Cesta za pomyslnou hranici, z níž nevedla cesta jinam než do exilu, nebo za mříže.
Byla to delší historie. Kdybych začal o době, v níž se problémy vyjevily, neříkal bych to úplně přesně. Zjevení každé události je postaveno na něčem, co už k té události směřovalo. Když ji začneme smyslově vnímat, neznamená, že ta událost právě vznikla. Pro mě začátek konfliktů s mocí přišel po okupaci v roce 1968. On totiž nastal jakýsi rok „druhé svobody”. Skutečného zážitku svobody, kdy tu už sice byli, ale ještě se jim vše nepodařilo znormalizovat. Než ti Husákové, ti parchanti, přišli, převzali moc a začali si ji organizovat po svém, vzniklo vákuum svobody. Tehdy jsem měl mnoho velikých představeni. Poprvé jsem zažil, co znamená být hvězdou. Nesl jsem to špatně, protože jsem tak trochu uvěřil, že hvězda jsem.
Omamující byla i situace s tanky. Přišlo mi to všechno až mystický - železná moc přijela a moc neměla. Tehdy jsem se začal zabývat mystikou. Představení byla svobodná, nikdo do nich nemluvil. Situace se v podstatě podobala té dnešní - vznikaly nové časopisy atd. I když všichni věděli, že temno musí někdy nastat, doufali, že ne brzo. My mystici věřili, že možná nenastane. Mysleli jsme si, že jsme možná tím nenásilím a inteligencí vyhráli nad pancéři. Ale jedna věc mě doháněla k zuřivosti: po každém představení už chodili lidi, abych takový věci neříkal a nezpíval, že bych mohl mít problémy.
Písničky, které jsem tenkrát zpíval, byly reflexí situace. Možná kdyby v srpnu 1968 nepřišli, nezpíval bych je. Vyhraněné politické písně mě vůbec nezajímaly. Zdály se mi primitivní, hloupé, povrchní. Napsal jsem několik srandovních písniček. Ale co mě hlavně zajímalo, bylo vyjádření vnitřní podstaty, tedy existence. Tak vznikly před osmašedesátým písničky
Hospodskej, Pravděpodobný vzdálenosti, Život tě naučí. Jako jiné přišly na svět
Ježíšek, Slunečnice. Vyslovování se ke smyslu existence bylo pro mě důležitější, než se pokoušet reagovat aktuálně na politiku. Neměl jsem chuť dělat písničky, které se dají lepit na stěnu. Složil jsem píseň
Voják, ve který jsem si dělal srandu z antiválečnejch písní. Tehdy šly do módy a byly strašně blboučký. V devětašedesátým přišla
Sněženka - na andrsenovské téma. Když jsem ji skládal, měl jsem na mysli Palacha. Ale v samotné písni není o něm ani zmínka, je to velmi synelogická píseň. Taky jsem složil písničku
Slunce Mao, která byla parodií na maoistickou blbost. Musím ale říct, že jak publiku v devětašedesátém, které se začalo bát, když slyšelo moje písně na představeních, tak později i policii vyloženě politické věci, které jsem potom skládal, nevadily. V životě se nezlobili kvůli písničce
Proč, proč. Naopak, dokonce ji u výslechů s oblibou citovali. Jim spíš vadilo, že jsem o politiku pořádně nezavadil, že jsem se nenechal chytit, že jsem zůstal svůj - svým světem, svým myšlením, do kterého oni neměli žádnou bránu, kterou by do něho vjeli.
Měl jsem svou filozofii - nemá cenu jít napravo ani nalevo, to znamená pro ani proti. Ale vytvořit novej svět a v něm se pokoušet žít. A tohleto takzvané zlo naprosto ignorovat. Bylo to trochu podobné filozofii mého dědečka. O špatných lidech vždycky říkal: Nebudeme je navštěvovat, nebudeme o nich mluvit, oni pojdou sami. Na tý moravskosedlácký nátuře něco bylo: prostě se na ně vybodnout. Hledat hodnotu ve světě, kterej je širokej, vysokej a hlubokej.
Oni celou svou invazí a celou svou mocí potřebovali svět zploštit, zjednodušit, udělat ho přehlednej a tudíž ovládatelnej.
