato slova, ještě zdaleka nebylo jasné, jak to všechno dopadne. Na ruzyňském letišti Hutka zatím přes sklo zpíval davu, který se o jeho příjezdu dozvěděl z kratičké zprávy v novinách, a stačilo pak narychlo sehnané potvrzení, že přijel na pozvání hlavního města Prahy, aby jej pustili domů. I tak to vypadalo jako zázrak. A když si Karel Kryl sedl v témže Melantrichu do křesla a řekli mu, že za chvíli zazpívá na balkoně hymnu, vypadal jako ve snách. Symboly se náhle zhmotnily. Ti, které jsme poslouchávali ze zahraničních rádií navzdory rušičkám, tu náhle stáli živí, stejně rozrušení jako ti, kteří každé jejich slovo a tón lapali dole na chodníku.
Měsíce po listopadu 1989 patřily znovu nalezeným bardům. Především těm, kteří přišli zpátky domů z exilu - Jaroslav Hutka z Nizozemska, Karel Kryl a Vlastimil Třešňák z Německa, ze Švýcarska se vrátil Sváťa Karásek, objevila se Yvonne Přenosilová i Waldemar Matuška. Na koncertech měli nabito, média byla plná jejich písniček a názorů. Všichni si rádi zopakovali to, co v rádiu nebylo léta slyšet, připomínky starých písní voněly nostalgií i nadějí. Ta doba přála i muzikantům, kteří - byť žili ve vlasti - patřili k neoficiálním mluvčím nejedné generace. Kalandra, Mišík, Merta, Nohavica, Dobeš, Nos a mnozí další, kteří "provokovali" na Portách a Lipnicích a zvěstovali, že "dokud se zpívá, ještě se neumřelo", teď mohli zpívat, vydávat desky a svobodně se projevovat podle libosti.
Hodně z nich pak zažilo zklamání. Ztratili nepřítele či adresáta (ten se zabýval náhle jinými věcmi), někteří se neodhodlali změnit kurs od moralizování (teď už jiného druhu).
Málokomu se dnes daří plnit sály - třeba Jaromír Nohavica to dokázal. Ostatní se dostali možná na místo, jež písničkářům v normálních časech patří - do komorního prostředí, do klubů. Nic už nesuplují.
Lidové noviny, 8.11.2004