ČLÁNKY

LEGENDY FOLKU & COUNTRY
několik ukázek

Str. 71:
To bylo v roce 1968. Po dvaatřiceti letech jsem seděl u Jaroslava Hutky v jeho suterénním ateliéru. Jeho kdysi tak hustá hříva vlasů byla nejen prořídlá, ale taky prošedivělá. Tvář nesla stopy utrpení z desetileté emigrace a jen oči připomínaly to, co jsem si z jeho tehdejšího koncertu odnesl - nadšení pro to, co právě dělal. A on na kameru vzpomínal na úžasnou dobu druhé poloviny šedesátých let.

str. 72:
Hutka: V tu dobu se u Národního muzea na těch schodech, stejně jako v San Franciscu, se zpožděním několika let začala scházet vlasatá mládež. Já jsem tam začal chodit taky a seznámil jsem se tam se všelijakejma lidma. A pak v jedný hospodě, kam tihleti vlasatí vždycky odešli, jsem se seznámil s Vláďou Veitem a Hvězdoněm Cignerem.

Str. 73:
Veit: Procourali jsme celý odpoledne a večer jsme si někde dali kafe a skončili na Kampě nad Čertovkou na Starým mlýnským kole za tmy, a tam jsme to prokecali až do rána. Všechno jsme probrali, všechno nám bylo jasný a tam jsem mu potom slíbil, že mu ukážu první akord na kytaře.
Veit: Takže to byla taková doba s Jardou, že jsme si vyprávěli třeba taky o jídle, když jsme žádný neměli… Jednou jsme takhle večer usínali a já ho slyším přes celou místnost, jak mi líčí nějaký hody, co on by si představoval, a já jsem ho chtěl trumfnout a to jeho mně nechutnalo, a tak jsem říkal, víš, když já bych si dal ten řízek, co jsme si o něm včera vyprávěli…

Str. 74:
Hutka: Voni chtěli dát do kupy bigbít. Bigbít, šedesátá léta a proti všemu, jak to tehdy bylo… a neměli bubeníka a neměli textaře. Tak jsem jim říkal u stolu: na bubny se naučím, to není problém a píšu básničky, tak vám budu psát texty k písničkám. Tehdá to bylo všecko taky takový jako samizdatový; někdo něco přeložil, tak se to přepisovalo na strojích a rozdávalo a někdy v této atmosféře takovýho činění z jakejchsi plánů literárně-hudebních, který byly strašně nejasný, protože byly závislý na tom koupit si mikrofon a bedny a kytary a bubny, někdo přinesl nahrávku Dylana a Donovana. A my jsme to tehdá z nějakého magneťáku poslouchali u Veita a mě to strašně chytilo, já jsem říkal, dyť to je vono, vždyť ten tam zpívá slovo, stačí k tomu jenom kytara, není potřeba víc, nevěděl jsem, o čem zpívali, ale vono v těch šedesátejch letech všecko mělo nějak obsah nebo člověk měl pocit, že má všecko obsah, takže jsem měl pocit, že tydlety lidi zpívaj vo něčem, vo čem bych chtěl taky zpívat. Něco jako říct světu, jak to s náma je, že nám ten svět ukradli a že ho chceme zpátky, že na tom světě žijem a že nám ten svět patří a že nám ho brát už nebudou, že my se ho zmocníme, to byl zřejmě pocit tehdejší generace. A tak jsem se rozhod´, že se začnu učit na kytaru, tak jsem si koupil za tři stovky kytaru. No učit… Já jsem denně pět hodin seděl na kytaře a cvičil jsem, takže pak to šlo docela rychle, po roce jsem začal vystupovat a s Veitem jsme začali dělat první písničky. Já jsem vždycky napsal text, von vymyslel nějakou melodii a já jsem pak na tu melodii text prostě poskládal, aby to bylo zpívatelný.