Co jim nejvíc vadilo
Nebyl jsem s nima v kontaktu ani pozitivním, ani negativním. Kradl jsem jim život. Tím, že jsem si ho pojmenovával ve svých písničkách. Rostl po svým a ignoroval je. Publikum v mých písničkách pak asi stejně politiku hledalo. Ale nešlo o politiku v jednoduchém smyslu slova. Spíš o jakousi nezávislost. Nezávislost myšlení.
Pro mě byly strašně důležitý písničky jako Tkanička nebo Litvínov. Mapovaly naši existenci, do které buď bylo lépe vidět, když visela před očima v hrůzný šedivosti a ovladatelnosti - Litvínov - anebo se zastřela do toho předmětného světa v písničkách Poklička a pára či Kamna, které ji vybarvily a stěhovaly zpátky do života.
Konflikty se státní mocí
Problémy jsem měl od devětašedesátého pořád - například s televizí, rozhlasem, novinami. Takové ty lokální tajemnické zákazy, které mě fakticky nezasahovaly. Anebo nějaké zakázané představení, prostě běžné obtěžování. Takže jsem se pokusil vytvořit nezávislou scénu. Psal jsem, kam se dalo - pořadatelům, kamarádům. Vysvětloval jsem, jak se ta představení dají organizovat. Pak vznikl Šafrán a my si našli své kanály, kudy jsme mohli jít, aby stát o tom nevěděl. Přišla ještě spousta koncertů, který sice byly plný, ale nebyly plakátovaný. Lidi se domluvili mezi sebou a skutečně tam fízlové nepronikli.
První konkrétní problém s mocí nastal v pětasedmdesátém. Byl jsem trestně stíhán. Odněkud z Chocně s tím přišli. Stíhali mě za nedovolené šíření náboženské propagandy. Nějaký trdlo v Chocni, co slyšelo o velikonocích mé moravské posvátné lidové, je asi neznalo, tak si vymyslelo, že dělám náboženskou propagandu. Trestní stíhání ale brzy zrušili. Vysmál jsem se jim. Povídám: Tady máte Sušila. A oni, kde že Sušil bydlí. Tak jsem vysvětlil, že je už sto let po smrti. Stíhání zvadlo, ale už jsem byl v registraci. Problému potom přibejvalo po dvou linkách. První, to byla představení. Z těch nebyly maléry tak rychle. Oni skutečně neměli spoustu věcí pod kontrolou. Lidi tehdá věřili na dokonalost moci, čímž jí pomáhali existovat. To je to, co jsem nedořekl. V devětašedesátém za mnou chodili lidé a oznamovali mi, že bych mohl mít eventuelně průšvih. Zuřil jsem a říkal jim: Ve chvíli, kdy vy budete cejtit, kdy vy budete myslet, že z toho může být průser, tím už ho legalizujete a hlavně vytváříte duchovní prostředí, kdy to může být stíhatelný. Sami navozujete takovou atmosféru, že já budu v jedné chvíli postaven mimo zákon.
Druhou linku představovala StB. Jenže ani StB nebyla všemocná. A dokonce spousta úředníků její činnost bojkotovala. Třeba taková zajímavá figurka - nevím, co je s ním teď - jakýsi Jaroslav Navrátil - pražský kulturní inspektor. Měl to být vlastně vrchní cenzor. Ale on sám spoustu udání, co na mě chodily, hodil do šuplíku. Měl rád moje písničky, takže po představení za mnou vždycky přišel a říkal: Pane Hutka, vypadá to na průšvih, já jsem se to pokusil zazdít, ale uvidíme, je možné, že se ještě někdo ozve.
Disidenti a ostrůvek svobody
To, čím jsem na sebe přitahoval mnohem větší pozornost - začal jsem se kamarádit s disidenty - s Klímou, Havlem, Vaculíkem, Kohoutem… Tyhlety lidi ostře sledovali. Policajty dráždilo, že mě s nimi vídávají. Takže další výslechy už nevedli o tom, že bych měl zpívat něco jiného a něco jiného mluvit. Přemlouvali mě, abych se nekamarádil s těmi zločinci. Jestli vím, že jsou podvratníci, agenti CIA, že je platí švýcarské banky a podobné kraviny. Obrátil jsem tím na sebe pozornost, ale nedalo se nic dělat. Mě tihle lidé zajímali.
