Za mříží nacházím dveře do ateliéru. Zvoním, dveře se otevírají. Ateliér voní hudbou, v rohu přede starý počítač. Jaroslav Hutka, známý písničkář a publicista, který prožil jedenáct let v emigraci, sedí za stolem a pozvolna upíjí kávu. Za jeho zády se usmívá dětský obrázek Sluníčka, který nakreslila jeho pětiletá dcera Klárka. Vyzvídám.
Žil jste dlouhou dobu v emigraci. Stýskalo se Vám?
Stesk se vztahuje k nějakému místu a to jsem neměl. Jako dítě jsem se s rodiči často stěhoval, byli jsme k tomu nuceni, a potom v Praze to bylo s bydlením také mizerné a nejisté. A jako písničkář jsem byl věčně v pohybu. Neměl jsem tedy žádné konkrétní místo, po němž by se mi v cizině stýskalo. Cítil jsem spíš tíživou absurditu toho, že jsem žil mimo oblast vlastního jazyka a ta oblast byla pro mne nedosažitelná. Byl to neustálý tíživý prožitek absurdity člověka, který byl jaksi zmrzačen nebo okraden a v okolí to nikdo neviděl a nechápal.
V co věříte a kde nacházíte inspiraci ke své písničkářské tvorbě?
Na to se špatně odpovídá. Slova víra a inspirace jsou opotřebovaná tak, že jsou vlastně nepoužitelná. Když žiju a vidím že žiju a prožívám to a přemýšlím o tom, tak jak rozumět slovu víra? Víra jako vstupenka do klubu těch spasených? Tak jednoduché to asi s naším životem nebude. Jde spíše o hloubku a nebo povrchnost uvědomění si svého života. Víc toho stejně nedokážeme. A kdo jde do hloubky, tomu se všelicos z života otevírá, ale bohužel ne vždy záleží zcela na člověku samotném, co z toho dokáže vyzískat. Takové to vyhrožování, jako že když nevěříš, že jsi zatracený, tomu nerozumím. Víra, jako jasnější stav vědomí, to snad ano, ale víra, jako vlastní volba určitého boha, to asi nejde. To se mi zdá poněkud namyšlené. A potom, taková víra smrdí politikou. A inspirace - to je podobné. Člověk musí mít nějaké nadání, a když to nadání má, tak musí být věčně na číhané a tomu se říká pracovitost. V 60. a 70. letech jsem hodně číhal-pracoval. Měl jsem u sebe neustále papír a tužku a vzniklo mnoho věcí. Někdy v polovině emigrace se mi pracovist změnila v čekání na příznivnější změnu v mém okolí. Bylo toho najednou pro mne příliš. Samota a život bez naděje v budoucnost je vysilující. Z toho jsem se dosud úplně nedostal, ale život ještě nekončí. Tam někde je možná místo pro víru. Předpokládat, že život v sobě nese skrytý obsah, který se ale projevuje skrze zdánlivé nahodilosti. Jistě existuje zdroj, z něhož pocházíme a ke kterému se vracíme. Ale ve svém životě máme malý rozhled. A bohužel, abychom mohli svobodně jednat, musíme být omezení. Možná náš úkol je překonat ono omezení, ale pak by se za slovo svoboda dostal velmi tajemný otazník. To pak člověk může prožít, ale nemůže to už sdělit. Jen možná naznačit uměním a zde je asi smysl umění a ta inspirace? Možná je to něco jako svobodné zbavování se svobody. Umělecké dílo totiž nevznikne rozhodnutím. I písničku člověk musí nechat vzniknout. Pak teprve je dobrá, a to člověk nikdy nemůže předvídat, kdy se to stane.
Jak se k sobě mají podle vás tvorba a magično ve smyslu cíleného čarování?
Rozdíl mezi tvorbou a magií, je asi jako v astrologii rozdíl mezi Sluncem a obíhajícími planetami. Tvorba, je-li smysluplná, vychází ze Sluníčka, kolem kterého se všechny ty tajemné planety točí. Třicet let se věnuji astrologii a vím, že magie a podobné věci souvisí symbolicky s Neptunem, Venuší, jistým způsobem s Uranem a potom s aspekty ve znameních, atd. Je ale důležité si uvědomit, že tyhle věci létají kolem Středu, a i když jsou plné lákavých stínů, vyživují se stejně ze Slunce. Magie je vzdálený stín skutečného mohutného světla. Když se Tvorba daří, září přímo ze zdroje jako čisté vědomí.