Str. 83:
Hutka: Hraní na Karlově mostě má vlastně na svědomí Kalandra, protože my jsme sice ještě vystupovali začátkem osmašedesátého s Veitem, ale já jsem někde viděl hrát Kalandru ve dvojici s nějakým klukem, a mně se líbil. Líbilo se mně, jak hraje, jak zpívá. A jeho tehdá napadl, to byl březen, to byl velmi studenej den, že teda půjdeme na Karlův most. Tak jsme šli, tam jsme si sedli na takovoou bednu pod kříž a začali jsme tam spolu něco hrát. Zorka tam stála s náma. A Kalandra říká: budeme vybírat peníze. Je pravda, že nějaký peníze tam lidi donesli. To byl otevřenej futrál napřed, pak jsme používali klobouk.

Str. 85:
Hutka: …akorát v létě začal bejt problém na mostě, že se tam nacpalo už hodně lidí. A pro nás už to začalo bejt trošku nepříjemný tam hrát protože u každý sochy v podstatě už někdo hrál. A tehdá za náma přišel nějakej Svoboda s tím, že založili partu výtvarníků, říkali si Skupina 68 pod plachtou. A že chtěj vždycky v sobotu a neděli vystavovat v Platejsu na náměstíčku u Národní třídy a dali by tam pódium a chtěli by abychom tam vystupovali v sobotu a v neděli, ovšem pod podmínkou, že nebudeme vystupovat na Karlově mostě. A to bylo takový jako nejhezčí hraní, který jsme s Kalandrou zažili. Lidi přicházeli odcházeli, my jsme hráli nepřerušeně.

str. 89:
Hutka: …To bylo, když jsme se s Kalandrou vraceli z nějakého zájezdu a procházeli jsme vlak a procházeli jsme jídelním vozem. A on (Karel Kryl) tam nějak seděl a právě měl takovou potřebu… že mi říkal, že píše novou písničku a citoval tam toho Bratříčku zavírej vrátka, a mně se to v tý chvíli zdálo tak jako čundrácko melancholická věc a říkal jsem mu, Karle, přece takový sračky nebudeš psát? Což ho urazilo, samozřejmě…

str. 90:
Třešňák: S Jardou Hutkou to nevystopuju přesně, možná bysme se mohli podívat do mýho chorobopisu. Já jsem se s ním i s Kalandrou znal, když hráli ve dvojici Kalandra-Hutka a pak se z nějakých důvodů, teď už nevím jakých, rozcházeli. (V roce 1969 odjel Petr Kalandra s rodiči nejdřív do Tunisu, pak do Spojených států, otec tam byl služebně.)… a já jsem tehdy byl v psychiatrické léčebně Bohnice, kde jsem usiloval o vydání modré knížky, a moje tehdejší družka mi přinesla poslední týden pobytu zprávu, že Jaroslav Hutka nemá s kým hrát a že by to chtěl zkusit se mnou.

str. 91:
Hutka: No, Vlasta Třešňák, když jsme se seznámili, to byl strašně něžnej, zranitelnej a takovej milej kluk. Von si pak prodělal nějakej vývoj. My jsme se setkali až v roce 1968, někdy ke konci, když se točil nějakej dokument, kterej se jmenoval Potomci. Nedávno v televizi ho promítali s tím, že jsme ho komentovali po dvaceti letech. Voni potom, když ten film promítali, tak místo Potomci v inzerátu bylo napsáno Pitomci. Já jsem říkal, to je správnější. To bylo tehdá vo vlasatejch klucích.
A von mi daleko později, až v emigraci, přiznal, že vlastně začal dělat písničky vlastně kvůli mně a kvůli písničce Ježíšek, která ho oslovila, ale to mu trvalo deset let, než mi takovouhle intimnost řek. Ale vím, že tehdá začínal strašně něžně a právě taková ta píseň Křída se to jmenovalo. A potom se vyvíjel vod těchhletěch něžnejch, takovejch jako sociálně laděnejch písní do mystickejch, který byly taky nádherný.
… a tam byl problém, že on se Vlasta neuměl přizpůsobit mejm písničkám, tak já jsem se musel přizpůsobit jeho.

