|
CHTĚL BYCH BÝT TRUBADÚREM
SETKÁNÍ PRVNÍ
To bylo nějak těsně po srpnových událostech. Toulal jsem se setmělou, opuštěnou Prahou a zašel jsem i na poloprázdné a smutné Staroměstské náměstí. A najednou odněkud zezadu, od pomníku, zazněla kytara. Sedělo tam několik dlouhovlasých mladíků a dva jim zpívali. Byla to dlouhá píseň a měla zvláštní nápěv. A ještě podivnější slova. Poslouchal jsem, bylo mi to milostivě povoleno, měl jsem ten večer své nejstarší džíny a na hlavě placatou kostkovanou čepici - patřil jsem k nim, nezmlkli přede mnou.
Byla to píseň o vánocích, ale nebyla to koleda, jaké známe. Moc se mi to líbilo, ta zvláštní, až naivní jednoduchá slova a jejich spojení, trocha něžností, spíš neohrabané a tím lidské, až dojemné. Teprve mnohem později jsem zjistil, že tuto písničku složili pánové Hutka a Kalandra, a vymámil jsem na panu Hutkovi její text.
SETKÁNÍ DRUHÉ
Studenti stávkují. Jsou tři dny na fakultách; jsou tam dlouhé hodiny, které je zapotřebí zpestřit. I hlásí se umělci a spisovatelé, herci i politikové, kteří docházejí na fakulty a debatují, hrají a zpívají. Měl jsem tu čest "být při tom", a tam jsem najednou viděl, jak do poloprázdné přednáškové síně vcházejí dva dlouhovlasí chlapci s kytarami. Školou se rozneslo, že přišli Hutka a Kalandra, síň se zaplnila a potom už seděli studenti i na zemi kolem pódia, zkrátka všude, a ti dva ladili kytary. Vlasy i kytary měli nasáklé deštěm. Potom hráli a zpívali a foukali na foukací harmoniku. A těch sto či dvě stě studentů poslouchalo potichu a napjatě, a když byla pauza, volali nahlas jména písniček, které si přáli. Moc z nich si přálo jednu, kterou také napsali zmínění pánové (neboť oni zpívají pouze písně na Hutkovy texty), a ta měla název Slunečnice.
Pane Hutka, nechtěl byste být třeba trubadúrem či dvorním pěvcem na dvoře nějakého krále?
Chtěl. Tehdy si lidí, obírajících se jakýmkoliv kumštem, vážili. Dokonce se říkalo, že umělci jsou lidé od Boha. A jako s takovými se má s nimi zacházet. A potom je tedy brali vážně. A taky je jaksi živili, čili kumštýři neměli existenční starosti. Nebyli to žádní boháči, ale já si myslím, že když je někdo opravdu poctivý co se táče kumštu, tak nepotřebuje bohatství, spíš prostor, kde dělat, a možnost uplatnit to, co vytvoří.
Moc jsem chtěl malovat. Ale jelikož nemám v Praze kde bydlet, nyní bydlím u Petra Kalandry, tak jsem se k malování nedostal, to chce prostor, a mám pocit, že jediná náplň života je práce, nic jiného v podstatě nemá smysl; a tak jsem začal psát. Protože psát se dá i po hospodách. Teď dělám písničky. Což je moje profese. Já mám tento stát hrozně rád, protože mám pocit, že tady nejde umřít hlady. I když jsem na tom byl nejhůř, vždycky to nakonec dopadlo dobře. Člověk shodil nějaké to kilo, ale to přece nic není, když jde o nějaký cíl, ne?
Ano, texty píšu já. Muziku k pár věcem mi dělal Petr. Hodně věcí je od Veita, mého dřívějšího partnera. Některé melodie jsou od Dylana a Donovana, na které jsem si psal texty. Nejsou to překlady. Ono to ani překládat nejde. To by se muselo přebásnit - ale i územně, to, co je americké, udělat česky. Takže raději dělám texty své. My jsme hráli kdysi nějaké překlady, co dělal Rytíř. A zjistil jsem, že to tady vůbec nemluví, i když po literární stránce to jsou výborný věci. Ale to pravé poslání písničky, tedy být písničkou a mluvit, nejen znít, aby se třeba příjemně krátil čas, to se ztrácí, začíná to působit na lidskou melancholii… není to vono.
