EXISTUJE IDEÁLNÍ VZOR?
Leo Jehne se ve svém příspěvku Folklór v populární hudbě - řešení nebo únik (Melodie 12/1975) dotkl několika skutečností, které se při posuzování výsledků, dosažených zpěváky populární hudby při interpretaci lidových písní, jeví jako problematické. Jeho úvahy se týkají především otázek přednesu melodie a textu, interpretačních odchylek od nedefinovaného folklórního ideálu. Tomuto ideálu se blíží ti, kteří jsou "schopni zpívat relativně stylově čistě a hlavně prostě". Tuto vlastnost pokládá Jehne za potřebnou a naopak odsuzuje snahu po hlasovém efektu a akademický chlad. Nesouhlasí ani s manýrami ve výslovnosti a stylu, přenesenými do interpretace lidové písně z jiné slohové oblasti. Jehneho stanovisko je příznačné a podnětné v řadě ohledů, i když se - řeknu hned v úvodu - s takovýmto způsobem vytyčení problému neztotožňuji.
Domnívám se, že k zvolené otázce interpretace lidové písně zpěváky populární hudby není třeba (a ani možné) zaujímat apriorní stanoviska nebo hledat nějaká speciální hodnotící kritéria. Odporovalo by principům folklórního umění kdybychom za jeho jedině správnou prezentaci považovali nějaký ideální vzor, na němž se někdo později dohodl, který je do detailu sledován jako snad "nedostižný" předobraz. Ano, existují či existovaly autentické formy folklóru, tedy i lidové písně, s kterými je možno jinou, neautentickou interpretaci folklóru srovnávat. Hodnotit však nově nebo prostě jinak interpretovaný folklór tak, že hledáme odchylky od nějakého apriori stanoveného ideálu a za každou udělíme větší či menší minus, je myslím zcestné.
Existuje vědní obor - hudební folkloristika - se svými ústavy. Folkloristé zkoumají především autentické formy lidového uměleckého projevu, nám však asi jejich závěry nebudou zcela platné Máme totiž co činit s čímsi jiným. Mohli bychom říci, že se v našem případě jedná o folklór odvozený, o folklórní podnět či inspiraci, o folklór více nebo méně transformovaný, v každém případě přenesený do jiné umělecké sféry.
Mám za to, že po této transpozici folklórního podnětu do nové, neautentické výrazové sféry bychom výsledek neměli nějakou ideální folklórní interpretací měřit, protože už o folklór dávno nejde. Lidová píseň zde opustila svou původní funkci a přebírá úlohu tématu - hudebního a textového. Není to nic nového: přebírání témat z lidové hudby do jiných hudebních žánrů je možno sledovat po staletí zpět. Lidová píseň se mohla stát cantem firmem středověkého moteta, její motivický materiál se vloudil třeba do Haydnovy symfonie, nebo posloužila jako téma variací dejme tomu Bohuslava Martinů. Nebo jiný příklad z historie: proslulý tenorista Karel Burian za klavírního (nefolklórního) doprovodu zpíval mimo jiné české lidové písně, nejen podle Československého hudebního slovníku "mistrovsky". Jeho hlas je zachován na deskách, které ještě stačil natočit, a kdo je zná, rozhodně na nich Burianův projev nebude považovat za stylově čistý (z folkloristického hlediska), prostý, nebo dokonce bez manýr.
S výhradami i kritikou byla přijata většina dalších zde neuváděných historických exploatací folklórního hudebního materiálu - a přesto tyto úpravy byly považovány za umělecky oprávněné a navíc přínosné. Snad proto, že při nich byl folklór jaksi "povyšován" do umělečtějších žánrů. Principiálně stejnými zákony se však řídí přebírání folklórních podnětů do žánru populární hudby, ať už se nám to líbí nebo ne, ať už chceme nebo nechceme. potíž je v tom, že v pozadí našich úvah, zda zpívat či hrát folklór jako populární hudbu, stále jako by zůstávalo cosi z kantorského přesvědčení, podle něhož je tak nějak svatokrádeží, chápe-li se "čisté" lidové písně, pokladu národa nejcennějšího, žánr relativně pokleslý.
Citoval-li Igor Stravinskij ve svém "ruském" období lidové písně a popěvky své pravlasti, je vše v pořádku. Doznaly-li folklórem víc než inspirované melodie Izáka Dunajevského světové popularity, je rovněž vše v pořádku. Upraví-li pěvci někdo lidovou píseň, nevzbudí rozruch, učiní-li tak například Petr Eben nebo Eugen Suchoň, jejichž úprava se za klavírního doprovodu zpívá v Domě umělců. Naproti tomu vzniknou problémy, zaranžuje-li jinou třeba Jindřich Brabec pro Pavla Nováka a tato úprava je pak posluchači předkládána na singlu jako populární hudba.
A jsme možná u jádra věci. Zaujme-li tvůrce z oblasti zábavné hudby, o kterou tomuto časopisu jde především, melodie nebo text lidové písně, má - podle mého názoru - plné právo tuto píseň ve své tvorbě použít. Právě takové právo má skladatel "vážné" hudby, stejně jako aranžér Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů. Do jaké míry zůstane lidová píseň blízká autentickému originálu (chcete-li ideálu), je lhostejné. Záleží totiž na míře tvůrčího přínosu, kterým se umělecký výsledek může vykázat. Hodnotím-li takovýto výsledek, pak mne mnohem víc zajímá, jak koresponduje dejme tomu orchestrální aranžmá s individuálním projevem zpěváka, zda zvolený harmonický plán (složitý nebo prostý) respektuje zpěvákem zvolenou výrazovou rovinu (a naopak). Rozhodnou-li se autoři pozměnit třídobý rytmus předlohy na čtyřdobý, netvrdím předem, že by nemohla vzniknout nová kvalita. Zpívá-li rodák z Kladna moravskou lidovou (a proč by ji nemohl zpívat?), nežádám, aby se pokoušel o měkké l. Nelze předem vyloučit žádný z hudebně výrazových prostředků, kterými vládne moderní populární hudba, jde pouze o to, aby výsledný tvar byl přesvědčivý, umělecky odůvodněný a obhajitelný.
Nepřesvědčí-li mne při interpretaci písně nebo skladby folklórně inspirované (řeknu to raději takto!) Hutka, Bukanýři nebo Slováček, pak nevidím problém v tom, že se prohřešili proti zákonitostem folklóru, ale v tom, že jejich výkon oslabuje něco, co by vadilo i v případě jiné, folklór neobsahující skladby nebo písně, ať už je to neadekvátnost doprovodu, prohřešky proti gramatice, pěvecká manýra, nečistá intonace apod.
Záměrně jsem se v této krátké úvaze nedotkl otázky onoho nesnadno postižitelného, totiž vkusu. Problém vkusu (nejen při interpretaci lidové písně) by si, myslím, zasloužil být šířeji prodiskutován na jiném místě.
2024