V domě s krásnými starými dřevěnými dveřmi nedaleko pražského Karlova náměstí bydlí člověk, který přímo i nepřímo postrkoval písničkářství vpřed už od dob zrození českého bigbítu. Vlasy má od šedesátých let pořád stejně dlouhé, vedle kytary si cení i rodinného života - kvůli návštěvě kina s dětmi jsme původní termín rozhovoru o den posunuli.
Jaký byl včera Harry Potter?
Bezvadný. Já se toho samozřejmě musím účastnit, protože bych byl před dětmi "out" a ony potřebují o tom se mnou mluvit.
Co je vám bližší: Pán prstenů, nebo Harry Potter?
Pán prstenů. Četl jsem ho ještě anglicky a je to nádherný mýtus. Ale oba dva tyhle příběhy se podobají, tím nemyslím ani tak jejich čarodějný a bájný svět. Je to myšlenka, že o všem rozhodne a všechno zachrání ten nejslabší. Půlčík hobit Frodo nebo sirotek Harry Potter. To je důležitý rys naší evropské civilizace - i přes obdiv k síle a bohatství jsou nejdůležitější ti slabí. V tom je velká naděje.
Ovšem v Pánu prstenů nacházeli mnozí jeho vyznavači i náboženské a mystické symboly.
Samozřejmě v tak rozsáhlé knize si každý něco najde, ale podle mě pan profesor Tolkien jako humanista a vtipný spisovatel vytvořil hlavně velký příběh a zasadil ho do monumentálního rámce. Možná kdysi dávno, v antických textech, se pokoušeli tehdejší autoři vedle samotného příběhu zobrazit jakousi analogii s kosmologií nebo s mystikou, kódovat informace, ale to není Tolkienův případ.
Řada Tolkienových knih vznikla tím, že vyprávěl svým dětem pohádky a pak je sepsal. Také svým dětem vyprávíte?
Když byl Vavřinec malý, napsal jsem mu v sedmdesátých letech pohádku o chlapci jménem Jenseptal, ale ta je teď v Libri Prohibiti. Budu si ji muset půjčit (smích). A oběma dnešním holkám jsem napovídal nekonečné množství pohádek, máme spolu rozpracováno několik příběhů. Neustále je ponoukám, aby mi do toho mluvily a zasahovaly - a má to i své výsledky. Jedenáctiletá Klárka už umí posoudit i Harryho Pottera, co by tam mělo a nemělo být, nebere to jako definitivní a uzavřené události.
Vyjdou vaše pohádky někdy jako knížka?
Pořád nějak nemám odvahu to sepsat. Máme třeba čtyři dlouhé pohádky o žábách, které jsem vymýšlel, když byly děti menší. Ale ty by asi na uveřejnění byly příliš ukecané.
Loni v červenci jste zažil velký amfiteátr v Náměšti na Hané. Hrál jste vlastně od pověstné Letenské pláně v listopadu 1989 před tolika tisíci lidí?
Do léta 1990 jsem měl mnoho velkých koncertů. Nejzvláštnějším z nich byl koncert na zimním stadionu v Táboře, bylo narváno, asi čtyři tisíce lidí, nevím. Druhý den mělo být hokejové utkání, takže pořadatelé nechali všechno připravené a já hrál z ledu přes plexiskla do haly, kde se zvuk všelijak nesmyslně odrážel. Všechno jsem musel zpívat pomalu, aby ozvěny nezrušily slova - velmi neobyčejný zážitek. Ale vyprodal jsem i dvakrát Lucernu.
Jak se vám hrálo v Náměšti a jak se vám vůbec hraje před velkým publikem?