str. 95:
Hutka: Zorka Růžová, ta byla pro mě významná, nejenže to bylo moje první žena, ale ona vlastně byla ten první člověk, ten hlavní, kterej mě ovlivnil, nebo skrze kterého jsem se učil psát. Jako svůj takovej vrchol našla v roce sedmdesát a sedmdesát jedna, kdy jsem hrál s Hvězdoněm Cignerem, bydleli jsme na Vyšehradě, už se narodil Vavřinec, byl malinkej a ona tehdá prostě napsala několik skvělejch textů, bylo to Tango o Praze, Rozcvička, Cizinci.

str. 96:
Rak: Moje začátky ve folku se vlastně odvíjely od mýho setkání s Jardou Hutkou. To setkání nastalo v pražské Viole, pamatuju si, že jsem tenkrát dělal Znamení zvěrokruhu, svůj pořad. A pak jsme nějak dali řeč a Jarda měl nějaký volný texty a Zorka Růžová měla nějaký volný texty. Tak jsem na to zkusil udělat pár písniček, takže vznikla taková ta, kterou určitě zná spousta lidí. Mám na mysli Cizince.

str. 97:
Hutka: Potkal jsem Třešňáka v tu dobu na ulici a ten říkal: Končím s hraním, není kde hrát. A pak jsem potkal Mertu, kterej říkal, že prodává kytary a že nebude hrát, že taky končí, že ta doba je mizerná. Takže jsem to zkusil domluvit tak, že bychom udělali představení ve čtyřech. Ještě jsem se smluvil s Mirkem Kováříkem, že by přednášel nějaký básničky, nějaký beatnický věci. A že bychom si vždycky to představení rozdělili na čtyři části. Já jsem nad tím přemejšlel, jak to nazvat, a nazval jsme to Tyátr písničkářů, běželo to rok.

str. 111:
Písničkářské sdružení Šafrán nevzniklo zčistajasna ani náhodou. Mělo své předchůdce, především Tyátr písničkářů. Vedle Hutky, Merty a Třešňáka tam byl recitátor Mirek Kovářík, který nejen pomáhal s konferováním, ale psaly se na něj honoráře, neboť on jediný měl oficiálně licenci.

str. 112:
Skotal: Ona sdružení Tyátr písničkářů a Šafrán si byla tuze podobná a já jsem nikdy pořádně nepochopil, v čem - kromě personálního obsazení a soutěže o ptáka Noha - se tolik lišila, aby bylo třeba jedno sdružení zrušit a druhé stvořit… Asi to ale není důležité, jako to, že ta sdružení vznikla a byla taková, jaká byla…
Tyátr písničkářů byl mimořádné sdružení čtyř výrazných osobností a proto asi nemohl vydržet příliš dlouho. Nabízel působivou montáž poezie v expresivním podání Mirka Kováříka a písně tří nejsilnějších osobností českého folku té doby. Miloval jsem je, uvědomoval jsem si naléhavost a novou sdělnost folku, která k vyjádření silných emocí náhle nepotřebovala rýmy ani rekvizity jako koňský pot a střelný prach. Folk mne silně oslovil. Měl jsem rád expresivitu i plachost Vlasty Třešňáka, velebnost Jardy Hutky i poměrnou odtažitost Vládi Merty. Byl jiný, měl v sobě intelektuálský odstup. Svým spoluhráčům například s laskavým nadhledem říkával ,vy povrchní vlasatci´.
S chutí jsem se účastnil některých jejich zájezdů. V jistém hotelu mne po ránu vzbudil telefon na nočním stolku: Tady je recepce, pane inženýre. Přál jste si vzbudit v sedm hodin.
Nebylo mi jasné, proč mne někdo budí v sedm hodin a říká mi pane inženýre. V tu chvíli jsem nechápal, proč vedle mne na manželské posteli spí Jarda Hutka, vlasy i ve spánku velebně rozestřeny po polštáři, a kotníky nohou i rukou zakovány do řetězů. Pomalu mi začalo docházet, že mne považují za Mertu, na jehož posteli jsem před chvílí s úlevou usnul, zatímco nevím, za koho považují Mertu tam, kde právě je.
A jindy: stáli jsme na balkóně hotelu Evropa v centru Brna, svítá a okna naproti se rozsvěcují. Přicházejí úředníci, usedají za stoly a rýsovací prkna, zívají a vaří si kávu. Potom si nás někdo všiml a úředníci začali vycházet na balkón. Stáli jsme proti sobě, pod námi městská ulice. Úředníci měli v rukou hrníčky s ranní kávou, my skleničky červeného vína, neboť naše noc dosud neskončila. Projektanti v bílých pláštích, naproti máničky v džínách. Pak někdo z nás zvolal - tak už se na to budování vykašlete!
V tu chvíli zatrnulo nám i projektantům. Tiše jsme se otočili a vrátili se do svých pokojů.