Doba, ve které žijeme je svým způsobem zvláštní. Exploze duchovna, k níž u nás po revoluci došlo, zasáhla hodně lidí v podobě ezoteriky, psychotroniky. Objevilo se množství osob majících zvláštní schopnosti jako třeba zvládnutí živlu ohně - chození po žhavých uhlících, léčení bioenergií atd. Jak se tyhle věci dotkly vás?
Dotkly, ale nešokovaly. Když to někdo umí, je to sice obdivuhodné, ale je tady stejně otázka, k čemu to je, k čemu to ten člověk používá a jestli z toho nakonec sám nezhloupne. Člověku neřeší smysl života to, že dokáže neobvyklé. Magičnost dovedností je stejně dána jen počtem osob, které se jim věnují. Když se naučí hodně lidí čarovat, přestane to být zvláštní, zvykneme si na to a na co si zvykneme, v tom přestaneme vidět zázračnost. Myslím si, že ve středověku i znalost písma a čtení působila magicky. Ale konkrétně. V současné době mám potíž s pravou rukou, částečně mi ochrnula a tak nemohu pořádně hrát na kytaru a ani psát. Tahle věc mě protáhla oficiální medicínou, i alternativní, a potkal jsem také množství léčitelů. Protože jsem známý, mnoho léčitelů mi nabídlo, že mě z toho dostanou. Ale nepodařilo se to ani doktorům, ani léčitelům. U některých jsem sice přesvědčen, že se cosi děje, ale mám obavu, že tomu, co činí, chybí systém. Ti čarodějové vlastně ani sami pořádně nevědí, co dělají. Chybí tradice a ověřená zkušenost a předávání té zkušenosti. Schopnosti samy o sobě nestačí, když nevíme, jak s nimi máme zacházet. Objevení zvláštních schopností, o nichž jsi se zmínila, spojuji také s politickou krizí, kdy se kolektivní vědomí dostává do chaosu a lidé se začnou rozhlížet kolem sebe. Po roce 1968 to bylo podobné. Šok je vždycky cesta k duchovnosti. Když umře někdo blízký, tak také začneme přemýšlet o smyslu bytí. Po pohřbu se ale na to brzo zapomene. Každý otřes je krokem k duchovnosti, ale v davu se opět stabilizuje. Po chvíli si zvykneme a zvyk pokazí i ten největší zázrak. Kdybychom si nezvykli na to, že žijeme, tak budeme prožívat pocit zázraku neustále.
Znamená to, že si nemáme dělat naděje v příchod Vodnářského věku, tak jak se o něm hovoří?
Já bych se zase tolik netěšil. I ve vodnářském věku zůstaneme jenom lidmi. Každé znamení má své plus a minus. Vodnář nás sice bude tlačit přes práh racionálního chápání, mnoho teď nepochopitelného začneme brát jako běžné, ale to ještě není spása. Elektřina, rádiové vlny, magnetismus, televize, kompjůtry, Internet a telefon, to vše patří do Vodnáře, ale údiv z těchto krámů nás už opustil. Začli jsme tyto věci prostě používat. Vstup do Vodnářského věku byl ohlášen Hirošimou, výbuchem atomové bomby. Atomová bomba patří také do Vodnáře. Patří sem i lůza a pokles hodnot. Spotřebitelství. Také revoluce a jakákoliv špatně kontrolovatelná výbušnost. Lidstvo si určitě z vodnářské nabídky nevybere to nejlepší, onu přátelsky motivovanou komunikaci na vysoké duchovní rovině, ale takový ten trochu horší průměr. Liberalismus patří také do Vodnáře a už vidíme všichni, kolik paseky v lidských hodnotách tato užitečná ideologie nadělá. Prošli jsme znamením Ryb a jsme rádi, že už to máme za sebou. A přitom Ryby v té nejvyší oktávě reprezentují Ducha svatého, nebo nirvánu, ale přece jenom se více uplatnily mučírny a zákeřnost, které do Ryb také patří. A Ryby se s námi nerozloučily sestoupením Ducha svatého do našich srdcí, ale těmi nejstrašnějšími vyhlazovacími