Velkých koncertů se nebojím, ale rád je nemám. Na nich se intimita písniček a jejich obsah ztrácí, musí to znít populárně, musí to být telegram, a to mě moc nebaví. Ani v Náměšti to nebyl žádný valný pocit. Na takových festivalech je publikum za dráty a ploty, člověk si připadá v zákulisí izolovaný, atmosféra je tam nefestivalová, spíš hospodská sešlost. A najednou cvak - a jde se na jeviště. Tam se musí navazovat na toho, kdo byl předtím, rychle se zorientovat, v jaké náladě je publikum, a než si člověk udělá svou atmosféru, už končí. Cvak - a je zase zpátky v tom blátě za pódiem. Mně to vadí, protože v tu chvíli jsem jen technickým interpretem čehosi. Pro mě je představení rituálem, který má svůj začátek, průběh, lidi během večera něco prožijou, jsou vedeni do určité hloubky. To na festivalu nejde.
Proč jste se tedy rozhodl do Náměšti jet?
Protože mě několik let ukecával Michal Konečný. Před třiceti lety jsme se s tehdejší partou pokusili udělat na stejném místě velký pětidenní festival. Měl to být poslední svobodný festival v době okupace. Tehdy jsem napsal pro ten festival hymnu, abychom nezpívali pořád jen We Shall Overcome. Přípravy se dařily, bylo už dvacet tisíc lístků prodaných, bohužel ho čtrnáct dní předem zakázali. Má písnička proto dostala jméno Náměšť, ale nikdy jsem ji tam nehrál, což Michala nejspíš bolelo. Cítil, že ta píseň do Náměště patří, a tak jsem se nechal umluvit a k třicátému výročí napsání písně jsme tam s Hladíkem vystoupili.
Kdo chce být známý, držet kariéru, asi by měl na festivalech vystupovat.
To je pravda, omladina, kritici a vydavatelé chodí spíš na festivaly, takže si sám škodím (smích). Ale tak nějak mám na to své názory, i když pro kariéru nejsou výhodné.
Ne každý festival je ale masová akce, například na Prázdninách v Telči bývají i vyloženě komorní recitály.
V Telči jsme začátkem devadesátých let hráli, ale teď to naráží na další věc. Já totiž ctím prázdniny a v té době nehraju. Nechci je dětem brát, i já si potřebuju oddechnout, změnit okolí a myšlení.
Kolik koncertů ročně míváte?
Bývá to kolem stovky.
To je hodně. Máte čas i na něco jiného?
Ten čas je pro mne problém. V posledních letech mi skoro čas zabralo vydávání desek v mé Edici Samopal. Teď řada "Fosilů", tedy mých archivních nahrávek, dosáhla už 16 cédéček a zřejmě to není definitivní počet. A mám také rozepsaných několik knížek a rád bych je dokončil, jenomže se k tomu pořád nemohu dostat.
Proč jste se do toho pustil?
Stála za tím snaha zachránit, co se dá. Kolem roku 1995 se zdálo, že se má generace písničkářů ponoří do zapomnění, asi právě proto, že jsme byli považováni za protikomunistické zpěváky - a jak bolševik odešel, vypadalo to, že budeme smeteni spolu s ním, poněvadž do nové doby jakoby nepatříme. Tak jsem pochopil, že když se o sama sebe nepostarám já, nikdo jiný to neudělá. Také mě Honza Šulc z nakladatelství TORST požádal, abych sepsal historii svého písničkářství. Chtěl jsem vyhovět, ale uvědomil jsem si, že nemůžu psát o písničkách, když nejsou dostupné. Většina jich nikdy vydána nebyla. Zpočátku to bylo pro mě samotného dobrodružství. Když člověk žije stále dopředu, pak to, co je vzadu, kamsi mizí a zapadá a ztrácejí se souvislosti. Sice není ideální, když autor posuzuje znovu své nahrávky, sám nedokáže být objektivní, ale nakonec jsem docela spokojen. Ačkoliv to byla příšerná práce, třeba tady ta asi stovka cédéček ve skříni jsou jenom přepisy z pásků, které mi půjčili různí lidé - hodiny a hodiny času, přesto jsou zase všechny ty písničky zpátky na světě. Zůstaly schovány u publika. Teď zase ožily, vylezly ze šuplíku, takže jsem ožil i já.
Zajímá se o tyhle nahrávky někdo, prodávají se?