str. 114:
Hutka: Šafrán vznikl v roce sedmdesát dva. Jelikož jsme se rozhádali s Tyátrem písničkářů, tak jsem vlastně uvízl sám, ale chtěl jsem, aby byla parta. Já jsem tam měl jedinou podmínku, že tam nesmí bejt Merta, Třešňák, se kterejma jsme byli zrovna rozhádaný…

str. 116:
Třešňák: Já jsem u úplnejch začátků šafránu nebyl, jelikož jsem tehdy byl beatník. A trucoval jsem na jakýkoli shromažďování, ať to byli zahrádkáři, rybáři nebo písničkáři. Já jsem byl pubertální beatník, mně se to nelíbilo. Já bych nešel do holportu ani s Kerouakem, ani s Ferlinghetim. Já jsem byl vlk samotář. Ale brzo jsem poznal, že se jedná o dobrou věc, tak jsem přilez ke křížku a byl jsem přijat ke křížku a byl jsem přijat do řad zahrádkářů, písničkářů.

str. 118:
Hutka: On Šafrán sice vznikl v divadle Atelier, ale tam to bylo hledání, ještě jsme se dávali dohromady. Ale fakticky se dá říct, že Šafrán vznikl tak, jak potom pokračoval. Jak zůstal ten otisk toho písničkaření sedmdesátých let. Že se to vlastně formovalo až na Karlově náměstí v tom klubu Saks. Klubu strojařů a to byla scéna naprosto bez dohledu, to bylo v letech 1972-73 tahleta sezóna, a to bylo pro nás nesmírně důležitý, že tam v tom hledání, a nešlo ani o politiku, tam šlo vlastně o kumštýřský hledání, že tam nebyla ta nervozita toho, že někdo šmíruje a že bude nějakej průser. To byla vlastně naše první svobodná scéna a vyšlo to, malér nebyl a dodneška z toho jsou nahrávky a jsou pěkný.

str. 119:
Rak: On se velice zabýval astrologií a já mám tušení, že se byl podívat na můj pořad Znamení zvěrokruhu ve Viole. Já se krom toho všeho zabývám ještě astrologií a těmito věcmi. Napsal jsem balady, básně a písně na znamení zvěrokruhu a dělal jsem tenkrát premiéru ve Viole a mám pocit, že Hutka se tam byl podívat a že tam jsme se seznámili a on mi řekl o Šafránu i o možnosti, že bychom mohli spolu něco dělat. Jemu se asi líbilo moje hraní. On hrál s Kalandrou a to bylo v době, kdy spolu přestali hrát, tak jsme udělali duo Hutka - Rak. Bylo to po roce 1968, po Palachovi. Zkoušeli jsme ještě u něho, to se mu akorát narodil Vavřinec…

str. 120:
Hutka: Ta písničkářská soutěž Pták Noh, ta myslím vznikla poprvé v roce 1973. A měl jsem záměr, že je potřeba rozšířit Šafrán už jako písničkářskou partu, a teďka byla otázka, jak najít další lidi. Takže jsme vypsali soutěž o Ptáka Noha.

