V rozpitých barvách
Jaroslav Hutka patří nepochybně, byť ne pokaždé zcela přímo, k přednormalizačnímu pražskému big bítu a následně k československému undergroundu, přestože si ho dnes spoustu mladých lidí s tímto odvětvím přímo nespojí. Proto nezastávám názor, že zveřejňování recenzí svobodných písničkářů, do této databáze, nepřichází v úvahu. Když navíc vezmeme na vědomí, že se na daném díle podíleli další zkušení multižánroví muzikanti, nenalezneme zde další místo ke spekulacím. Sám hlavní protagonista se o "Rozpitých barvách" vyjadřuje jako o svobodné desce a experimentu Radima Hladíka, kterému poskytla naneštěstí už poslední prostor k muzikantskému vyjádření.
Deska mapuje Hutkovu básnickou tvorbu za posledních jedenáct let, kterou opět zhudebnil jeho, dalo by se říct, celoživotní souputník Vladimír Veit. Zde obsažené texty můžeme rozdělit do třech okruhových témat: poukazování na marasmus, který po sobě zanechávají totality a lhostejná konzumní společnost; vyjádření hluboké lásky a přirozeně mužské nesubmisivní oddanosti své milé (jestli jsem to špatně pochopil, tak se Vám, milý Jardo, omlouvám, ale připadá mi to tak...); zbylá část textů je jakousi osobní výpovědí. Pro celoživotní fanoušky, kteří nepřestávají sledovat Hutkovy počiny, nejsou uvedená díla neznámá. Všechny tyhle vály už si vydal sám. (Je to českej D.I.Y. guru. Vole, kam se na něj hrabou crusties, he,he.) Nyní jde tedy o přiblížení tvorby širšímu spektru potencionálního publika, jež klade důraz na upozornění existence ještě stále žijícího a kreativního umělce, o kterém v posledním desetiletí média buď mlčela, nebo o něm šířila, mnohdy sračkoidní, deziluze. S myšlenkou udělat muziku s doprovodnými hudebníky koketoval Hutka již dlouho. Za tímto účelem oslovil svého dlouholetého kamaráda a spoluhráče Radima Hladíka, který ho za ta léta znal jak své boty. Přestože se Hladík napoprvé díval na celou věc skepticky, už si vytýčil jasnou představu o výsledku, která se nakonec podařila naštěstí zrealizovat. Výsledek tedy vypadá následovně: Písničkář si jede tu svojí nezaměnitelnou vůdčí lajnu, kterou na kytaru doprovází velmi jemným, promyšleným a progresivním jamováním, starající se o celé aranžmá, Radim Hladík, (Blue Effect). Celou atmosféru s nežnou naléhavosti dotváří, řekl bych improvizací s jasně danou konturou, housle Honzy Hrubého (Etc, Marsyas, Framus 5...) a viola Petra Přibyla, jehož jméno pro mne představuje velkou neznámou.
V bookletu najdete relativně rozsáhlé Hutkovo povídání o tom, co, jak, proč a ještě něco navíc. Grafická stránka se taktéž velmi povedla a dělá zaslouženou čest jménu desky.
Co na závěr? Desku jsem vyposlechl na několika místech z různých přehrávačů a pokaždé zněla skvěle. Jedná se o měkké, otevřené, neumělé, přirozené, zcela upřímné vyjádření bez parfému, působící víc než věrohodně. To mám rád! Po všech stránkách nadstandard, finančně dostupný všem. Pokud si chcete odpočinout od řinčení kovu, ze kterého se pomalu vytrácí přirozenost a autentičnost, toužíte po troše klidu a rádi vsadíte na tutovku, "V rozpitých barvách" znamená jasnou volbu. Fetišisty jistě potěší, že dílko nechali vylisovat i na asfalt. Hladíkova vize byla naplněna. S přihlédnutím na nehezkou událost, která však k životu patří, nemohla snad být jeho muzikantská cesta zakončena důstojněji a upřímněji.
HardMusicBase, 9.5.2017