Z mého hokynářského pohledu se prodívají slušně, ale takzvaně komerčně to úspěšné není, Blesk o tom na první straně nepíše. Ale nemusím kvůli reklamě nikoho uplácet a nebo se smluvně vázat co smít a nebo nesmím dělat. Existuje okruh lidí, kteří zájem mají, to mi bohatě stačí a hlavně je to teď dostupné všem, pokud mají zájem. Šlo sice o písničky, ale hlavně jsem zachránil sám sebe. A i když teď žiju jenom starým repertoárem, je zajímavé, kolik písniček i po čtvrt století zůstalo aktuálních. Současný trend mi sice nefandí, ale zdá se, že čas je na mé straně a tak je to lepší. Takže nejsem ve stresu z toho, že si mě média nevšímají, já si jich taky nevšímám. Žiju si teď normální svobodný život a neměnil bych.
Kolik desek celkem v té řadě bude?
Tak do dvacítky. Chystám udělat teď ještě jedno cédéčko z písniček z roku 1969, které jsem později už nehrál. Pak bude série písniček zahraných jenom jednou nebo dvakrát, z různých let. Na závěr bych rád dal dva záznamy koncertů. Předně Budapešť v červnu 1989, tímhle koncertem vlastně končila moje emigrace, protože se ho mohli zúčastnit lidé z Československa. A poslední by bylo mé koncertní turné po Austrálii v roce 1988, kde jsem hrál pro české emigrantské spolky. Hlavou dolů. Zároveň s posledním Fosilem dokončím snad už tu knížku o svém písničkaření, a tím se celý projekt uzavře.
O které desky z Fosilů je největší zájem?
Když se cédéčko jmenuje Litvínov, jde prodej mnohem líp. Na tutéž desku jsem dal i Pravděpodobné vzdálenosti, vůbec obsahuje asi nejznámější písničky. Dalšími žádanými čísly jsou Tak jako květ - Slunečnice a Ježíšek.
Bylo vůbec potřeba se do celé velké akce pouštět, když vám po revoluci vyšlo poměrně dost nahrávek?
Tolik toho zase nevyšlo. To, co vyšlo po roce 1989, není bohužel vůbec reprezentativní, výběr i příležitosti byly nahodilé. Navíc každá deska byla spojená s nějakými základními problémy: buď vydání někde uvízlo, nebo jsem nepohodl s vydavatelem, nebo chyběla propagace. Dvě desky jsem si tehdy vydal sám v rámci Šafránu: Vyjdi, slunko a Novinové sloupy. Ale obešli jsme tehdy s Radimem Hladíkem všechny větší firmy, hledali jsme vydavatele, ale ti o nás neměly zájem, pro ně jsme už byli na smetišti minulosti.
Nepokusíte se tedy sám udělat nějaké Best Of Hutka z Fosilů? Málokdo asi koupí všech dvacet samopalnických cédéček, když chce mít vaše písničky doma.
Mám představu tak pěti desek s přístupnějším výběrem, jak se říká, pro normální lidi. Už ne podomácku pálených, ale regulérně lisovaných. Ale to teprve uvidím. Napřed dokončím tu řadu. Je pravda, že když dnes rozbalím na svém koncertě šestnáct cédéček, všechny to zaskočí a nevědí, po čem z toho sáhnout.
Stíháte při tom všem psát nové písničky? Anebo jste si řekl, že jste toho už napsal dost a vystačíte si s tím?
Psaní písniček jsem na několik let přerušil, protože mi to nešlo. Strašně se mi do toho pletla politika a vznikaly neustále kriticky politické písně. Některé z nich se asi objeví na konci mé fosilní řady. Často se mi stávalo, že jsem je jednou zahrál a viděl, že lidi jsou z toho v depresi, a tak jsem pochopil, že tohle asi opravdu do písniček nepatří. Od letošního roku jsem si dal pevný plán, že se chci do toho zase dostat a začít psát.
Zmínil jste jedno nahrané album s kapelou. Přitom jste ale, pokud vím, vždycky hrál sám, nebo nanejvýš ve dvojici.