str. 122:
Pallas: Někdy kolem roku 1971-72 jsme se sešli s Jardou Hutkou ve vinárně U Spěváčků, kam jsme chodili pravidelně, a Pražské kulturní středisko rušilo vlasatejm a nepohodlnejm umělcům přehrávky, takže se vlastně nedalo oficiálně vystupovat. A my jsme se dohodli, že já pomůžu tomu Šafránu organizovat koncerty tak, abychom obešli veškeré byrokratické a soudružské nástrahy. Jiří Černý opravdu za pomoci nějakého právníka našel jakousi vyhlášku, že známé osobnosti kultury mají právo vystupovat za honorář 400 korun, nebo něco takového. A jelikož nikde nebylo deklarováno, co je známá nebo významná osobnost české kultury, tak jsme tedy všechny naše spolupracující umělce jmenovali významnými osobnostmi a ten represivní aparát všech těch fízlů a udavačů, kterej se tedy dostavoval pravidelně na vystoupení, nějakým způsobem neuměl zacházet s tím, když ti lidi nebyli institucionalizovaný, tudíž likvidovali pořadatele, ty formální pořadatele koncertů, to znamená hasiče a huculy a podobně. To znamená, že jeden čas třeba hasiči měli zakázáno pořádat veškeré hasičské bály kvůli tomu, že se zjistilo, že pořádají naše vystoupení.

str. 123:
Kovářík: Šafrán - to byla skupina, která už riskovala to, že bude vystupovat bez přehrávek. Organizoval to Jirka Pallas, Šafrán musel hledat i své vlastní pořadatele, kteří to byli ochotni udělat. To byly tělovýchovné jednoty a pak myslím Bonsai klub, nebo jiné jakoby odvětví Svazarmu. Většinou to byli takoví záhadní pořadatelé, kteří ty kluky vypláceli, jako že si je najali třeba jako brigádníky na takové ty smlouvy o díle. Jeden čas tak jezdil i Jirka Černý.
Třešňák: Skoro stejná porota, která coby odborníci uznala ten fakt, že se můžu tím, co umím, tím hraním a skládáním živit, tak po letech, téměř ta samá porota si to rozmyslela, že nemůžu. Tak mi vzali tu kvalifikaci. Já měl ještě právo na takové pseudo odvolání a jít k tzv. rekvalifikacím. A tam jsem už nešel, protože bych dopad stejně jako kolegové, který tam šli… ne všichni… nemyslím Plavce, myslím kolegy.

str. 127:
Veit: No, Šafrán si v podstatě vymyslel Jarda Hutka, pozval nás tam všechny kolem sebe, aby nás bylo víc, abychom měli větší sílu proti bolševikovi. Kupodivu to dlouho vycházelo a nakonec jsme se rozešli spíš sami, než že nás bolševik rozehnal. No ale taky přišla emigrace do toho…
Třešňák: A nepamatuju si, že by byla nějaká rozpouštěcí schůze. Já mám spíš pocit, že se to rozplynulo kolem toho roku 1977, kolem Charty… rozplynulo, ztratilo, jako kruhy na vodě.

str. 128:
Hutka: Ten Šafrán tehdá vyšel. Že v tý době temna a toho pocitu, kterej dneska zpětně jako je, že se nedalo dělat nic. Najednou se nám podařilo, že v tom čtyřletým období Šafránu jsme měli přes tisíc koncertů, a to bylo nejen v Praze. ale po celý republice. To se podařilo udělat - taková síť fandů, který to sami o sobě organizovali a ti byli tou největší pomocí. Oni taky v těch lokalitách potom věděli, jak to před těma ouřadama skrejt, jak se domluvit s publikem, aby přišlo. Takže my jsme fungovali čtyři roky vlastně svobodně.

str. 131:
Chramostová: Já si vzpomínám, když bylo tak jako už hodně zle, hluboká totalita, kdy už dávno se nemohlo zpívat jako v Nerudovce a už ani na Karlově mostě, že jsme se jednou vydali na takovej koncert na lodičkách.

