Češi se dělí na národ Nohavica a národ Hutka
Ten, kterého tajná policie vyštvala z domova, nedovede logicky přimhouřit oči nad tím, kdo to s ní jaksi-taksi koulel.
Zdá se, že písničkář Jaromír Nohavica sklízí především kritiku, připnutí medaile od samotného kremelského vládce Vladimira Putina je pro mnohé zradou všeho, o čem zpíval, jako by písně byly něčím víc než písněmi. Jenže donedávna v téhle zemi skutečně byly. Vzpomeňme si jen na ty od Karla Kryla, které dodávaly sílu milionům lidí; těm, kteří museli žít v zemi, do níž bratříček zavřel vrátka, a žili zde s představou, že se nikdy za ta vrátka do svobody nedostanou. Že železná opona tady bude i pro jejich děti, což byla perspektiva, která se nám dnes zdá zcela fantazijní, nesmyslně blouznivá a nemístně tragická.
Jenže na západ od té železné opony nežil před třiceti lety jen Kryl, ale statisíce dalších; i další písničkář Jaroslav Hutka, který zpíval o svobodě a v nesvobodné zemi to samozřejmě dlouhodobě nešlo. To byla cesta těchto umělců, kteří za ni platili emigrantským smutkem, odcizením a izolací. Ale současně si tak mohli dovolit jeden neskutečný luxus: žít v souladu se svým svědomím, otevřeně, i když obtížně; dalo by se zopakovat staré dobré heslo, že bez nepohodlí není svoboda, Také by se dalo napsat, že si mohli dovolit nemít dvě tváře a nežít dva životy, nehlídat se, nepřetvařovat: nemyslet dvěma způsoby; jedním na veřejnosti, druhým v soukromí.
Václav Havel napsal o té zemi, z níž Hutka a Kryl utekli, že siločáry moci prostupují celým systémem a kvůli tomu je každý člověk jak jeho obětí, tak i stoupencem. Žít mimo siločáry moci - to bylo něco, o čem si většina Čechů a Slováků mohla v sedmdesátých a osmdesátých letech nechat jen zdát. Jenže jiný písničkář, Jaromír Nohavica, v tom systému zůstal a vyžít musel.
Měl to nesmírně těžké, protože chtěl současně zpívat; proč se tedy divit, že si osvojil ten dvojí přístup, tu dvojakost vypěstovanou režimem: něco říkat a něco jiného si myslet, něco zpívat a něco jiného dělat? Současně kritizovat a současně spolupracovat? To byl tehdejší standard: nesmírná tíha z vědomí té dvojakosti dopadala na miliony lidí a ten, kdo chtěl proniknout svou písní k jejich duším, musel cítit jako oni. Nohavicovy písně se v té době stávaly dokonalými a on sám dokázal uchvátit.
Jenže kdo tehdy věděl, jakou cenu za to platí? Závazek spolupráce komunistické tajné policii byl přitom její asi nejpodstatnější částí, současně logickou, stejně jako tak překvapivou: a přesně takové byly i jeho písně, plné rozporů a rozervanosti, stejné, jako mohl být autor obdivovaný za své otevřené zpovědi, zdánlivě svobodný, který se ovšem sám choval více než nesvobodně; který potajmu zrazoval to, co veřejně hlásal, který nabízel svobodu, jež byla ve skutečnosti jen její iluzí; a který ten obrovský rozpor nosil v sobě a nesamozřejmě překonával a nejspíš stále ještě zoufale překonává.
Možná není sám: možná podobnou zátěž minulosti v sobě nesou tisíce, statisíce dalších Čechů. Možná ne tak hmatatelnou, možná obtížně uchopitelnou, možná někdy jen nepatrnou, možná nevědomou - ale nesou. Jsou to ti, kteří se háčkem chytli v té minulé nesvobodě nebo byli její součástí nebo ji naopak neznají a jen jim některé její prvky imponují. Možná je na tu stejnou stranu zavedla (svedla) jen náhoda.
Stará zkušenost ovšem říká, že kdo příliš dlouho kráčí po špatných cestách, jde po nich až do konce. V téhle větě je i vysvětlení Nohavicovy podivné cesty od lidového barda přes "udavače z Těšína" (jak o něm zpívá Hutka) až po muže přijímajícího vyznamenání od ruského diktátora. Třeba právě on svým zvláštním způsobem reprezentuje tu část Čechů, která se nedokázala dodnes plně nadechnout svobody a otočit svou tvář na Západ, stejně jako písničkář Jaroslav Hutka reprezentuje tu část druhou: minulost rozděluje národ, stejně jako rozděluje ty dva zpěváky. A minulost je motor, který je žene do vzájemného sporu: protože ten, kterého tajná policie vyštvala z domova, nedovede logicky přimhouřit oči nad tím, kdo to s ní jaksi-taksi koulel.
Podobně rozporný je pohled mnoha ostatních v zemi mezi Šumavou a Beskydy a také zde je možná důvod, proč se nedovedeme k té nedávné minulosti postavit jednotně čelem: protože máme dva pohledy, dva postoje a ty se sváří mezi sebou a někdy samy v sobě. Dveře do dvou pomyslných českých světů nám otevírají ti dva písničkáři: u jedněch stojí Jaroslav Hutka, druhé drží Jaromír Nohavica.
aktualne.cz, Luděk Navara, 7. 11. 2018
2024