Kolem pětasedmdesátého mi začala docházet trpělivost. Moje skoro věčná, skoro jogínská trpělivost. Idea - najít jiný svět a vymodelovat ho podle svého - byla najednou mrtvá. protože i onen můj svět byl beze smyslu, holý. Zdálo se mi, že z devadesáti devíti procent se národ stal zbabělcem a moje představení mu sloužila jen jako drobná úleva v jeho kolaborantském mlčenlivém životě. Oproti tomu se mi osudy disidentů zdály čistý a dobrý. Byl jsem rád, že jsem je objevil. Vlastně jsem si před tím myslel, že emigrovali. Zrovna tak jako nikdo z nich nevěděl, že my hrajeme. Třeba Lederer, když dva týdny po propuštění z basy přišel na Čáslavskou, kde jsme prodávali zpěvníky (představení v Čáslavské probíhala po celý rok a byla úplně svobodná), dostal málem šok. Řekl mi: Já teď čtyři roky seděl. Myslel jsem, že je všemu konec, že oni skutečně vyhráli. Teď přijdu sem a jako by se nic nezměnilo.
Takže ten ostrov svobody jsme si skutečně táhli s sebou. Měli jsme ho.
Proč přišla emigrace
Byl to dlouhej proces. Začal dalším trestním stíháním v šestasedmdesátém. Plastici už byli zavření. Mě u jednoho výslechu v Bartolomějský řekli - teď byli Plastici, pak přijde Šafrán a ty půjdeš jako první.
Tehdy mi nic nedocházelo, vůbec jsem se toho nebál. Potom se z těch Plastiků stal mezinárodní problém a v těhle souvislostech vznikla Charta. Havel mě požádal, abych ji nepodepisoval. Abych zůstal písničkářem. Bylo jasné, že kdo Chartu podepíše, jde do maléru. Soudil, že vhodnější bude, abych mohl dál vystupovat. O totéž požádal i našeho kamaráda Třešňáka.
Tak jsem nepodepsal. Ale když Václava Havla v lednu 1977 zavřeli, napsal jsem písničku Havlíčku, Havle a celou sérii o dalších osobnostech - Sokrates, Mistře Jene, Galileo Galilei, Kat Mydlář.
Pro ochránce veřejného blaha a pořádku to byl šok. Oni se vrhli na chartisty a na nás v důsledku toho pozapomněli. Hrával jsem denně. Čtyři měsíce jsem svobodně vystupoval, dokonce svobodnějc než před tím. Sebrali mě až v květnu.
Vznikla Charta a všechno bylo rázem zpolitizované. Rudý právo šílelo, komunisti a loajální zbabělci zuřili. Pořádala se antichartistická shromáždění. Jedno z nich vedl Karel Gott, ale to už je dneska asi státní tajemství. O to byla naše představení političtější. Když mě sebrali, pobyl jsem si tři dny a dvě noci na Bartolomějský. Výslech postavili na tom, jestli je Havlíčku, Havle o Havlovi, nebo o Havlíčkovi. Když mě po sedmdesáti hodinách pouštěli, tak mi řekli, že jsem sice chytrej, ale ať si uvědomím, že kdo chce psa bít, ten si hůl najde. V létě 1977 jsem měl poslední představení v Pezinku. Přišlo kolem sedmi tisíc lidí. Oficiálně jsem vlastně zakázaný nebyl. Jen mi dali papír, že jsem trestně stíhán, což ještě neznamená zákaz. Ale všem pořadatelům v Československu současně rozeslali dopisy, že když mi umožní veřejně vystupovat, budou mít potíže. A ty, kteří organizovali domácí představení, zavřeli.