koncetračními tábory. Tedy bych byl s tou přátelskou tváří Vodnáře opatrný. Svět by sice mohl získat sympatičtější tvář, ale možná jen na bilbordech. Reklama je též vodnářská záležitost. Největší nebezpečí ale bude ztráta individuality a jedinečnosti. Přece jen Vodnář stojí v opozici ke Lvu. A je v kvadratuře na Štíra a Býka. Jak bude lámána lidská svoboda a jaké se objeví závislosti a jak bude nivelizována tajemnost plození, je další vážná otázka. Klonování už je také vodnářský pozdrav. I ono genetické inženýrství. Také ale železnice patří do Vodnáře. V tom je velká bláhovost této vlády, že se snaží železnici zlikvidovat. Vodnářský věk bude více lidí přepravovat po kolejích, než po asfaltu. Ale možná až za několik století. Vstupujeme do věku, který bude trvat přece jen déle než dva tisíce let a na závěr nás bude chtít zlikvidovat a bude k tomu mít všechny prostředky po ruce. Vodnář bude pro lidstvo velikou zkouškou i pokušením.
Mluvíte o duchovnosti a o změnách. Ale jak se vypořádáváte vy se svými zlozvyky?
Špatně. Se zlozvyky, u mě je to hlavně kouření, to nejde při mé povaze tak jednoduše. Je to zápas. Dostal jsem se do problému, že jsem se sebou bojoval nevhodně a přísně. Začal jsem se trápit a bylo to ještě horší. V souvislosti s astrologií chápu, jak asi ten můj genetický kod vypadá. Narodil jsem se ve znamení Býka, s ascendentem ve Štíru a Měsícem rovněž v Býku. V této pozici je velké napětí, proto se musím v prvé řadě shodnout sám se sebou. Nyní se k sobě již chovám opatrně a přátelsky a snad se mi i postupně podaří zlozvyky ukáznit. Je to problém, protože člověk je především vlastním partnerem. Když se stane sobě nepřítelem, pak už se jenom trápí a to asi také není smysl života.
Nyní vás ze všeho asi nejvíc trápí nemocná ruka. Znamená to, že přestanete úplně hrát? Čemu se hodláte věnovat?
Samozřejmě se nechci vzdát, předělávám se na levou. Ale cítím, že písničkaření jako životní kapitola se uzavírá. Poslední koncert mám v 18. dubna a úplně naposledy, to ale už neoficielně, se na jevišti objevím 24. května v Lucerně na veřejné přednášce Eduarda Tomáše, člověka a mystika, jehož si nesmírně vážím. Na jeho přednáškách jsem hrával již v 68. a 69. roce a protože mě Eduard Tomáš před půl rokem znovu požádal, abych zahrál a lidi naladil, považuji si za čest se účastnit. Tady se objevím skutečně na jevišti naposledy. Pro sebe to chápu i symbolicky. Nyní je potřeba ještě vše zrekapitulovat a poslat do minulosti, kam to patří. Nechci u písničkaření zesenilnět. Původní má představa byla malovat, ale díky politickému vývoji jsem byl písničkářem. Možná se k malování vrátím. Z minulosti se stal náklad, který mě začal brzdit a začal mě vést ke stereotipu a nyní cítím, že přišel čas vypřáhnout. Většina mých věcí se nepublikovala, a to je pro každého autora, tedy i pro mě, matoucí. Takže musím ještě věci připravit k publikaci, učinit je dostupnými. V poslední době jsem začal sbírat nahrávky svých koncertů ze sedmdesátých let. Z toho se stalo dobrodružství, protože ty nahrávky z těch dob se u lidí skutečně zachovaly. Dá se říci, že sbírám to, co v lidech zůstalo, dělám dokument o dokumentu a ten chci vydat. Je to jakýsi druh archeologie. Od září začnou vycházet první věci pod názvem Fosil ve smyslu nalezené zkameněliny. Budu vyhrabávat svou vlastní zkamenělinu.
Pavlína Brzáková
foto Martin Jansa
Regena 5/97
2024