str. 134:
Kubišová: Na večírcích, které občas pořádala Charta, respektive ta větev umělecko spisovatelská-zpěvácká, tak tam jsem vídávala Jardu Hutku zpívat národní písničky moravský a říkala jsem si, tak tohleto je úžasný, jenom kdyby to ten chlapík zpíval trošku lepší… A když už potom jsme se natolik skamarádili, tak jsem mu jednou řekla, a hele, nešlo by to, že ty bys mě doprovázel a já bych se aspoň jich pár naučila? A on samozřejmě rád a tím pádem začalo naše vystupování při těchdletěch příležitostnejch večírcích.
Kubišová: To se samozřejmě netočilo v žádným studiu. To bylo u Hutků v kuchyni tak, že napnuli mezi nás takovou portieru. Já jsem na Jardu vůbec neviděla, Jarda neviděl na mě. Leč tehdy už jsme to měli tak sezpívaný, že nám to skoro ani nevadilo.

str. 136:
Hutka: Takže tenhleten rok byl takovej zvláštní v tom, že najednou jsem byl nuceném už žít jináč, už jsem byl v takový jako trochu emigraci, už jsem nevystupoval. A ten čas, já jsem byl zvykle ho trávit jináč. Najednou ten čas začal bejt nesmyslnej, neperspektivní, moje bejvalo žena z toho měla věčně hysterický záchvaty, že mě zavřou a co ona a že abychom šli pryč, že to tady stejně nemá cenu. Furt mě tahali k nějakej výslechům v Bartolomějský… Jeden závěr výslechu byl příjemnej. To jsem tam byl osmačtyřicet hodin, vytáhli mě potom z cely, ale nevedli mě k východu, ale zavedli mě do nějaké kanceláře, říkali k šéfovi. Tam seděl tlustém estébák a začal se mnou tak jako blahosklonně mluvit. A za chvíli vypadlo jako, oč jde. Začal
- Vy máte syna a tomu je šest, že jo?
- No, mám.
- On jde do první třídy?
- No, ano. On už chodí do první třídy.
- On bude taky chtít jít na střední školu?
- Já nevím, jestli bude chtít, jestli bude nadanej.
- On bude chtít na střední školu!
- To já nevím...
- Vy mi nerozumíte. My ho tam prostě nepustíme!
Nahrál na smeč. Řekl jsem mu:
- No ale jako to budete dělat, když do tý první třídy chodí v Paříži?
On v tu chvíli si zapaloval cigáro, vypadl mu zapalovač a spadl do kafe. Žblunklo to hezky, hrabal se v tom kafi a nadával, to už nebude hořet… Nějak jim tato informace unikla…

str. 137:
Vladimír Veit přišel s nápadem natočit své album Texty co nejdál od Prahy, na Moravě. Cítil, že v Praze to není bezpečné. Pamatoval si to naprosto přesně: Ve Valašským Meziříčí po koncertě, po nocích jsme točili u Karla Prokeše, tehdejšího vedoucího klubu. Jak se ty nahrávky dostaly do zahraničí? Já nevím. Ale bylo by dobrý se zeptat švédskýho hokejovýho mužstva, který tehdy tady bylo na mistrovství světa.
Prokeš: …aparaturu jsme nachystali u mě v bytě a natáčelo se. V pokoji byla režie, v chodbě hráli kluci na kytary. Emil Pospíšil měl elektrickou kytary v koupelně… No bylo to takové, jako všechna ta natáčení desek pro Pallasův Šafrán v té době. Natočili jsme to, žádné potíže s tím nebyly, aparát jsme vrátili, večer pak po dvou- nebo třídenním nahrávání té desky jsme udělali koncert tady v klubu. Shodou okolností to trvalo dva nebo tři dny, no celej víkend, pak ten koncert byl v nedeli, trvalo to tak dlouho, ale vlastně točilo se toho víc, celou desku natočila ještě Dáša Voňková, ale ta deska nikdy nevyšla. Ona to pak zase z nějakých svých důvodů Pallasovi nedala, nebo se rozhodla jinak, nebo se jí to možná nelíbilo. Já ty nahrávky ještě mám doma, mně přijde škoda, že to nevyšlo. Ale zas na druhou stranu mohla hrát tady a rozdávala radost jiným způsobem.