Zpívání skončilo, život šel dál. Seděl jsem doma a většinou psal. V tý době jsem napsal spoustu fejetonů a tři knížky. Nějak jsem byl rozjetej a nemohl zabrzdit. Na konci sedmasedmdesátého roku přišli estébáci s vážným trestním stíháním: paragraf o nedovoleném podnikání. Vznikal tlustý trestní spis. Pořád nějaké výslechy, občas honičky… Připadal jsem si jako na divokém Západě. I telefon mi odposlouchávali. Pak ho někdy v dubnu 1978 vypnuli asi šedesáti lidem najednou. Nejspíš nestačili vyhodnocovat všechno, o čem jsme klábosili. Rok 1978 byl vůbec dramatickej. Publikum nebylo, žádné koncerty, žádní kamarádi - jen disidenti a honičky s policajtama. Mně se nechtělo stát se disidentem, neměl jsem chuť příliš se zpolitizovat. Nějak vnitřně jsem se toho bál. V tu dobu mě požádali, abych dělal mluvčího Charty. Odmítl jsem.
Napsal jsem knížku Plechovka, kde částečně vyjadřuji pocity, s nimiž jsem začal válčit. připadal jsem si zahnanej do kouta, zavřenej do těsný místnosti. A pak tu byla moje lehce hysterická žena Daniela. Chtěla, abychom odešli. Uváděla ji v zoufalství představa, že budu čtyři nebo pět let sedět. A já… Já tak trošku nevěděl. Dostal jsem se do divnýho stavu. Nebylo o co se opřít. Takže na jaře v osmasedmdesátým, proti všem svým principům, jsem se rozhodl, že emigruju.
Jeden den jsem to oznámil prokurátorovi. Druhý den stáhli trestní stíhání, abych si mohl začít vyřizovat vystěhování.
Pak jsme si s Danielou udělali léto. Oni chtěli, abych do srpna vypadnul. Jenže já jsem si řekl, že si poslední léto v Čechách nedám vzít. Celé léto jsme se skrývali v přírodě. Občas nás estébáci honili, občas doháněli, nechávali vzkazy…
Život úplně o něčem jiným
Odjeli jsme až osmnáctého října 1978. A já se s tím smířil. Nějak jsem uvěřil, že se tam pro mě skutečně otevírá nový svět, a že je škoda zvadnout v tomhle. Říkal jsem si: Tady ze mě bude disident, budu psát politická prohlášení a chodit z vězení do vězení. Z toho pohledu to utrpení nic neřeší. Končí špatně a režim se nepředělá. Dnes vím, že jsem se zmýlil. Ale v tu chvíli jsem se neměl s kým poradit.
Na Západ jsem jel poprvé. Dostal jsem oficiální pozvání od holandské vlády. Myslel jsem si - fajn, je to zařízený. Měl jsem představu, že Západ je hlubší, inteligentnější, svobodnější. Ale je to prostě jináč. Nemůžu říct, že by byl plytkej, nebo nesvobodnej. Jenže ve srovnání s tím, co jsme tehdy od života chtěli, bylo to tam úplně o něčem jiným. Za hranicemi se člověk velmi snadno dostane do rámce, ve kterém se marný boj proti všemocnýmu bolševiku zdá být opravdu marný a nesmyslný. Musím se přiznat, že na určitou dobu jsem ztratil i víru, že je možno s něčím hnout. Pak se člověk dostane do svejch problémů, který emigrace nese - jiná mentalita, jiný zájmy lidí, přesazení do jiný kultury, který je v podvědomí velmi bolestivý…
Představoval jsem si, že budu pokračovat v tom, co jsem dělal tady. S tím rozdílem, že přestane trápení s policií. Netušil jsem, že narazím na cenzuru jak v krajanských listech, tak ve Svobodné Evropě. Seškrtávali mi věty nebo pasáže, ve kterých jsem nějakým způsobem kritizoval tamní společnost, hlavně emigrantskou. Byla to, dá se říct, cenzura z opačné strany. S tím souvisel můj další omyl. Když jsem odjel do Holandska, měl jsem pocit, že i když neumím cizí jazyky, postačí mi čeština. Spoléhal jsme na pomoc české emigrace. Ta na mě ovšem zanevřela jen co jsem napsal svoje exilové fejetony. Holanďani reagovali na kritiku celkem odlišným způsobem než exulanti, přijali ji spíš s úsměvem, občas je pobavila. Takže exil mě přestával mít velmi brzo rád. Přestal akceptovat to, co dělám, takže nebylo pro koho dělat. Do šuplíku lze psát pár měsíců nebo rok. Člověk dál neví.