Na pódiu jsem opravdu nikdy s žádnou kapelou nehrál. Ale ještě v Holandsku vznikly tři desky s dalšími muzikanty, a ono to písničkám dá najednou jiný rám a může to prohloubit i význam. A teď má Hladík zájem nahrát nějaké mé písničky s kapelou - některé jsou toho schopny, tak to zkusíme. Kdoví, kdo to vydá, nejspíš to zase půjde samopalem.
V jakém stylu písničky zaranžujete - máme čekat folk, rock, jazz…?
Bude to takové Hladíkovské, takové, jaký on je. Radim sice nejvíc proslul jako rocková hvězda, jenže to je jenom jedna z jeho tváří. Muzika je pro něj řeč a umí mluvit tou řečí o všeličems. Hrajeme spolu teď v kuse 12 let a na španělku mu to jde stejně dobře jako na elektriku.
Přiznám se, že jsem dlouho přemýšlel, co k sobě přivedlo právě vás dva - a také, proč s vámi hrál Štěpán Rak. Jak s Radimem, tak se Štěpánem jste přece žánrově docela dost od sebe.
Se Štěpánem Rakem jsme se sblížili kvůli astrologii. V roce 1972 měl pořad Zvěrokruh v pražské Viole, kde na každé znamení hrál jednu vlastní skladbu. Byl jsem se na to podívat, zapovídali jsme se a začali se scházet kvůli horoskopům. Později padl návrh, že to spolu zkusíme. Hráli jsme spolu rok, bylo moc zajímavé hrát s klasickým hráčem, ale ještě přínosnější to bylo autorsky. Složili jsme spolu mimo jiné právě proslulý Litvínov, u něhož Štěpánova melodie písničce velmi pomohla.
Takže s Hladíkem jste začal hrát až potom.
To ne, s ním jsem hrál už předtím. Poprvé to bylo v roce 1969, kdy založil Blue Effect. Neměli ještě dost repertoáru, a tak jsem jim dělal předskokana, obvykle celou první půlku. Tak jsme se potkali. Na koncerty sice chodilo bigbítové publikum a hrálo se ve velkých amfiteátrech, což bylo pro mne docela legrační, protože někdy to byl tvrdý zápas. Ale díky atmosféře okupace lidé vnímali citlivěji, bylo možné se tam postavit jen s kytarou. A tak se Radim občas postavil vedle mne. Tahle spolupráce ale brzo skončila, v létě jsem odjel na tři měsíce na Moravu probrat a pochopit Sušilovu sbírku lidových písní. V roce 1972 jsme spolupráci obnovili, nahráli jsme spolu v roce 1973 Stůj, břízo zelená a v roce 1976 Vandrovali hudci. V roce 1974 Radim neměl celý rok kapelu, tak jsme hráli jen spolu. Ten rok se stal také potulným písničkářem. A když jsme měli své šafránské akce, tak na nich hrál Radim i s Třešňákem, s Lutkou i Mertou a samozřejmě s Voňkovou, dnes Andertovou. S ní vystupoval i v devadesátých létech. Je zajímavé, že si naší tak dlouhé spolupráce kritika nevšimla. Pro škatulkáře jsme považováni za příliš vzdálené světy, takže si neumí tu spolupráci představit. Ovšem hudební kritici na koncerty nechodí, to by asi bylo pod jejich úroveň.
A co vaši další spoluhráči? Jaké zážitky máte s nimi spojené?