str. 138:
Vladimír Veit v roce 1981, přesněji 12. února večer (den před svými narozeninami) přijel do rakouské metropole a Pavel Landovský s Karlem Krylem, kteří byli v té době ve Vídni, ho hned pozvali na večeři: Tady jsem poprvé viděl neokradenou porci hospodskýho guláše. A nemoh jsem pozřít ani sousto, jak jsem byl nervózní.

str. 142:
Chmel:Nachtasyl tu vznikl v souvislosti s odchody, s Chartou 77 odešlo spoustu lidí z okruhu právě vzpomínaného Vlasty Třešňáka, Zbyňka Beníška a snažili jsme se vytvořit prostor, do kterého by se nemuselo chodit jen za účelem jakéhosi spolkaření, nýbrž aby to byl otevřený živý prostor, do kterého smí vstoupit všichni. No to se nám myslím z kraje velmi podařilo.

str. 150:
Veit: Tak tady v kostele svatýho Karla jsem prodával asi patnáct let suvenýry, pohlednice, knížky o Vídni. Mně se to líbilo, mně to korespondovalo s tím, jak já jsem se tady cítil dobře, tak jako i ti turisti, aby si odváželi suvenýr z Vídně, nějakej hezkej. A mně se tady líbilo taky proto, že jsem tady našel v Rakošácích Čechy bez špatných vlastností. Pravej Vídeňák nakonec má předky z Čech, takže my se tam necejtíme nijak odstrčení a osamělí. My Vídeňáci říkáme Wir gehen auf lepší.

str. 151:
Hutka: Tam - v exilu - byl hlavní problém, který se nadal vyřešit ani zejtra ani za tejden. Že se člověk musel opravdu zakousnout… to řešení bylo na léta. Ať už to souviselo s naučením se jazyka, s možností něco dělat… to všecko se táhlo, nekonečně táhlo. A hlavně člověk takovou tu zásadní pomoc na začátku od nikoho nedostal. A ta pomoc by spočívala v pomoci s jazykem a orientací v tý společnosti, ve který člověk byl… a na to byl každý sám… to byl děs.

str. 157:
Nebejt tý ruský okupace a těch pár tejdnů, kdy se mlluvilo o tom, že jsme národ a že máme nějakou hostorii, tak Hvězdoně by nenapadlo sáhnout do knihovny Filmového symfonického orchestru a vytáhnout Národní moravské písně. Knihu, kteroou taky neznal - Sušilovu sbírku. Donesl mi ji a říkal, že v tom listoval, že v tom jsou zajímavý texty. Já jsem se na to podíval, říkám, lidové písně ne! Ale přesto tam ta otázka v tý přepadený zemi někde uvízla, že jsem mu tu sbírku rovnou nevrátil a nechal jsem si ji doma. A to byl takovej ten první krok, že u mě přespala první noc. Měl jsem zvyk, že knížky, které jsem nechtěl číst, jsem si s sebou bral do vlaku, když jsem jezdil do Olomouce. To bylo tři až osm hodin podle toho, jak ten vlak jel rychle. Takže jsem si někdy v tom osma nebo devětašedesátým na konci roku vzal taky Sušilovu sbírku s představou, že se do ní koukat nebudu. Ale seděl jsem v kupé s ožralejma Slovákama a byl jsem terčem posměchu, kluk s dlouhejma vlasama. Já jsem vlastně jako obranu vzal knížku, říkám, abyste viděli vy volové, že jsem inteligent. Otevřel jsem knížku a oni opravdu ztichli, nějak to na ně zabralo, nějaká knížka… jenomže já jsem se začetl do těch textů…