Život v evropské emigraci mi připadal smutnej. Pořád jsem se cítil cizincem. V Holandsku navíc nestačí umět jen holandsky, ale také anglicky, eventuálně německy. Tak jsem studoval tři jazyky, ale protože jsem se učil v pozdním věku a trošku chaoticky, umím všechny špatně.
Začínat ve třicítce nový život v novým prostředí je těžký. Velmi brzy mi došlo, že se Holanďanem nestanu, a později, že se jím stát nechci. I když jsem holandsky zpíval, nikdy jsem se netvářil, že jsem Holanďan. Já jim všecko zpíval a říkal jako Čech, což bylo někdy i docela zábavný. Jenže tenhle žánr tam nemá možnost masově zaujmout - mají jinou tradici a jiný myšlení.
V jednaosmdesátém jsem složil první holandskou písničku. Předtím jsem psal v angličtině. A přišla první holandská vystoupení. Bylo mi jasný, že musím začínat z ničeho, takže jsem šel do toho s vervou. Bohužel až po několika letech jsem definitivně zjistil, že existuje omezení, které nepřekročím. Že pořád budu začínající, že z toho nikdy nevznikne něco na čem se dá stavět. Přestalo mě to bavit. Proto jsme se kolem pětaosmdesátého šestaosmdesátého holandským představením už trochu vyhýbal. Hledal jsem spíš české publikum. Začal jsem dělat fosilní kazety. Znovu jsem intenzívně psal česky. Tak vznikly dvě knihy.
Abych mohl žít plně, musel jsem to prostředí umět ignorovat. Mezi jejich společnost mě sice přijali, ale jako zajímavůstku, což mě jaksi nevyhovovalo. Jako umělec jsem od nich dostával nějaká stipendia. Tyhlety věci nemám moc rád. Říkal jsem si, že nepotřebuju být litován. Kdybych byl ve svém prostředí, tak se obhájím. Jenomže tam bylo prostředí, kde jsem měl válčit, ale neměl jsem zbraně.
Jelikož jsem chtěl zase víc českých představení, jel jsem na zájezd po Austrálii. Zjišťoval jsem, že jak jsem celý čas nemluvil česky, začal jsem zapomínat. Dostával jsem do češtiny akcent. Zpíval jsem česky a najednou jsem slyšel holandské šišlavé s, místo jsme říkal t, z jsem neuměl. Šišla jsem skoro jako Holanďani. Pořádně jsem se lekl.
V Austrálii se mi přihodila hloupá věc. Slavil jsem narozeniny a telefonoval své ženě do Evropy. Tak jsem se dozvěděl, že už spolu nejsme. Takhle. Přes půlku světa. No a pak přišel rozvod.
V Holandsku se právníci rozvedou za své klienty. K soudu mě ani nepustili. Asi to byl pro Danielu nápor - vidět, že ze mě nebude ani slavný zpěvák, ani spisovatel.
Šest let jsem dokázal sedávat sám, celý dny doma. Učil se slovíčka, trénoval akcent, zpívání a pokoušel se dělat nesmyslný malý koncerty. Doufal jsem, že na nich potkám alespoň jednoho člověka a přes něj další lidi. Investoval jsem šíleně energie s nesmyslně malým výsledkem. Takže od pětaosmdesátého jsem začal tu energii ztrácet a dodnes se mi nevrátila. Dodnes nesnáším samotu, špatně se soustředím. Nejsem schopen pracovat tak cílevědomě jako předtím - dva měsíce sedět a psát knížku. Dnes píšu pár hodin a už mě to deprimuje.
Září devětaosmdesátého. Konečně pryč z Holandska. Začal jsem se stěhovat do Kolína nad Rýnem. Stěhování bylo takový roztažený, a pak nečekaně listopad…
Reflex
DOMINIKA RYBOVÁ
Foto Jan Pohribný
2024