Každý měl něco do sebe. Vladimír Veit mě přemluvil, abych se stal písničkářem, s ním jsme dávali dohromady první písničky: já texty, on psal melodie. Celý rok 1967 jsme si připravovali repertoár. To byla silná doba. Neměli jsme co jíst a měli zároveň vítr z toho, aby nás nezavřeli pro příživnictví, protože jsme nikde nepracovali. Když jsme ale začali spolu vystupovat, pochopili jsme, že si na pódiu nerozumíme. Po třech měsících jsme se rozešli. Petr Kalandra byl mladý, dynamický, zpívali jsme dvojhlasně, škoda, že se nezachovalo moc nahrávek. Jenže on pak nečekaně a neohlášeně odjel na čtyři roky do Tunisu za rodiči, já zůstal sám, a to mě tehdy docela zaskočilo. Nepovažoval jsem se za zpěváka a najednou jsem jím byl. Asi třičtvrtě roku jsem hrál s Třešňákem. Ten to má naděleno rovnou od pánaboha. V téhle dvojici jsme ale nedokázali dát dohromady mé písničky, tudíž jsme hráli jeho. Hvězdoň Cigner byl zase zvláštní tím, že neuměl psát muziku na text, proto jsem se musel přizpůsobit já - a on psal rozsáhlé melodie, byl ovlivněn Ježkem a Janáčkem (smích). Pomohl mi tenkrát hodně s harmonizováním lidových balad, ale především jsme udělali spoustu hrozně dlouhých srandovních písní. Asi nás v tu chvíli zachránilo, že v nejblbější době kolem roku 1970 jsme psali největší ptákoviny jako Jezevčík zachránce, Hromada smetí a podobně. Například Es Kondor Pasa byla reakce na hity normalizace, na optimisticky znějící rádio. Celá popíková scéna se dala koupit. Země byla okupovaná, desetisíce lidí emigrovalo, desetitisíce lidí bylo vyhozeno z práce, osud celého národa byl zcela pokřiven, ale rádio bylo opilé optimismem. To bylo velmi hnusné. Jediná Marta Kubišová do toho tehdejšího protektorátního optimismu nevlezla, takže si dvacet let nevrzla.
Zpíváte hodně lidových písní, známé sbírce Františka Sušila jste věnoval hodně času. Co je na ní tak zajímavého?
Vlastenečtí romantici začátkem 19. století požadovali od lidové písně, aby podporovala jejich národní, vlastenecké argumenty. Ale v tu dobu šlo spíš o populární písně, například Erbenova sbírka zahrnuje písně, které už reflektovaly oficiální kulturu. To, co našel Sušil, by se dalo označit za konec primitivního vesnického umění. Byl to génius, uvědomil si ten rozdíl a velmi cíleně po tom šel, ve své sbírce odkryl o jednu vrstvu víc než Erben. Začátkem 19. století ale bylo už docela pozdě, doba se rychle měnila a lidové umění odcházelo. Kdyby se nějaký Sušil objevil v 16. století, to by se našly zajímavé věci.
Jste příznivcem autentické interpretace lidových písní?
Samozřejmě, jenomže my už dnes nevíme, jak to tenkrát bylo, Sušil neměl magnetofon. On se snažil, jeho zápisy jsou asi nejpoctivější, ale měl také k dispozici jenom dvanáct půltónů, jak jsme je zdědili od Řeků a ve kterých fungovala oficiální evropská muzika. A v původní lidové kultuře se píseň jenom zpívala, žádný nástroj jí nevnucoval nějakou harmonii, ani jí neopravoval různé půltóny nebo čtvrttóny - bylo by moc zajímavé slyšet, kde původně byly.
To tedy znamená, že si každý mohl vzít původní jednohlas a narazit na to hudební styl, který je mu blízký. Dělali to vlastenci, i dnes řada skupin vnutí lidovce svůj oblíbený styl: někdo jazz či klasický folk, jiný zase rock. Co si o tom myslíte?
Povoleno je vše, Čechomor z toho udělal zase takovou dechovku (smích), ale je to problém přístupu. Odborně se rozlišuje píseň vokální a píseň instrumentální. U první je důležité slovo a melodie jen ilustruje slovo, příkladem je Sušilova sbírka. U druhé vzniká melodie na nástroji a na ni se navěšují jakákoliv slova, příkladem je Erbenova sbírka. Když se například k Sušilově sbírce přistoupí z hudební stránky, hrozí nebezpečí, že to sklouzne do instrumentální písně. Musí se vyjít z toho, že ty písně jsou o něčem, nejdřív se zamyslet nad slovem a literaturou, a podle toho jít velmi opatrně s muzikou.