Připravujeme nový pořad. To budou jen naše vlastní věci, tedy moje texty a muzika Cignera, mého nového kolegy - Kalandra odjíždí do Tunisu studovat tamější konzervatoř a arabskou lidovou hudbu. A pak bych se rád vypořádal s problematikou Indie, jak v textech, tak ve hře. My dokonce máme sitar a indické bubny, přivezl to jeden kamarád, co byl rok v Indii. Než jsem přišel na to, že se něco takového dělá v Indii, pokoušel jsem se dělat písničky bez slok a refrénu. Měl jsem potíže, že třeba muzika k textu jedné sloky mi nešla k textu druhé sloky. A protože jsem chtěl zachovat myšlenku, začal jsem porušovat rýmování a frázování a začal jsem to dělat úplně volně. Chceme se nechat inspirovat Indií a zkoušet, jak to bude znít. Oni třeba mají asi 54 stupnic! U nich je všechno postaveno na improvizaci. Kromě pár lidůvek nemají populární a vážnou muziku, ale pouze improvizovanou hudbu. Mají nějaká pravidla, třeba, že to, co se hraje ráno, se nemůže hrát večer. Tam jsou vyprávěči a ti si, než začnou, třeba půl hodiny hrají na sitar, až najdou melodii, a podle té melodie začnou vyprávět. Ovšem oni mají čas - u nich je pojem času jiný než v Evropě. Oni říkají, že vrchol muziky je improvizace. Zachytit daný okamžik a tím i docílit aby muzika mizela s tím okamžikem. Plné ztotožnění se se současností, čili zařazení se do Věčnosti. Tam, když někdo hraje na sitar, tak si všichni sednou do pozice lotosového květu, zavřou oči a koncentrují se pouze na muziku. Čili je tam jiná atmosféra, než třeba tady na koncertech, kde se kouká, kdo to diriguje, jak jsou oblečeni… a to je škoda pro muziku.
Když jsem začínal, říkali mi, že děláme protest songy. Já si myslím, že to nejsou protest songy. Něco ano, ale já dělám jen to, na co mám náladu, všechno možný, písničky veselé i legrační či na druhé straně vážné… ale snažím se udržet míru pravdivosti. Já neprotestuji. Nejvýš na něco upozorňuji. Jen si myslím, žer každá změna světu škodí. Každý člověk, který se snaží o změnu, třeba i ve jménu dobra, nakonec škodí bližním. Jak někdo začne mít na něco patent, tak škodí. Při hledání pravdy nejde o to, aby se někde použila. Pravda je a jenom čeká na odhalení. My nic netvoříme. Ani vynálezce nevynalézá, pouze objevuje možnost, která v podstatě v přírodě je. Chtěl bych najít způsob, jak v člověku uvolnit co největší množství duševní energie. Člověk musí začít hledat sebe. Prostřednictvím sebe sama ho začne uspokojovat svět. Když v sobě má prázdno, tak je to těžké. To je pak pro svět zbytečný a svět je zbytečný pro něj. Každý má v sobě takový malý soukromý vesmír. A každý ho může v sobě odkrývat.
Člověk může třeba chodit na svobodě a být přitom nesvobodný. Může být tak omezován, že i když není za mřížemi, tak za nimi vlastně je.
Hippies u nás nemají smysl. Ti jsou k něčemu ve spotřební společnosti, kde jsou coby štiky, aby proháněli kapry. Aby ti kapři nehnili nebo nesmrděli bahnem.
Nevadí mi, že se některým lidem nelíbí dlouhé vlasy. Na to mají právo, aby se jim to nelíbilo. Ale mrzí mne, že jen ten fakt, že se jim něco nelíbí, jim dává právo omezovat lidi.
Pan Kalandra tiše sedí a poslouchá. Na otázku, co říká beatové muzice, o které pan Hutka říká, že přinesla uvolnění v hudbě a v jiných věcech, že třeba pohnula literaturou, že ovlivnila užité umění atd., Petr Kalandra pronáší:
Kdysi jsem ji provozoval, v Karkulce, i když to byl spíše roknrol. Ale mně se nejvíc líbí černošská muzika. A vůbec nejvíc blues. A potom to, co teď dělám - moravský lidový písničky. Hrajeme k nim bluesový doprovod. Něco jako "Dej nám pánbu kýbl bublin", to znáš, ne? Je to lepší, než když se té písničky zmocní operetní zpěvák, je to písnička o sečení trávy - a on ji "vystřihne". To přece má být o sečení trávy a ne "vystřižená" píseň. Takovou písničku je třeba podat svobodně, bez jakýchkoliv konvencí, podle momentální nálady.
Potom jsme se bavili o písničkách, které jsem od nich slyšel, a o těch, jejichž texty ležely přede mnou na stole.
Jan Jelínek, foto M. Hucek
Mladý svět 50/1968
|
2024