str. 158:
Poprvé davově zazněla písnička Stůj, břízo zelená, kterou jsem čerstvě vytáhl ze Sušilovy sbírky. Hráli jsme tenkrát se Štěpánem Rakem v Dopravních podnicích. Já jsem tu písničku nepovažoval za nijak podstatnou… ale-jak se v ní pořád opakuje ten refrének stůj břízo zelená, tak se ten celej dav najednou chytil a začal ho zpívat se mnou a udělal z tý ppísničky najednou něco úplně jinýho. A to mi Ťuklo, že se otevřely dveře k novejm možnostem, a tak jsem vytahoval písničky, u kterejch se lidi mohli chytat… Zezačátku byl problém s tím, že lidi nevěděli, jak se mají chytat u písničrk, který neznaj… ale to museli… a moje touha, co se týče těch lidovejch ppísní, byla je neupravovat, najít jejich obsah a jejich smysl v jejich původní pravdivosti. Takže v melodii, kterou zachovávám, jen přidávám akordy, které u toho nikdy nebyly, takže s jejich pomocí se ta píseň jakoby zmodernizuje. A co se týče textu - v nářečí to zpívat prostě nelze, to jsem zjistil hned na začátku, a já je navíc ani všechny neumím. Tak jsem ty texty převedl do hovorový češtiny. Někde se samozřejmě musel změnit nějakej rým, když jsem našel v jiný verzi téže písně vhodnější sloku, tak jsem ji doplnil a - vlastně - jako bych ty balady rekonstruoval. Ale základní potřebou byla ta pravdivost v té podobě, jak ji Sušil vyčmuchal.

str. 244
Ona ta sezóna 1976/77, to byla vlastně nádherná svěží sezóna. Já jsem se na jedné straně zase stal hvězdou, slavným zpěvákem, bylo množství koncertů, množství lidí. Vyšla deska Vandrovali hudci, ta se stala deskou roku, nesmělo se uvíst teda, kdo tam zpívá. V Melodii jsem se v nějakých anketách umisťoval stále na prvním na druhým místě, ve Zlatým slavíku jsem byl čtvrtej, to potom teda zrušili, jako že pro zpěváky bez kvalifikace se nesmí hlasovat. Ale prostě to publikum, ten odraz veřejnosti tam byl a na druhou stranu ten malér s policií, kterej se nebezpečně, těžce táhnul. Takže bylo to takové jako nesmírně dramatické, nesmírně zajímavé a byla to poslední sezóna.

str. 456:
Když mi říkali, že na jaře se bude ještě dělat druhej koncert v Budapešti, říkali, urči datum. Já nevěděl jak, tak jsem to vzal podle hvězd. Jenže asi tři tejdny předtím se zjistilo, že v sále, kde to bylo, to nemůže bejt, a že vlastně máme jenom datum a nevíme místo, kde by to mělo bejt. A v těch dnech náhodou od matky z Olomouce přišel pohlad, že nějaká holka z dětství Jitka Francová, že se vdala do Budapešti, a napsala tam její adresu. Tak jsem tý Jitce napsal. Napsal jsem jí otevřeně upřímně, oč jde a že to musí bejt 10. června a že to je sál aspoň pro pět set lidí. Za dva dny jsem měl zpátky odpověď, že je to zařízený, a přiložila k tomu mapu. Takže tu mapu pak jsem rozeslal a čtráct dní před tím z Rotterdamu šla zpráva. A ty lidi se tam začali sjíždět. Přijelo jich tam pět set. Přestože 10. června taky měla v Bratislavě Baezová koncert, a ty lidi mohla vychytat. Ale dojeli až do Budapešti.

str. 476:
No, on ten návrat a ten devadesátej rok byl taky absurdní v jedný věci, že já jsem se sem vrátil. Najednou jsem byl slavnej. Najednou všichni byli kamarádi. Prezident, československá vláda, česká vláda. S kdekým jsem si tykal. Primátor Prahy byl kamarád. Akorát jsem neměl kde bydlet. Takže jsem otravoval kvůli bydlení a dali mi adresu v Neklanově ulici. Jsem říkal, hele, tam jsem bydlel před deseti lety. Tak jsem se tam šel podívat. Ta ulice se nezměnila. Za těch deset let já jsem objel celej svět a ta ulice zůstala stejná se všema dárama ve zdech. Bylo to naproti hospody U Karla, tak jsem vešel v divném pocitu, byl jsem na nákupu nebo v emigraci těch deset let? Vešel jsem do tý hospody a tam u stolu vedle pultu seděli tři kluci, který tam seděli před deseti lety taky. Podívali se na mne - Ahoj Jardo. Dáš si pivo?