Nemáte sám pochybnosti, když děláte doprovod, zda jím písničku někam neposouváte?
Pochybnosti samozřejmě mám, cítím to jako problém, ale jinak to neumím. Snažím se nechávat muziku na pozadí, aby na sebe neupozorňovala. Je přitom třeba jít proti všem harmonickým pravidlům a přizpůsobit akordy, kam až to jde, aby melodie zůstala vyprávěcí. Vyprávění příběhu nebo pocitu, imprese, to je to hlavní. To bohužel kapely neumějí, pro ně je důležitější muzika, takže se slovo dostane na druhé místo, a tím dochází k disproporci.
V knize rozhovorů Pravděpodobné vzdálenosti jste prohlásil, že nemáte rád slovo folk, že vám přijde divné.
To slovo folk se převzalo zvenku, podle významu, který mělo jinde. Bohužel já jsem dokonce jeden z těch, kteří tomu slovu u nás pomohli na svět. Hned po okupaci jsme se my písničkáři s kytarou dostali do potíží, protože emigroval Karel Kryl, takže jsme všichni byli automaticky podezřelí. Tehdá jsem se potkal s jakýmsi panem Váňou, který v Lucerně organizoval country festival, a já jsem ho zkusil přesvědčit, aby to rozšířil o slovo folk, tedy folk&country festival, abychom se pod to schovali i my. Jeho ta myšlenka zaujala a vyšlo to. V tu chvíli bylo důležité udělat nějaké velké představení, aby bylo jasné, že jsme nezmizeli a že nejsme zakázaní. Festival byl úspěšný a stal se dominantní akcí dalších let. Váňa od toho časem odešel, ale ujali se toho jiní, mezi jinými právě i Michal Konečný. A tím bylo zavedeno slovo folk.
Takže tenhle časopis vděčí přímo vám za svůj název.
No jo…(smích).
Proč to slovo tedy nemáte rád?
Protože se později za folk označilo všechno, co bylo jinam nezařaditelné, a dostalo tedy nedefinovatelný obsah. Prosazoval jsem radši označení písničkář, to podle mě vyjadřovalo lépe, že jde o slovo. Ale s názvy nemá smysl bojovat.
V době prvních folk&country festivalů vznikl Šafrán, že?
Ano. Chtěl jsem nás tehdy udržet. Nejdřív, v roce 1971, jsme dali dohromady Tyjátr písničkářů ve složení Merta, Třešňák, Kovářík a já. Mirek Kovářík se mimochodem touto cestou dostal k písničkářským akcím a později k Portě. V Divadle Atelier jsme každý týden měli koncert, bylo nejdůležitější nějak přežít ten strašlivý rok. Skončilo to tak, že jsme se všichni rozhádali. Tak jsem se dohodl se Zuzanou Michnovou, to bylo v roce 1972, že bude jiná sestava, kde přizveme i kapely, napadl mě název Šafrán, a ten se ujal - měl znamenat, že je něčeho málo a jde o kvalitu, ne o kvantitu. Měl jsem podmínku, že v tom nebude ani Merta, ani Třešňák, zlobil jsem se na ně. Nějak jsme se Zuzanou sestavili seznam, koho přizveme, a pak do tří měsíců jsme byli s Třešňákem a Mertou zase zpátky v původní sestavě a Zuzana s kapelami odešli jinam.
To jste se pro změnu rozhádali se Zuzanou?
To ne, kamarády jsme zůstali. Spíš se ukázal velký rozdíl mezi tím, co produkují písničkáři a kapely. Nám to prostě nešlo dohromady.
V Šafránu ale bylo víc lidí než čtyři.
Už tehdy nás bylo pět písničkářů s Petrem Lutkou, kterého jsem přemluvil, aby šel z Moravy studovat do Prahy, a s Dášou Voňkovou, kterou jsem objevil v Krkonoších. A navíc jsme pořádali soutěže o Ptáka Noha, kde se objevovali noví lidé, třeba Janoušek, Pepa Nos, Burian s Dědečkem, Streichl za námi jezdil, ze Slovenska Zuzana Homolová. Až do Charty Šafrán fungoval dobře.
Udržovali jste mezi sebou vztahy i v emigraci? Pokusili jste se to po revoluci zase dát dohromady?
No snažili, no. Když chtěl Pallas, to býval organizátor Šafránu v Praze, vydat ve Švédsku desku Vlastovi Třešňákovi, přemluvil jsem ho, aby se vydavatelství nazvalo Šafrán a vydávalo desky dalším nezávislým písničkářům. Ale byla tu ovšem potíž, že těm ze Šafránu, kteří zůstali doma, jsme nechtěli ublížit. My venku jsme se sice pravidelně na všelijakých akcích scházeli a hráli společně, ale problém byly ty vzdálenosti. Já byl v Holandsku, Karásek ve Švýcarsku, Třešňák ve Frankfurtu, Kryl v Mnichově, Daša Vokatá, Skalák a Láďa Veit ve Vídni. A české publikum rozseto kolem celého světa. To se špatně něco dohromady organizuje. Po návratu byly snahy dát Šafrán dohromady jako komerční záležitost, ale to zkrachovalo, vyrobily se zbytečné velké hromady desek, které se neprodaly.
Zatímco jste byl v emigraci, vyrostly u nás další generace písničkářů. Sledujete je, zajímáte se o ně, nebo už je to pro vás úplně jiný svět?
Já se kamarádím s Filipem Novotným, to je mladý kluk, něco přes dvacet, a velmi zajímavý písničkář. S ostatními ale moc ne, i kvůli tomu, že se neúčastním velkých akcí, na kterých hrajou. Zdá se mi, že nikdo z nich se neprofiloval jako výrazná osobnost. Umějí šikovně hrát a ty písničky se dají dobře poslouchat. Ale zásadní obsah, to, co mě na písničkářství zajímá, si nikdo z nich nenese. Je to takový folk (smích).
Třeba i Nohavica?
Tak Nohavica měl určitě naději se stát někým, kdo nese literaturu. Ale zdá se mi, že dnes už zase sklouzl k folkové komerci, podobné té, co dělají Nedvědi. Mně tam chybí to písničkaření.
Má podle vás smysl i dnes, aby se písničkáři sdružovali?
Určitě má, ale musí to vzniknout přirozeně, samovolně. Zrovna něco takového vzniká kolem Balbínovy poetické hospůdky a u podobných malých podniků. Ono se to musí vždycky vztahovat k nějaké konkrétní scéně.
Přiblížili jsme se už Západu i v tom, že lidé mají v písních zájem o bezkonfliktní témata a ty, kdo burcují nebo se nějak vymykají průměru, ignorují a odstrkávají je na okraj?
Tak to bylo i za bolševika. Karel Gott byl i tehdy tím nejpopulárnějším zpěvákem. A v téhle zjednodušující kultuře jsme stále. Jenom nám k Západu chybí další krok. Na Západě je sice ta komerční kultura také ta nejviditelnější, ale není jediná. Vedle ní jsou ještě další vrstvy, kde o něco jde, a ty mají také své vydavatele. A komerce je tam schopna i mezi sebe vzít kvalitu. Tohle tady nenacházím. Existují lidi, kteří mají co říct, například Merta má velké schopnosti a za sebou úžasné dílo, mohl by mít i několik superhitů, jenže by se mu musel někdo věnovat. Místní komerční vydavatelé se o to nezajímají. Drží si monopol, vysávají bohaté sponzory, ale jde jim jen o jakési překupnictví. Místní komerce je oproti Západu prostě jen hloupá. Náš kapitalismus je ještě takový buranský (smích).
Prostor v časopise vymezený pro tento rozhovor sice právě skončil, ale pokud byste se chtěli dovědět víc, navštivte www.hutka.cz - neuvěřitelně bohaté stránky. Najdete zde texty písní, podrobný obsah samopalnických CD, Hutkův bulletin Samopal revue a ještě asi tisíckrát víc informací. Anebo napište na adresu jaroslav@hutka.cz.
2024